Svede Wednesday Hobita? Jenna Ortega jako Premiantka bourá tabu, bohužel však směšně

Ortega ztvárňuje osmnáctiletou Cairo, literárně nadanou a na svůj věk velmi sečtělou středoškolačku. Mladá žena trpí jednak nepřítomností rodičů, bohatých a neustále rozcestovaných právníků, jednak i provinčností maloměsta na americkém středozápadě. Nehodlá se smířit se studiem na nashvillské Vanderbiltově univerzitě, hlásí se rovnou na prestižní Yale. Přihláška na školu v ní však probudí nepříjemné existenciální otazníky – Cairo si uvědomuje, že navzdory své inteligenci dosud vlastně nic nedokázala a téměř ani nezažila.

Její trhlá a dětinská kamarádka Winnie (Gideon Adlon) proto přijde s ďábelským plánem: obě studentky se pokusí svést své učitele. Zatímco Winnie si vyhlédne Borise (Bashir Salahuddin), dobráckého fyzikáře s oblibou v pečení muffinů, Cairo imponuje spíše sofistikovaný učitel kreativního psaní Jonathan (Martin Freeman).

I Jonathan totiž trpí komplexy průměrnosti, které ještě umocňuje jeho jízlivá a korporátními starostmi vytížená manželka Beatrice (Dagmara Domińczyk). Ta se neustále plouží domácností v odhalujícím negližé a se sklenkou alkoholu v ruce, přesto se zdá, že manželská vášeň se po letech svazku omezuje pouze na slova. Jonathan snad kvůli nedostatku odvahy pustit se naplno do literární kariéry utekl k učení na střední škole, za což se mu od jeho chotě dostává pouze pohrdání. Není divu, že mladá, vyzývavá a především inteligentní studentka je pro něj tak atraktivní.

Debutující režisérka a scenáristka Jade Halley Bartlett předkládá mnohokrát viděný příběh o zakázané lásce, zjevně se ho však snaží modernizovat a posunout do éry po #MeToo. Podobné motivy jsme viděli v Zápiscích o skandálu (2006), nedávné May December (2023), Americké kráse (1999), dramatu A Teacher (2013) či v možná nejvyhrocenější podobě v Hanekeho nesmlouvavé Pianistce (2001).

Bartlett se na jednu stranu spoléhá na osudovou dramatičnost příběhu, v němž ani jedna z postav nedokáže zůstat rozumná a jejichž touhy a vášně nevyhnutelně vedou k záhubě; zároveň se však dění snaží nahlížet s černohumornou podvratností a ironizující přepjatostí. Obě tyto složky nicméně dohromady vůbec nefungují. Namísto tvořivého, provokativního napětí mezi protichůdnými silami sledujeme jen nezáměrně campovou směšnost.

Cairo a Winnie tudíž nemají vyhraněnou sexuální orientaci, ve svém vyjadřování i chování jsou extrémně otevřené novým zkušenostem a nevyhýbají se vulgární až oplzlé mluvě. Navzdory reálné sexuální nezkušenosti si jsou dobře vědomy svých práv, hranic a také možností, jichž se nebojí zneužívat. Postupem (naštěstí) střídmé 93minutové stopáže je především Caiřino chování stále zavrženíhodnější a film skoro až vytváří dojem, že Jonathan je pouhou nebohou obětí okolností.

To však není pravda – všech pět postav od začátku zcela vědomě překračuje hranice a koleduje si o problémy. Není přitom úplně jasné, co se v klíčových příběhových okamžicích stalo, snímek se záměrně snaží ponechat dost prostoru divácké fantazii. Jde o zajímavou tvůrčí volbu, v tomto případě je však jejím výsledkem pouze to, že postavám příliš nerozumíme a do jedné je považujeme za idioty.

Navzdory tomu, že si snímek vystačí s (doslova) pěti a půl postavami a až na pár exteriérových přechodů se téměř celý odehrává v několika místnostech, vypadá docela pěkně. Vizuální kvality však zastiňují občasné nepochopitelně dlouhé záběry na tváře protagonistů a také těžkopádné metafory. Cairo jde do školy skrz temný, hustý les; naštvaná Beatrice si z manželovy knihy dělá podtácek; učitelský stupínek slouží jako symbol moci a dominance. Vrcholem trapnosti jsou však neustálé básnické obraty a vzletný jazyk, k němuž postavy sahají v natolik překotném tempu, že ve výsledku jde pouze o prázdné tlachání na efekt.

Na papíře možná Premiantka nepůsobila špatně. Osvědčený příběhový vzorec reflektovaný moderní optikou, obohacený zamyšleními nad distribucí moci ve společnosti či cenzurou zakazovaného, přitom však podnětného a inspirativního spisovatele Henryho Millera. Zkušenější filmař či filmařka by se snad rozhodl/a zaměřit jen na některá z témat a skutečně je rozpracovat do hloubky.

Bartlett však míchá klíčové myšlenky, narativní nápady i proměny nálad napříč jednotlivými scénami tak nesouvisle a nepřehledně, až místy skutečně není jasné, co je směšné a bizarní záměrně, a co pouze omylem. Ba co víc, vyprávěním nás z pozice vypravěčky provází samotná Cairo, takže jsou na místě i pochybnosti ohledně pravdivosti všeho, co vidíme a slyšíme. Budiž, ale co z toho všeho tedy nakonec vychází? Dobrý a podnětný film bohužel ne.

Můžete se podívat i na náš žebříček nejlepších romantických filmů, kde se však Premiantka rozhodně vyskytovat nebude.