Třetí série Love, Death & Robots je zdaleka nejlepší. Nejen díky Davidu Fincherovi

Antologie Love, Death & Robots nám v principu ukazuje to nejlepší, co můžeme očekávat od streamovacích platforem. Poskytuje štědrý prostor s velkým dosahem pro okrajový obsah, tedy mládeži nepřístupnou neserializovanou krátkometrážní animaci. Tenhle formát je přitom v drtivé většině případů zcela neuplatnitelný na trhu. Jeho autoři mohou tvořit leda ve volném čase a výsledek nabízet zdarma na různých veřejně přístupných platformách.

Proto je skvělé, že filmaři a producenti Tim Miller, Joshua Donen, David Fincher a Jennifer Miller zaštítili tento netflixovský projekt, který dává animátorům prostor k tomu, aby dostali svou práci k velkému množství lidí a zároveň vydělali.

Odborné i veřejné publikum pak reagovalo s jednoznačným nadšením. Seriál si zatím připsal jedenáct cen Emmy a zástup nadšených fanoušků. Ukazuje se, že poptávka po podobných projektech musí být opravdu obrovská, protože, upřímně řečeno, výsledné animáky nebyly zase tak výjimečné.

Tenhle text směřuje ke šťastnému konci: třetí svazek Love, Death & Robots je nejen nejlepší z dosavadních tří, ale také velmi dobrý. Nejdřív si to však trochu zkomplikujme. Předchozí dvě série jsme strávili ve společnosti autorů, kteří aplikovali svůj animátorský styl na celkem rutinní sci-fi náměty. Bylo jasné, že příběh hraje v jejich mysli druhořadou roli.

Při sledování zhruba desetiminutových dílů tedy většinou rychle pochopíme, jaký sci-fi motiv je na pořadu dne, a po zbytek stopáže sledujeme jeho precizní naplnění. Celý tento přístup je skoro „podvratně antipodvratný“. Když se podíváme na některé slavné antologie jako nadčasové Twilight Zone nebo velmi devadesátkové Věřte nevěřte, jde vždy o přeříkání úderných anekdot směřujících k silné pointě. Divák je dokonce moderátory obou pořadů "vychováván" k tomu, aby vyprávění sledoval optikou očekávání zvratu, poučení či varování. V krátké stopáži většinou není čas řešit psychologii postav nebo komplexní pravidla fikčního světa, takže pro tvůrce je k vytvoření dojmu uceleného a uspokojivého dějového oblouku buď položit otázku a nakonec ji zodpovědět, nebo vyvolat předpoklad a nakonec ho narušit.

Love, Death & Robots nedělá nic z toho. Příběhově jde o velmi čistou realizaci dobře známých námětů, kde paradoxně nejvíc překvapí, že se nikdy nestane nic, co by nás vyvedlo z míry. Astronautovi dojde kyslík, tak bojuje o svou záchranu. Babičce se splaší hypermoderní kuchyňsky robot, tak před ním musí utéct. Hned několikrát sledujeme futuristickou vojenskou jednotku, jak bojuje s monstry. Vše je velmi přímočaré. A pro konečný zážitek není bezprostředně určující, jestli babička unikne, nebo ne.

Je také skoro bezprecedentní, že se tvůrcům podařilo udělat sci-fi antologii, která velmi vytrvale „o ničem není“. Sci-fi žánr je tradičně magnetem na alegorie a přesahy, ať už o ně jako tvůrce usilujete, nebo ne. Jakmile zobrazíte ideální budoucnost, děláte utopii. Jakmile je budoucnost rozbitá, jde o dystopii. Žijí obyvatelé vašeho světa v nadbytku? Divák se bude podezřívavě dívat na jejich vztah ke konzumerismu. Žijí v nedostatku? Za to může určitě totalitní vláda!

Sci-fi zobrazují svět, který se hypoteticky vyvinul z toho našeho, takže každou pozorovatelnou změnu intuitivně zařazujeme do kontextu konkrétních společenských a politických změn, které by musely nastat, aby se civilizace dostala do situace, v níž ji tu navštěvujeme.

Love, Death & Robots tím, že se standardními sci-fi motivy manipuluje bez zjevné snahy je nějak proměňovat a něco nového s nimi vytvořit, celý tenhle proces úspěšně neutralizuje. Je muzeem artefaktů, které by v reálném světě mohly sloužit nějakému účelu, ale v současném stavu jde prostě o zabezpečené exponáty. Pouze poslední epizody obou svazků tento princip výrazněji opouštějí. Proto byly jistě zařazeny na konec, aby vyvolaly dojem smysluplné tečky.

Tento přístup má čistě hypoteticky tu výhodu, že příběh v takovém případě nestrhává pozornost a publikum se může naplno ponořit do samotné animace – hltat každý obrázek, každý pohyb. Obecně máme tendenci přeceňovat u filmů hodnotu „originálních příběhů“, zatímco podceňujeme provedení. A dává smysl, že ze všech možných seriálů zrovna ten soustředěný na propagaci animace se proti tomu vzepře.

Jediný problém je, že animace Love, Death & Robots rovněž není zvlášť nevídaná. Sledujeme buď pokusy o fotorealistické CGI, nebo 2D animaci vycházející z tradice americké mainstreamové tvorby. Není pochyb, že tvůrci realizují své projekty s láskou, ale některé epizody evokují spíš setkání kamarádů, kteří si posté přeříkávají své oblíbené historky z dětství.

V téhle recenzi jsem ale slíbil pozitivní zvrat. Pro třetí svazek platí v určité míře vše výše zmíněné, ale stačilo jen pár změn, aby se výsledný dojem posunul o řád výš. Příběhy dál málokdy nabízejí nečekaný vývoj a většina animace není stylisticky objevná. Jednotlivé epizody se ale lépe doplňují, náměty se méně opakují a najdeme tu několik velmi silných kusů, které táhnou výsledný dojem nahoru.

Jako první jistě upoutá pozornost epizoda Davida Finchera, který si v této sérii poprvé připsal režijní pozici. Děsivá výprava je vtahující, strhující, zkrátka taková, jakou ji člověk od Finchera chce.Slavný režisér začal svou kariéru u reklam a videoklipů, má tedy cit pro krátkometrážní tvorbu a během čtvrthodinky dokáže vystavět plnohodnotný příběh o zaoceánské plavbě, kterou infiltruje tajemná nestvůra, jež námořníkům nakáže, aby ji zavezli na nejbližší obydlený ostrov.(Příběh se mimochodem zdánlivě odehrává v 19. století a není v něm přítomný žádný robot. Ne že by byl Fincher první, kdo přistupuje k zastřešujícímu tématu velmi volně, jako producent ale nedává nejlepší příklad.)

Noc minimrtvých Roberta Bisiho a Andyho Lyona je skvělou pětiminutovou stop-motion jednohubkou, kde sledujeme zombie apokalypsu z ptačího pohledu. Tato nová perspektiva bohatě stačí, aby výsledek působil vtipně a svěže.

Úžasné závěrečné Jibaro Alberta Mielga je pak nejlepším využitím CGI za celé tři svazky, protože svůj fotorealistický styl kombinuje s hyperaktivní kamerou a choreografií, která dělá věci, jež by ve fyzickém světě byly prakticky nemožné. Sledujeme střed pseudohistorických rytířů na cestě za zlatým pokladem, jak se střetnou s nadpřirozenou ochránkyní džungle, která bojuje prostřednictvím tance a křiku. CGI animace Love, Death & Robots má většinou nešťastný nádech videoherních cutscén, zkrátka hyperrealisticky imituje hollywoodské akční filmy, Jibaro ale nabízí sobě vlastní jazyk. Na delší ploše by asi začal otravovat, ale skvěle pasuje do krátké stopáže.

Tyhle nápadité kousky, které v nějakém směru překvapí, pak skvěle doplňují přímočaré epizody, jež opět především důsledně prezentují vybraný animátorský styl, postup nebo sci-fi námět. Najednou i ty filmy, které nic neobjevují, ale pouze prezentují dobře odvedenou práci, působí životněji a je snadnější je docenit. Celá dvouhodinovka je mnohem kompaktnější, poprvé působí jako projekt s dramaturgickým plánem, který myslí na ucelený divácký zážitek.

Pokud tedy patříte mezi ty, kteří si Love, Death & Robots užívali i doposud, není vůbec co řešit. Třetí svazek vám nabídne vše, co milujete, a víc. Ale i ti, kteří nad sérií zlomili hůl, budou možná mile překvapení. Na každý pád je tahle antologie v nejlepší kondici. Daří se jí nabídnout něco výjimečného. A konečně nejen konceptem, ale i zážitkem.