Mojmír Sedláček

Než se stal uznávaným a zbožňovaným režisérem, mezi filmařskou elitu se Quentin Tarantino propracovával psaním scénářů. Prvním z nich byla Pravdivá romance (True Romance), kterou sepsal už koncem 80. let a Tony Scott ji natočil roku 1993. Druhým takovým počinem se stali Takoví normální zabijáci (Natural Born Killers), kde však spolupráce s režisérem, v tomto případě Oliverem Stonem, dopadla mnohem problematičtěji.

Zásah štěstím (Coup de chance) měl premiéru na benátském festivalu a od té doby posbíral spoustu pozitivních ohlasů. Od Jasmíniných slz (Blue Jasmine) z roku 2013 si žádný snímek Woodyho Allena nevysloužil tak univerzální spokojenost z kritických i diváckých řad, a tak pokud se skutečně jedná o poslední Allenův film, mistr nebude končit s ostudou. Zároveň však jde o překvapivě malý, skoro až přehlédnutelný snímek, který se ve výčtu nejzásadnějších Allenových děl objevovat rozhodně nebude.

Tak je to tu a ani jsme nemuseli dlouho čekat. Počínaje začátkem roku 2024 vstoupila postavička Mickeyho Mouse do veřejné domény, takže s ní už každý může nakládat podle libosti. A trvalo jen pár hodin, než se objevil první adept, samozřejmě z ranku hororu. Přátelský myšák bude vraždit ve filmu Mickey's Mouse Trap,

Jen u málokterého filmu se tak často skloňuje přídavné jméno „kultovní“ jako v případě postmoderního hitu Quentina Tarantina Pulp Fiction: Historky z podsvětí (Pulp Fiction, 1994). O to nečekanější je zjištění, že tento veleoblíbený snímek mohl být z hlediska popkultury ještě významnější.

Populární seriál MASH (přesněji řečeno M*A*S*H) si získal oblibu i díky přetrvávající kvalitě scénářů, která napříč jedenácti sezónami nijak dramaticky neklesala. Naopak, na půlhodinové ploše se opakovaně dařilo vystavět nejen vtipné, ale i vypointované příběhy. Navzdory této preciznosti však občas některé zásadní momenty vznikly takříkajíc za pochodu.

Co by si filmařský tým natáčející Sám doma 2 počal bez Donalda Trumpa? Americký politik se rozepsal o svém známém cameu a samozřejmě neopomněl zdůraznit svůj přínos celému dílu i obětavost, s níž k roličce navzdory pracovní vytíženosti přistoupil.

Ze všech stran neustále slýcháme, že současné filmy jsou příliš dlouhé. Stopáže pocitově bobtnají a najít zábavný blockbuster, na který není třeba vyhradit si víc než dvě a půl hodiny, je zdánlivě stále složitější. Před pár měsíci jsme psali, že výzkumy tyto domněnky nepotvrzují a že stopáž filmů v posledních letech nijak dramaticky neroste – studia se spíš v rámci marketingových kampaní snaží u svých vlajkových lodí vyvolat dojem zásadní události, čemuž rozmáchlá délka napomáhá.

Jeden z členů skupiny Monty Python John Cleese strávil letošní Vánoce poněkud specificky. Na sociální síti X (dříve Twitter) se totiž snažil vysvětlit jeden ze svých vtipů, který online komunita nevzala úplně dobře. A nelze se jí divit – s žerty o Adolfu Hitlerovi to nebývá jednoduché.

Názory postav se liší od tvůrců, kteří neschvalují nezřízené požívání alkoholu či urážky postavené na rasismu a stereotypech. Zhruba tímto alibistickým upozorněním začíná bláznivá komedie Jedeme na teambuilding a je tedy jasné, že nebude nouze o tzv. nekorektní humor. Jenže jak už to u podobných snah pohybovat se za hranou korektnosti bývá, výsledek je výrazně podprůměrný a nezábavný.

V zámoří i u nás se letos objevila spousta životopisných snímků, které sice vykazují nezanedbatelné kvality, zároveň je však nelze označit za kdovíjak výrazná či zapamatovatelná díla. Vrcholem tohoto trendu je na Netflixu pár dní dostupný Maestro, jenž bohatý a bouřlivý život skladatele Leonarda Bernsteina prezentuje skoro až banálně. Co se to se současnými biografiemi děje?

Málokdy se comeback povede zrovna takovýmto způsobem. Americký režisér a scenárista Terrence Malick se po natočení dvojice snímků Zapadákov (1973) a Nebeské dny (1978) na celé dvě dekády stáhl z veřejného povědomí. Přestěhoval se do Paříže, a přestože občas napsal nějaký scénář, v zásadě si od filmového světa udržoval odstup. Až ve druhé polovině 90. let o sobě dal vědět, a to naprosto dechberoucím způsobem.

Můžeme si o zatím poslední trilogii Hvězdných válek myslet cokoli, každopádně však patří do filmového kánonu Star Wars stejně jako původní i tzv. prequelová trilogie. Dosavadní tři trilogie vznikly v rozmezí pěti dekád, což si pochopitelně v průběhu času vyžádalo velké obměny osazenstva. Přesto však existují jména, která dokázala zub času porazit a objevit se v původní, prequelové i sequelové trilogii.

V československém filmu druhé poloviny 20. století můžeme vysledovat řadu proudů či tvůrčích uskupení, jež se od sebe nějakým způsobem odlišovaly. Zatímco 60. léta máme spojená hlavně s uměleckými, poetickými i sociálně kritickými snímky nové vlny, v těch 70. slavily úspěch chytré komedie z pera Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Byla by však škoda zapomínat na další geniální filmaře, kteří právě v těchto dekádách slavili největší úspěchy.

„Naší ambicí bylo, aby si diváci a divačky po zhlédnutí filmu mohli říct: ‚Tohle přece tak dobře znám. Něco podobného potkalo mě, moji kamarádku, našeho společného známého…‘ Matka v trapu je skorokomedie. Proč? Protože život není jenom samá legrace, ale s láskou, přátelstvím a humorem je mnohem hezčí,“ popisuje v tiskové zprávě čtveřice tvůrkyň, jež stojí za novou komedií Matka v trapu.

Jak by vypadal třetí díl slavné vánoční klasiky Sám doma (Home Alone) po mnoha letech? Jistě, regulérní trojka v roce 1997 skutečně vznikla, později se pro televizi objevila i čtyřka a pětka a před dvěma lety dokonce i remake prvního dílu pro Disney+. Jenže snad každý soudný divák či divačka by na tyto nepodařené snahy o vytěžení populární značky raději zapomněl. Raději bychom sledovali další osudy Kevina McCallistera v podání Macauleye Culkina a Mokrých banditů s tvářemi Daniela Sterna a Joea Pesciho.