Tomas_313: Komentáře

Komentáře 96

Od nejnovějších

Americká fabrika (2019)
4. 8. 2020
7
Přestože dokument po celou dobu nenudí a výmluvně odhaluje důsledky globalizovaného světa, opěvování nezasluhuje. Postrádá směřování, tezi, jež by ho vynesla nad pouhá konstatování. Namísto aby stereotypy cupoval, spíše je mimoděk podporuje. Číňané nadále zůstávají mírně bezcitní a až zrůdně pracovití, kdežto Američané směšně patetičtí a (stejně jako my) blahobytem zlenivělí. Než ti šikovní pracanti expandují k nám (prezident se o to postará), mohli bychom si zatím zkrátit čekání natočením remaku Americké fabriky, v němž nová továrna Škodovky zaměstná ve stejném poměru Čechy, Slováky a Romy. A řídit to bude Vietnamec.
Pán tygrů (2020)
4. 8. 2020
5.5
V mohutné popularitě série se smutně zrcadlí náš současný, z kloubů vymknutý stav. Očividně nesprávné, ba přímo zlé a kruté chování hlavních „hvězd“ přijímáme většinou nekriticky jako pouhý zdroj zábavy, přičemž tvůrci, jak bylo tematizováno výše, takový postoj podporují. Nijak sice dotyčné osoby neadorují, namísto palčivějších témat ale věnují pozornost právě jim. Po dobu pěti let mapují a tak podporují žabomyší války šmejdů a grázlů, kterým namísto trestu dopřávají satisfakci v podobě slávy a publicity. A my celý ten tyátr se zaujetím sledujeme a jen přemítáme, kdo ze slavných herců by měl v připravovaném filmu aktéry ztvárnit. Na inscenovanou hru lží a přetvářek upozorňuje již svižná skladba od Edvarda Griega Ve sluji Krále hor v traileru. Názvem je ovšem mnohem přiléhavější Smetanův Tanec komediantů.
Bratrstvo pěti (2020)
4. 8. 2020
4
Troufám si tvrdit, že alespoň částečně identifikuji příčiny vzniku tohoto nesourodého filmového tvaru. V době vymknuté z kloubů, jež příliš rychle zapomíná, nám dává Lee vzpomenout na všechna příkoří, jimž byla nejen černošská komunita vystavena, a současně črtá paralelu k dnešku, aby naše nynější jednání zatížil břemenem svědomí. Jenže touha sdělit očividně převládá nad touhou vyprávět a tak se film pro jednou stává více manifestem než příběhem.
Avengers: Endgame (2019)
1. 10. 2019
6.5
Blyštivá dominanta Infinity War, novátorsky (minimálně v Marvel univerzu) pojatý titán Thanos, je namísto dalšího rozpracování notně sešněrován - tentokrát už necedí objevná filosofická bloumání, zato plní prozaickou funkci ničitele. Závěrečná bitva sice představuje monumentální podívanou, není to však bombastičností samotné akce jako spíš vysněným seřazením kompletní plejády pospolu. I v tomto ohledu Infinity War vítězí, ať už soubojem s Thanosem nebo bitvou ve Wakandě. K dobru Endgame je povinno dodat, že nároky jsou chtě nechtě nepoměrně ambicióznější než kdy předtím. Bezprecedentní ráz celé události značí milníkový význam epilogu, který ovšem nespočívá v jeho kvalitě, nýbrž v minulosti, již uzavírá.
Godzilla II Král monster (2019)
1. 10. 2019
6
Bylo by jednoduché a snad i opodstatněné namítat, že mezi formativní vlastnosti příběhů s Godzillou nespadají prokreslené charaktery a koherentní příběh. To by mohlo být shovívavě přehlédnuto, pokud by ostatní konstitutivní složky řádně fungovaly. Jenže ony nefungují, film se utápí v rozmáchlém nevkusu a diváka z kinosálu vypouští otupělého. Že by se příští rok přišedší Godzilla vs. Kong (2020) propíraných chyb vyvarovala?
Tenkrát v Hollywoodu (2019)
1. 10. 2019
6.5
Možná předposlednímu Tarantinovu filmu nelze upřít pár brilantních scén sjednocených pod společným jmenovatelem v podobě Brada Pitta: Boothova žena, LSD, návštěva ranče s Pussycat. V opozici k nim pak vyčnívá kontroverzní scéna s Brucem Lee, kterou jeho dcera Shannon Lee odsoudila jako nactiutrhání (slušně řečeno). A nutno dodat, že právem. Je až s podivem, jak Tarantino uctivě vykresluje Sharon Tate a zároveň se lacině vysmívá legendě bojového umění. Občasně zmiňovanou samolibost v souvislosti s Tarantinem jsem dříve hodnotil jako lichou výtku, v tomto případě se s ní ztotožňuji. Jeho výsostná reputace mu nárokuje právo uchopit jakékoliv téma po svém, což se u Tenkrát v Hollywoodu negativně projevuje jako ztráta sebereflexe.
BlacKkKlansman (2018)
14. 5. 2019
5.5
V souvislosti s režií Spikea Lee se mluví o zdánlivě ledabylé, odfláknuté režii, jež se nakonec vyprofiluje jako promyšlená hra s divákem. V tomto případě nelze mluvit o ledabylosti, spíše o strojovém vyprávění bez osobitějšího výraziva. Světlými problesky jsou první telefonát Ku-klux-klanu, romantická diskotéka, z níž nejvíce čpí příjemný sedmdesátkový feeling a záběr pracující se vzdalujícím se pozadím (Ron a Patrice svírají zbraně). Nejpůsobivější je pak samotný reálný předobraz, z jehož neuvěřitelnosti vyvstává pár plusových bodů, společně se závěrem, který počátek 70. let propojuje se současností sledem záběrů z rasových nepokojů z Charlotsville, na něž posléze reaguje Spikem nenáviděný Donald Trump. Zakončení tedy přináší jasnou zprávu, spíše snad výstrahu a obavu z přítomnosti, která je naneštěstí nejzapamatovatelnějším fragmentem celého filmu.
Unicorn Store (2017)
14. 5. 2019
4
Přes celkovou plytkost lze hodinu a půl dlouhou, neplodnou snahu autorů zhlédnout vcelku pohodlně (hlavně díky povedenému castingu), nesmíte ovšem příliš přemýšlet. Pokud to totiž učiníte, vyjeví se vám bezobsažnost pečlivě kamuflovaná za mlhou barevných konfet. A budete uvrženi do tragického paradoxu nutkavé potřeby světu něco sdělit, aniž bychom věděli jak.
The Ruthless (2019)
14. 5. 2019
6
Na jedné z databází setkal jsem se s přiléhavým komentářem, jehož titulek agresivně spílal: „Toothless, not ruthless!!!“ – tedy přeloženo do češtiny: „Bezzubý, ne bezcitný!!!“. Právě tato slova jadrně vystihují důvod, kvůli němuž mě tahle italská gansterka nejvíce irituje. Postrádá svůj jedinečný výraz. Jako se ona zapomněla vymanit ze stínu svých předchůdců, i diváci brzy zapomenou.
T2 Trainspotting (2017)
25. 8. 2017
8
V roce 1996 Danny Boyle natočil Trainspotting, který se stal manifestem tehdejší generace a odstartoval režisérovu kariéru. Po více než 20 letech se Boyle k tématu vrací a s ním i hlavní čtveřice protagonistů, aby dokončili svou důmyslnou výpověď o sociální problematice. Postavy jsou stále stejné a nepoučitelné, přičemž se opět všechny nachází v krajní situaci a konají totožné chyby jako minule. Boyle ve velké míře využívá kultovní pověsti prvního dílu, čtveřici nevyléčitelných feťáků tak nechává nostalgicky vzpomínat a se zřetelným záměrem poukazuje na to, že se tato parta zas a znovu točí v bludném kruhu, neschopná adaptovat se a definitivně se odklonit od minulosti. Audiovizuální podoba připomíná nadčasový hudební videoklip - citlivě načasované prostřihy a originální kamera za doprovodu divokého hudebního podtextu tak přeměňují i jinak nudné situace v adrenalinový zážitek. Snímek funguje především díky Boylově prozíravosti: sám totiž ví, že svůj unikátní výkon nemůže zopakovat a naštěstí se o to ani nepokouší. Místo toho nabízí vzpomínkovou sešlost se starými známými, která sice nic nového nesdělí, ale přesto výtečně baví, rozesmává a chvílemi i dojímá, aniž by však vykrádala sebe sama. 80%
Zabiják a bodyguard (2017)
25. 8. 2017
8
Zabiják a bodyguard je příjemným překvapením letošního léta a splňuje všechna kritéria, která se k danému žánru vztahují. Ústřední dvojice Ryan Reynolds a Samuel L. Jackson se zábavně špičkuje a po celé 2 hodiny si stabilně udržuje divákovu pozornost. Akční sekvence jsou bez výjimky svižné, střídmě sestříhané a různorodé - dočkáme se tak silniční honičky, akce tělo na tělo ve stylu Johna Wicka i klasické dunivé střílečky. Filmařům se mimo jiné podaří vytvořit i výjimečnou bojovou scénu, při níž je barvitě využito prostředí a humor se protne se surovou akcí (scéna v kuchyni restaurace a následně v obchodě pro kutily). Ve vedlejších rolích se objeví Gary Oldman jako kýčovitý Běloruský diktátor, pravděpodobně nejmarkantnější slabina celého snímku, a také Salma Hayek v roli manželky zabijáka ( Samuel L. Jackson ), přičemž ani její pasáže založené na vykřikování směsice anglických a španělských nadávek nepobaví. Téměř samozřejmé je, že děj samotný není příliš rafinovaný ( postavy se jednoduše potkají a následně se pokoušejí přesunout z bodu A do bodu B ), naopak je často naprosto absurdní, od oddechové akční komedie si ale většina fanoušků ani nic jiného nepřeje. Nejnovější příspěvek Patricka Hughese svůj účel plní na výbornou - sice neokouzlí emocionálním ani myšlenkovým přesahem, zato Vás dozajista na 2 hodiny intenzivně pobaví. 80%
Zběsilý útěk (2006)
22. 8. 2017
9
Vysokooktanová nálož vkusné akce doprovázená trochou erotiky a řádnou dávkou vulgarismů. Tak se zpočátku profiluje akční film Wayena Kramera, který navíc posléze nabídne i chytrý scénář. Z hlediska vizuálu zaujmou především barevné filtry, divoký střih a hýždě Very Farmigy, přičemž vše je využito efektivně i efektně tak, aby vyzněl komiksový podtón, aby si divák každý obraz užil a zároveň nebyl zahlcen. Scénář je bláznivě chytrý, plný zvratů a spletitostí a absurdních, leč parádně načrtnutých postav. Role jsou rozvrženy adekvátně - Paul Walker předvádí výjimečný výkon tvrdošíjného smolaře ( zřejmě jeho nejslušivější role, další takovou už bohužel asi nepřidá ), asistuje mu uhrančivá Vera Farmiga, která si tímto filmem vyžádala pozornost Hollywoodu a k tomu Karel Roden opětovně ztvárňující Rusa, tentokráte Rusa se slabostí pro kovboje, která postavě dodá nový rozměr a patřičnou originalitu. Režisér si je jist svým dílem, udržuje nadupané tempo, ale diváka obdarovává střídmě, aby řetězec neskutečných situací vydržel bavit až do konce. Jedinou výtkou je tak přemrštěný konec, při němž jakoby hravé dítě na režisérské stoličce nevědělo, kdy má skončit. 90%
Smrtihlav (2017)
22. 8. 2017
6
Jak název napovídá, primárním cílem tvůrců bylo přiblížit postavu nacistického pohlavára Reinharda Heydricha. Po zhlédnutí ale nabývám dojmu, že film o muži se železným srdcem vypověděl nicotně málo. První polovina, vázaná výhradně na Heydrichovu osobu, je sledem nesouvislých scén, které sice představí Heydrichův cit pro organizovanost a systematické "pročištění" země, narůstající krutost či chladnou odměřenost vůči manželce, kořeny tohoto zla ale nepřiblíží. Během několika scén se z rozpolceného námořníka stává bezcitná bestie, postupný přerod či zásadní zvrat je ale divákovi odepřen. Věřil Heydrich Hitlerově ideologii bezmezně a konal tedy hrůzné činy ve zfanatizovaném stavu, nebo si byl vědom svých hříchů a jeho "pracovní výkonnost" byla dána obyčejnou touhou po moci? Je jasné, že dodat jednoznačnou odpověď je téměř nemyslitelné v rámci dostupných informací, na druhou stranu je nutné se moci do postavy maximálně pohroužit a pochopit ji, což umožněno není a o tyranovi se dozvíme pouze to, že je tyran, ne však proč. Celkový dojem tak upadá s množstvím bezvýznamných scén, které jsou řemeslně zvládnuté, žádný efekt ale nevyvolají. Druhá polovina se soustředí na osud českých parašutistů. Nutno dodat, že se jedná o zahraniční pohled na českou historii značně zdeformovanou pro potřeby zámořského publika - parašutisté tak mají ruský přízvuk, hory jsou větší, sněhu je víc a některá historická fakta jsou doladěna akcí a melodramatičností ( viz. transparentní smrt Morávka, bitva v kostele, kdy si odbojáři zbraně propůjčily z Predátora atd. ). Pro historiky pravděpodobně trýznivý zážitek, pro obyčejného Čecháčka stravitelné. I přes historické paskvily jsou pasáže s parašutisty výrazně zábavnější než 1. polovina a v samotném závěru dosahují i částečně úspěšného emocionálního nátlaku. Jen nevím, zda je to filmařským umem, mou vlasteneckou povahu, či prostě tím, že jsem citlivka. 60%
Zootropolis: Město zvířat (2016)
20. 8. 2017
7.5
Animovaný snímek Zootropolis si svůj úspěch vydobyl jak u diváků, tak u neoblomných kritiků a svůj triumf završil Oskarovou soškou za nejlepší animovaný film roku. Animátorům nelze upřít detailní perfekcionismus - od výstavby rozlehlého fikčního světa s množstvím nápaditých idejí po mimiku roztodivných zvířat je vše dokonale zpracované. Humor zpočátku funguje na výbornou, bohužel s přibývajícím časem se úsměvné gagy založené na implementaci vhodných zvířátek do reálných rolí a situací postupně omrzí ( výjimkou je nezapomenutelná scéna s lenochody, která redefinovala slovní spojení umřít smíchy ). Detektivní zápletka sama o sobě nezaujme a tak se při chvilkové absenci řádného vtípku dostaví i nudné pasáže. Skrze celý film se v umírněné míře zrcadlí téma xenofobie a rasismu, proti němuž ideologicky bojuje hlavní hrdinka s myšlenkou, že kdokoliv může být kýmkoliv. Závěrem vyvstane harmonické zakončení o rovnosti a nesmyslných předsudcích, které lze aplikovat na současné válečné a geopolitické konflikty ( viz. Sýrie, ISIS ). Zda se jedná o náhodu, či o úmyslný tah jasné není, rozhodně se ale závěr jeví jako důmyslné mravní poučení nejen pro děti. Zootropolis bez váhání doporučuji - nabízí úžasnou animaci, sympatické hlavní hrdiny, nezaměnitelné lenochody a několik vydatných vtipů. Jen škoda, že tvůrci často omílají všemožná klišé, odkazují či napodobují, ale sami kreativitou příliš nehýří. A to i přesto, že se jim podařilo vystavět kouzelnou fiktivní realitu, která skýtá nekonečné možnosti. 75%
Spider-Man: Homecoming (2017)
8. 8. 2017
7
Po krátkém, leč úspěšném představení Toma Hollanda v roli Spidermana během Občanské války se nejslavnější komiksový hrdina vrací ve vlastní sólovce. Jedná se již o třetí podobu přátelského souseda, která oproti předchůdcům výrazně omládla a okatě míří na pubertální publikum. Divák je ušetřen další alternativě o získání unikátních schopností a osudové smrti strýčka, děj se tak hned od začátku může soustředit na hlavní zápletku. Příběh úzce navazuje na konflikt ze zmiňované Občanské války, obrací se k událostem v prvních Avengers a neustále odkazuje na další superhrdinské souputníky. Je tedy jasné, že se tvůrci snažili Spidermana hladce zakomponovat do již rozjetého vlaku, což se hlavně díky vedlejším rolím Tonyho Starka ( Robert Downey Jr. ) a Happy Hogana ( Jon Favreau ) bezesporu daří. Oproti svým kolegům se ale Spiderman vydává umírněnější cestou a spíše než vydatné akční hostiny se dočkáme středoškolské komedie o problematickém dospívání opepřeném nadlidskými vlohy. Akce kvalitativně nijak nevyniká, nesmazatelným pozitivem alespoň zůstává rozumné dávkování a přehlednost ( slovo pro DC doposud neznámé ). Hojně využívaný pubertální humor zapadá do odlehčenější atmosféry, dostaví se však i překvapivá scéna s temným podtónem ( scéna v autě ), z mého pohledu nejlepší úsek celého filmu. Doposud téměř neznámému režisérovi Jonu Wattsovi se podařilo ústřední postavu uchopit odlišně a vytvořit nového, ale zároveň důvěrně známého hrdinu. Jako celek film dosahuje lehkého nadprůměru - rozhodně vyznívá sympaticky a uceleně, na druhou stranu občas nudí dlouhá stopáž a žádná scéna výrazně neohromí. 70%
Strážci Galaxie 2 (2017)
8. 8. 2017
5
První Strážci Galaxie do repetitivního světa Marvelu vnesli svěží závan originality a jejich risk se jim bohatě vyplatil. Dvojka už zdaleka nedosahuje takových výšin a to především proto, že se nejsilnější atributy prvního dílu snaží kopírovat, nikoliv obohatit. Dětské publikum je cílovou skupinou víc než kdy jindy, vše od roztomilého Groota po infantilní dialogy přeplněné humor pozbývajícími vtipy je účelovým přežvýkáním osobitých prvků jedničky, které jsou znásobeny do všeobecně se podbízející nechutnosti jménem marketing. Postava Ega ( Kurt Rusell ) je směšným výmyslem, jež potvrzuje dlouhotrvající bezradnost vybudovat superhrdinům řádnou protistranu. Pohnutky a vykreslení Ega jsou bizarní a z pohledu vypočítavých tvůrců se postava jeví jako promyšlená loutka, jež dopomáhá všudypřítomné sentimentální myšlence o rodinné pospolitosti. Navíc samotný Kurt Rusell v podobě planety s bohorovnými schopnostmi vyznívá jako úsměvná parodie. Barvitá akce se především v závěru nevyhne pomatenému digitálnímu masakru, který navodí nanejvýš halucinogenní účinky, se zábavou to má ale pramálo společného. Po celou dobu dějem rezonuje prachsprosté citové vydírání, jež vyumělkovanou patetičností podráží jakékoliv snahy o netrapné vyznění. Strážci Galaxie Vol. 2 jsou zbytečným příspěvkem, jehož jediný cíl byl rozehrát nové vztahové peripetie, představit nové postavy a připravit půdu pro budoucí velkofilmy. 50%
Špunti na vodě (2017)
2. 8. 2017
7
Odlehčená letní komedie s přívětivým obsazením, která vcelku zaručeně vykouzlí úsměv na tváři. Jednoduchý děj svižně plyne, takže se divák ani na chvíli nenudí a dozajista se dokonale ztotožní s herci, kteří se svými filmovými ratolestmi prožívají sympatické příhody dobře známé všem strádajícím rodičům. Zahraničního diváka zřejmě snímek nezaujme, na druhou stranu jako ryzí česká komedie o obyčejných lidech pro obyčejné diváky s ušlechtilým cílem na 2 hodiny bezstarostně rozesmát plní špunti svá kritéria na maximum. 70%
Rocco (2016)
24. 7. 2017
2
Umělecky pojatý dokument Rocco je stejně povrchní jako porno samotné. Pravou tvář žijící sexuální ikony ani neatraktivní tvář světa za kamerou plně neodhalí, zato deziluzi prohloubí. Krátce a stručně: Rocco je dokument o ho*ně. A i přesto, že je to ho*no stylově natočené, okořeněné poetikou a rádoby filozofováním, stále je to jen ho*no. 20%
Vlk (1994)
24. 7. 2017
8.5
Námět filmu pojednávající o animálnosti v každém z nás je velmi ošemetný. Přestože je scénář inteligentní a nápaditý, akční scény zvládnuté, režisér zkušený a hudební podkres obstarává samotný Ennio Morricone, je nutné si uvědomit, že řada scén by při špatném uchopení vyzněla komicky a z Vlka by se záhy stala další nedůstojná hovadina s tématem lykantropie. Jenže tomu tak není. Zásadní roli, více než je běžné, sehrála hlavní postava - charismatem přetékající Jack Nicholson, jemuž zdatně sekundovali půvabná Michelle Pfeiffer a James Spader. Právě díky nim je Vlk opojným atmosférickým zážitkem, který svou polytématičností uspokojí jak příznivce thrilleru, tak i zaryté romantiky. 85%
V zajetí démonů 2 (2016)
18. 7. 2017
8
Současný hororový král James Wan se po kratší odmlce vrací k duu Warrenových, jejichž bohatá historie logiku popírajících případů přímo vybízí k filmovému zpracování. V zajetí démonů 2 je po řemeslné stránce apartně zpracované, ať se jedná o výběr lokality, postav či celkovou mizanscénu, z níž vyčnívá především bezchybné nasnímání, hra se světlem a skromně využívaný, leč významný střih. Právě úsečný střih je lákadlem působivé úvodní scény, která započne intenzivní sled duchařských výjevů orámovaných podivně seskládaným příběhem bez výrazné pointy. Vyvrcholení příběhu nabídne triviální rozuzlení, přičemž dojde i k fádnímu finálnímu střetu, jež éterického soka, doposud mrazivě děsivého, značně znehodnotí. Děj a ochuzené finále jsou tak nejviditelnějšími vadami na kráse, naštěstí je vše kompenzováno řadou drásavých scén. Ústřední dvojice v podání Patricka Wilsona a Very Farmigy na plátně dominuje, zahanbit se ale nedají ani dětské protagonistky. James Wan přináší plnohodnotný horor s prověřenými postupy, tisíckrát viděnými v žánrově spřízněných snímcích, které ale v rukou mistra teroru nevyznívají otřepaně, naopak s menší dávkou inovace vzbuzují o to větší úděs. 80%
Transformers: Poslední rytíř (2017)
7. 7. 2017
5
Pátý díl robotích přistěhovalců s podtitulem Poslední rytíř je s největší pravděpodobností posledním příspěvkem Michaela Baye, jistojistě se ale nejedná o finální epizodu. Bay v rozhovorech přislíbil odchod ve velkém stylu a každá minuta filmu je důkazem jeho snahy dostát svým slovům. Jenže i vizionářský megaloman jako Bay není bezednou studnou fantaskních nápadů a Poslední rytíř vykazuje totální vyčerpání zdrojů. Postavy jsou již tradičně typizované, každá plní svou specifickou úlohu: Marky Mark - vyrýsovaná muskulatura a proklamace heroických žvástů, Laura Haddock - ta hezká, Jerrod Carmichael - šašek, Anthony Hopkins - podivín osvětlující rádoby prolnutou mytologii a Isabela Moner - ta hezká pro náctileté. Všichni bez výjimek jsou nuceni vypouštět z úst toporné repliky, kterým na vážnosti nedodají ani Hopkinsovy kvality. Aby se vše nejevilo tak trapně, scénáristé záměrně stupňují stupiditu promluv: fráze nepřísluší věku postav, chování obecně vyznívá iracionálně a dialogy jsou triviální a bizarní. Scénáristé jakoby vytušili duchaprázdnost své práce a tak jí povýšili na očitou parodii mířenou do vlastních řad. Dějová složka by vystačila na 2 filmy a scénosled je natolik napěchovaný, že Bay všechny scény kromě vrcholného digitálního rozmaru úsečně zkracuje a neplýtvá drahocenným časem, přesto se stopáž vyhoupne přes 140 minut. Akce je perfekcionisticky natočená, oplývá náročnými dlouhými záběry a výjimečným citem pro opulentní výjevy, jenže i tak vytříbené schopnosti se omrzí a Bayovi se už od 3. dílu nedaří nalézt recept na novátorské pojetí ( nebo jej možná nechce nalézt ). Recyklace pokračuje, tentokrát se ale i věrní fanoušci otáčí zády a tvůrci možná konečně budou nuceni pozměnit prověřené postupy. 50%
Náš vůdce (2008)
18. 6. 2017
8.5
Film Náš vůdce, natočený talentovaným německým režisérem Dennisem Ganselem, se volně inspiruje skutečnými událostmi z roku 1967, jež se odehrály na americké střední škole v Sao Paltu. Gansel příběh zasazuje do současného Německa a zdařile přibližuje sociální život mladistvých, nacistické minulosti Němců se však kromě okrajové zmínky nevěnuje. Pubertální postavy jsou jasně definovány, čímž je umocněn nabývající efekt manipulace - i přes rozličné osobnosti má touha po sounáležitosti téměř identický dopad na většinu celku, někteří jsou dokonce neskrývaným zapálením pro hnutí totálně pohlceni. Filmařům se daří scény vrstvit po odměřených dávkách tak, aby celek působil věrohodně a současně si udržel dravé tempo a narůstající gradaci až do samotného závěru. Ideologická hra, které studenti dobrovolně podléhají, zasahuje i diváka a její největší síla se skrývá v její nevinnosti. Po většinu času se hnutí projevuje veskrze kladně, pocity sounáležitosti a důležitosti jsou navíc základními intencemi lidského bytí a tak síla dopadu znásobená umem režiséra láká také diváka k podlehnutí a skvěle prezentuje, jak se pozitivní myšlenky hnané do radikalismu promění v čiré zlo. 85%
Tropická bouře (2008)
14. 6. 2017
4
Ben Stiller usedá do režijní stoličky a točí svůj možná nejambicióznější film – Tropická bouře. Jednoduše řečeno: natáčí jednu z nejdražších ptákovin, která kdy spatřila světlo světa. Do své elitní jednotky přibírá slavná jména typu Robert Downey Jr. či Jack Black – herce s dostatečným nadhledem, aby si tropili žerty z posvátného Hollywoodu a hlavně ze sebe. Téměř stamiliónový rozpočet Stiller ospravedlňuje působivými záběry a vydařenými akčními sekvencemi. Celé to vyznívá jako nekonečný nával smíchu a zábavy, opak je bohužel pravdou. Celá tahle rádoby avantgardní estráda, parodující mimo jiné nekonečné ždímání zaběhlých témat, příliš vážně se tvářící artové filmy či zlaté pozlátko jménem Oscar, se utápí ve stejných hnilobách jako její komické předlohy. Konverzační humor založený na vulgarismech je povrchní a až uspávavě nezábavný, přestože nápaditých odkazů a citací je halda, jsou však využity nejapně a bezmyšlenkovitě. Výjimkou je nevšední prolog nabízející trefné fiktivní trailery a úvodní válečná scéna sympatického situačního humoru. Jakmile se ale začne rozvíjet dějová složka, jakoby se vtip neodkladně vytrácel do ztracena, vylidňujíc prostor pro slaboduchý nával trapnosti. Stiller se po technické stránce prezentuje sebejistě, překvapením je tak trpká prohra na poli komiky. 40%
Gardový seržant (1958)
14. 6. 2017
8.5
Gardový seržant, natočený roku 1958, je adaptací historické novely Alexandra Sergejeviče Puškina a vyobrazuje milostný příběh na pozadí rolnického povstání vedeného Jemeljanem Pugačovem v druhé polovině 18. století. Kromě živelného romantického vzplanutí podtrženého působivými výkony a fungující chemií mezi oběma zamilovanými nabízí děj několik dalších prolínajících se rovin. Jednou z nich je ostrá kritika zacházení z buržoazií, která je nadčasová a může být aplikována dnes a s největší pravděpodobností i zítra. Kromě všudypřítomného závanu sociální kritiky je filmem propletena i otázka správnosti kruté vzpoury – je opravdu nezbytné krveprolití při cestě za svobodou? Různorodé názory jsou nám předkládány skrze postavy Pugačova a gardového seržanta Griněva a postavám rozdílný úsudek dodává na osobitosti. Charaktery jsou vícevrstvé a v průběhu příběhu se vyvíjejí, nicméně nejkomplexnější se zdá role chrabrého Pugačova ztvárněná Vanem Helfinem, který vůdcovi z lidu ponechal hravost chlapce, rozvážnost a moudrost starce a zároveň divokost týraného zvířete. Je s údivem, jak se filmařům podařilo nabídnout natolik bohatý příběh opřený navíc o grandiózní bitvy, které svou atmosférou, velikášstvím a nasnímáním hravě konkurují i dnešním vysokorozpočtovým blockbusterům. Jedinou otázkou zůstává fakt, proč tento velkofilm nedosáhl větších ovací a dnes nezastává pomyslné místo na piedestalu filmových legend. 85%
Vetřelec: Covenant (2017)
31. 5. 2017
8
V roce 2012 se Ridley Scott vrátil ke svému vesmírnému dítku mysteriózním prequelem Prometheus, který měl rozkrýt původ legendárního xenomorfa. Výsledkem byl neucelený zážitek, který nabídl minimum odpovědí a přehršel nových otázek. Na vině stojí příliš mnoho motivů, které se Scottovi nepodařily vkusně zaonačit do příběhu. Filmu se ale nedá upřít vytříbená technická stránka, která podtrhuje režisérovy nezpochybnitelné kvality. Při zhlédnutí vystřižených scén je navíc vysvětleno několik nelogičností v narativní lince a celý snímek tak dosahuje kompaktnějšího rázu. Vzhledem ke všem těmto důvodům jsem na nejnovějšího Vetřelce s podtitulem Covenant šel s mírnou dávkou optimismu, umocněnou "výživnými" trailery a bohatou mediální kampaní nabízející dokreslující scény ve filmu neviděné. Úvodní dvacetiminutovka podstupuje povinnou nudnou expozici – představují se typizované postavy a pomocí oslích můstků, založených na dětské naivitě aktérů, míříme kupředu k hojnému hodování. Jakmile akce započne, Scott se vytasí s hutnou atmosférou. Fungujícímu nátlaku na divákovy potní žlázy přispívá i výtečná kamera, jenž koresponduje s jasnou vizuální představou režiséra. Stejně jako u Promethea, i zde se Scott snaží vytvořit přesahující příběh evokující u diváka věčné existenciální otázky týkající se našeho zrodu. Akční pasáže jsou tedy střídány intelektuálními dialogy mezi dvěma androidy ztvárněnými Michaelem Fassbenderem (ano, jedná se o dvojroli) o účelu a stvoření. Tyto dilemata androidi předkládají se vší pompézností prostřednictvím citace anglického romantika, čímž chvílemi scény působí jako “onanie“ hloubajícího osmdesátníka. Naštěstí pro Scotta jsou i občasné scénáristické “špeky“ stravitelné díky fenomenálnímu výkonu Fassbendera, který je stejně jako v Prometheovi herecky nejvýraznější a tentokráte dostává i nejvíce prostoru. Poměrně fikanou zápletku se podařilo vkusně naroubovat do děje a zároveň šikovně rozehrát možnosti dalšího pokračování. Velká část otázek byla zodpovězena, díky čemuž se částečně pozměnil i můj náhled na Promethea. S kina odcházím s uspokojivým pocitem a pozitivním náhledem do budoucna. Z nového Vetřelce je cítit jistota zkušeného režiséra a poučení z chyb minulých. Pokud to tak půjde dál, třetí díl bude očekáván ve Valhale. 80% Veronice Joštové, S láskou rozerván, tvůj vetřelec.
Zkouška dospělosti (2016)
15. 4. 2017
9
Rumunský režisér Cristian Mungiu se opět hlásí ke slovu. Zkouška dospělosti představuje vícevrstevný příběh založený na skvělém scénáři a věrohodnosti ústředních představitelů. Většina děje se odehrává ve formě dialogů mezi civilně promlouvajícími postavami, které své city projevují výjimečně a působí veskrze pragmaticky, zato dopad jejich činů u diváka vyvolává rozporuplné emoce. Postava Romea ztvárněná Adrianem Titienim nabízí nejednoznačný pohled na člověka, jehož jednání nelze schválit, ale ani odsoudit. Citlivá kamera koresponduje s vyzněním scény, po většinu času strnule zabírá dvojici klidně hovořících postav, chvílemi se rozpohybuje, aby výjevu dodala patřičnou atmosféru. Nejzajímavějším prvkem je neustále zvonící telefon, díky kterému divák nabývá dojmu, že protagonistům stále něco uniká. Netřeba umělé intenzity, drama evokující vydatné emoce se dá natočit i v minimalistickém režimu. 90%
Já, Daniel Blake (2016)
13. 4. 2017
9.5
Nejnovější počin britského režiséra Kena Loacha dokazuje, že evropský film je ve vrcholné formě a Hollywood se mu v mnoha ohledech nevyrovná. Loachova minimalistická režie živě vykresluje bezvýchodnost situace. Nečiní tak za pomoci velkých gest a patetického vygradování do mezí uvěřitelnosti, příběh naopak vypráví věcně, bez příkras a s využitím těžko postřehnutelných kontrastů materiální chudoby a křiklavého bohatství metropole. Právě díky schopnosti přiblížit hrůznou realitu, která se více či méně týká každého z nás, je film tak silný, vyvolává ohlasy a rozpoutává debaty mezi lidem a uraženými úřady. Nejenom že je snímek neoddiskutovatelně trefný, ve své aktuální kritice tragicky pravdivý, ale díky přirozeným výkonům všech aktérů je pro diváka jednoduché dojít ztotožnění. Tohle není film, tohle je život. 90%
Teorie tygra (2016)
6. 4. 2017
8
Příjemné překvapení roku 2016 pojednávající o proměně manželství v boj nerovných sil. V případě mužů boj o špetku svobody, v případě žen hon za totální nadvládou nad drahou polovičkou. Již tématika přihrává rozdělení postav na 2 tábory s jednoduchými charakteristikami - ženy touží po vládě a loajální poslušnosti, načež degradovaní muži přitakávají a tiše skrývají náznaky jakékoliv rebelie, až nakonec dojde k procitnutí tygra. Scénář staví na variaci obecně známých vtipů, témat a problémů, které kráčí ruku v ruce s manželstvím. Není to nikterak originální, ba naopak je to naprosto všední a všudypřítomné. A zde Teorie tygra boduje. Příběh je psaný životem, hořce pravdivý a odehraný s roky budovaným nadhledem. Bartoška a Balzerová tvoří skvělý pár, úžasně se doplňují a své dlouholeté přátelství proměňují v telepatické souznění na plátně. Kromě hlavního páru se představí i další dvojice v podobě mladší vlny, která oproti ladnému stáří zaostává se ctí. Dokonce i Jakub Kohák, herec věčně komický a nepříliš herecky uznávaný, se prodral k zajímavé roli vážnějšího rázu a uchopil ji povedeně. Teorie tygra potvrzuje přísloví "v jednoduchosti je krása" a nabízí uhrančivý charakter nezkrotného milovníka nikotinu Jiřího Bartošky. 80%
Logan: Wolverine (2017)
19. 3. 2017
9
Hugh Jackman a Patrick Stewart naposledy a poprvé bez omezení. Možnost "utrhnout se řetězů" je stejně jako u Deadpoola využita smysluplně a opodstatněně, Logan ale míří opačným směrem. Oproti všemu ostatnímu, co nám dosud bylo v daném žánru nabídnuto, je Logan v mnoha ohledech transcendentní a neopakovatelný. Wolverine se díky Hughu Jackmanovi stal nejikoničtější postavou z univerza Marvelu. Závěrečný díl trilogie je s tímto faktem dobře obeznámen a představuje se jako intimní, komorní ( na žánrové poměry ) vyvrcholení legendárního kultu. Příběh se soustředí výhradně na ústřední trojici ( Stewart, Jackman, Keen ), která řeší jak zásadní vztahové vzorce, tak strasti jednotlivých hrdinů. Postavy jsou zdrcené minulostí, pouze přežívají v pochmurné blízké budoucnosti bez naděje na lepší zítřek. Jejich fyzické i duševní rozpoložení jim dodává na zranitelnosti a lidskosti, což je u komiksových postav, které z pravidla neumírají, výjimečná změna. Z Wolverina je chodící mrtvola, která již dávno ztratila víru v dobro a rezignovala na pouhý pud sebezáchovy. Změna nastane, když se objeví dívenka Laura s téměř identickými schopnostmi a on je nucen se kromě profesora postarat i o ní. Tato trojice tvoří zvláštní rodinnou sestavu, jenž opětovně prchá před vytrvalými nepřáteli a postupně si buduje a prohlubuje silná emoční pouta. Mezitím je samozřejmě rodinná idyla několikrát narušena syrovou akcí, kde Wolverine ve spolupráci s dívčí kopií seká nohy, ruce a probodává hlavy v brutálních sekvencích se skvěle nasnímanými záběry a konečně i s hojnou dávkou rudého potravinářského barviva. Souboje jsou správně "masité", dravé, plně projevují Loganovu animálnost a zároveň udržují diváka v napětí a strachu o hlavního hrdinu. Finální sled zásadních momentů vyvrcholí v jediné rozumné zakončení, které je očekávané, přesto silné a drásavé. Logan vítězí svou autentičností, nesouvislý sled akčních sekvencí za hranicí vkusnosti střídá inteligentním definováním Wolverinovy složité postavy. Více než důstojné zakončení nekalkuluje s možným pokračováním, osudově završuje příběh nejslavnějšího mutanta a nastavuje laťku sakramentsky vysoko. 90%
Masaryk (2016)
18. 3. 2017
7
Masaryk je skvělým příkladem toho, že i u nás se najdou režiséři, kteří za pomoci slušného rozpočtu dokáží natočit dílo splňující vizuální standardy Hollywoodu. Čím víc se ale režisér Julius Ševčík zaobírá estetikou, tím víc zapomíná na samotný obsah. Film je propletencem několika dějových linií odehrávajících se v různých obdobích na různých místech, což je v tomto případě nevydařený tah, který českého diváka chvílemi zanechává ve zmatenosti, zato zahraničního uvrhne přímo do stavu blouznění z nepochopitelného sledu scén. Kromě celkové nesoudržnosti se Masaryk nemůže pyšnit ani pravdivým vyobrazením historie, což by nevadilo, pokud by snímek nezačínal titulkem "Podle skutečné události". Na Českých lvech si film vysloužil rekordních 12 ocenění, z nichž většina je pochopitelná, některé však absolutně postrádají smysl. Nejvýraznějším prohřeškem je Masarykovo vítězství v kategorii nejlepší scénář. Trio Kolečko - Ševčík - Koenigsmark vykresluje postavy povrchně a černobíle za pomoci velkých nadutých frází plných prázdných slov. Absentují výrazné scény, emočně vypjaté momenty, které by alespoň trochu rozpohybovaly monotónnost vyprávění. Bídný scénář kompenzují úctyhodné výkony hlavní dvojice v podobě Karla Rodena a Oldřicha Kaisera, kterým vysoká politika náramně sluší, pokračování se ale zřejmě nedočkáme. I přes mou ostrou kritiku snímek jako celek po většinu času působí kompaktně a je celkem příjemně stravitelný. Masaryk je dobrý film talentovaného režiséra se stupňujícími se výkony, otázkou ale zůstává, na jaké obecenstvo cílí. Pro zahraniční diváky nepochopitelné, pro tuzemské publikum neosobní. 70% a maximálně 6 Českých lvů.
Mlčení (2016)
23. 2. 2017
8
Téměř 3 hodiny polemiky nad tím, zda bůh existuje, a jestli ano, proč dopustí taková muka. Scorsese má jasnou vizi a realizuje jí s chirurgickou přesností, každý záběr a myšlenka mají své opodstatnění. Díky detailnímu zpracování a délce je nutností divákovo konstantní soustředění, což se chvílemi stává neuskutečnitelným cílem. Těžko snímku z hlediska jednotlivých činností něco vytýkat - režie, scénář, kamera, herecké výkony, to vše odpovídá zlatému standardu Scorseseho velkofilmů, i přesto chvílemi není na co se dívat. Právě vypiplanost, důraz na postupnou proměnu a s tím spojené prohlubující se pochyby spějí k uspávající nudě a zároveň k hlubokomyslnému hloubání, poměr závisí na zaujetí diváka vůči danému tématu. Nezpochybnitelným kladem je objektivnost, některé scény nabízí více interpretací, samotné vyprávění si udržuje odstup a nepřiklání se k žádné víře. Mlčení věrně odráží japonskou kulturu, povedeně staví do opozice odlišné civilizace a způsoby myšlení. I přes komplikovanost problematiky se tvůrci snaží o přijatelný, otevřený přístup, nezachází ke složitějším, čistě filosofickým otázkám, ale zabývají se elementárním jádrem a přirozeným smýšlením každého věřícího. Během sledování jsem častokrát pociťoval nesnesitelnou nudu, přesto jsem byl na několik dní zasažen a donucen k zamyšlení. 80%
Kingsman: Tajná služba (2014)
15. 2. 2017
8.5
Kdo by to byl řekl, že v době Jamesů Bondů, Jasonů Bournů, Eatnů Huntů a všech jiných možných agentů se dá vymyslet něco nového, neokoukaného z prostředí tajných služeb. A ejhle - ono se dá.. Po Kick-Assu tady máme další "originální" film z mysli talentovaného Matthewa Waughna a rozhodně jeho další tvorba nezůstane mému oku nepovšimnuta. 85%
Terminátor Genisys (2015)
15. 2. 2017
5
Drahé béčko, které mne na mnoha vážně míněných místech rozesmálo. Neuvěřitelně dlouhé, nudné a zmatečné pasáže vysvětlující časové osy v zoufalé snaze film propojit s díly předešlými. Má přání - finanční propad tohoto "veledíla" a definitivní ukončení natahovaného ždímání prachů z legend prvního a druhého dílu od Jamese Camerona se nevyplnily ( tržby v Americe byly minimální, spasením se ale stala Čína ) a znásilňování kultu pokračuje. 50%
Vlasy (1979)
15. 2. 2017
9
Skvělý filmový muzikál z doby květinových dětí. Film celkem obstojně ukazuje jejich styl života, nekonzumnost nebo konflikt se světem, ale také možnost pohnutí mysli po delší době strávené pod vlivem THC nebo jiných psychotropních látek, které skončí třeba až vstupem jednoho z protagonistů do armády. Paradoxně to byli zrovna hippies, kteří kázali o absurditě válek. Jednoduše řečeno další z Formanem režírovaných filmů, který má zaslouženě více než 80 %. 90%
Vyvolený (2000)
11. 2. 2017
9
M. Night Shyamalan ve svém vrcholném období kreativity. Vyvolený je výjimečný svým mrazivě uvěřitelným prolnutím komiksového světa superhrdinů a reality. Zrod hrdiny je budován tiše a systematicky, přičemž si film stabilně udržuje napětí, jež eskaluje do heroického závěru s osudovou pointou. To vše vyobrazuje bezchybný počin kameramana a doprovází triumfální soundtrack Jamese Newtona Howarda. Je až s podivem, s jakou lehkostí Shyamalan skloubil neslučitelné, tedy komiks a psychologický thriller, a celek zaobalil mysteriózním nádechem. Nesčetná slova chvály samozřejmě připadají i Willisovi a Jacksonovi, kteří se ve svých protichůdných rolích vzájemně doplňují a obohacují tak výkon protějšku. Neprávem nedoceněné dílo, které si své věrné zaručeně najde v generaci komiksových geeků. Kam se hrabe Marvel. 90%
Grindhouse: Planeta Teror (2007)
7. 2. 2017
8.5
Něco takového tady chybělo a vsadím se, že v blízké budoucnosti se podobná zkušenost nebude opakovat, už jenom proto, že zisky nebyly valné. Stamilionové rozpočty a do očí bijící snaha studií a producentů zavděčit se divákovi i za cenu kvality, hlavně když se zlaťáčky hrnou - to je dnes běžná filosofie, kterou s úchylným úšklebkem boří Robert Rodriguez a Quentin Tarantino. Planeta Teror je bombová pocta především 70. létům, kdy kopie béčkových ( a céčkových ) hororů plnily kinosály a jedním z věrných nadšenců byl právě Robert Rodriguez, což se na snímku zatraceně projevuje. S každé scény čiší upřímná radost jak režiséra, tak všech herců a všichni si náležitě užívají neopakovatelnou volnost a své nadšení předávají divákovi. Samozřejmě musí sledujícímu v krvi kolovat alespoň špetka nadsázky a pochopení pro splnění zvrhlých dětských snů, navíc samotný žánr založený na vybíjení puchýři ověnčených nakažených má své omezené pole působnosti. Film tedy rozhodně nezaujme každého, ale i přesto by měl být začleněn do kánonu každého filmového fandy. Herecké výkony jsou úmyslně směšné, záběry nechutně explicitní a akce napěchovaná šílenými nápady, prostě neskrývaná pí*ovina, která si je své ulítlosti dobře vědoma a využívá jí k maximálnímu požitku. Občasně se zachází až za hranici vkusnosti, což se projevuje na snaze navodit nostalgii pomocí starého praskajícího obrazu, který v některých sekvencích svou umělou přehnaností odvádí od děje. Obsazení nadmíru povedené, vydařený výkon Joshe Brolina ( oproti druhému Sin City ) a nezapomenutelný kulometný výlev Rose McGowan se neomrzí ani při opětovném shlédnutí. Srovnávat Tarantinovo Auto zabiják a Planetu Teror je nemožné, oba se totiž vydávají diametrálně odlišnou cestou. Tarantino nabízí komornější a realističtější podívanou, která staví na obsáhlých rozhovorech postav, které jsou poté bez mrknutí oka zavražděny. Zato Rodriguez představuje přímočarou "oddychovku" bez hranic, kde je zvrhlost režiséra prezentována bez skrupulí. 85%
RocknRolla (2008)
6. 2. 2017
5.5
Co že je ta RocknRolla?
Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil (2014)
5. 2. 2017
6
Město hříchu je zpět, opět pod taktovkou Roberta Rodrigueze a Franka Millera. Jak to tak s pokračováními bývá, razí se přístup megalomanie - více erotiky, více brutality, více všeho ( kromě nápaditosti ). Stylizace po vzoru prvního dílu funguje dokonale, od roku 2005 se ale mnohé změnilo. Komiksové inscenace se staly běžnou potravou nenasytných diváků, senzační efekt jinakosti po 9 letech od uvedení jedničky už dávno vyčpěl a divákovi je zapotřebí nabídnout víc než "pouhé" rozpohybování komiksových scén, i když je zpracování úžasné. Jenže místo originálního příběhu dokreslujícího historii prověřených postav jsou známé figury pouze účelovými loutkami ( Marv je mlátička a nic víc, Nancy nástroj pro pomstu ) pro triviální příběhy s nevýraznou pointou. Nejvíce času si pro sebe urval příběh femme fatale Evy Green, která jako jedna z mála zvučných jmen opravdu zaujala, nejen lascivní nahotou, ale také opravdu uhrančivým výkonem v několika málo neobnažených scénách. Zbylé 2 příběhy jsou brakovou záležitostí a spíš než jako plnohodnotné přídavky působí jako nucená vycpávka, přičemž příběh gamblera Johnnyho je ještě stravitelný díky dobrému výkonu Josepha Gordona - Levitta, ale závěrečná pomsta Nancy je vyloženým trýzněním. Dystopické Sin City před lety nabízelo surovou krvelačnost, neotřelý přístup, temnou noir atmosféru a charakterní postavy ( Kevin mě straší dodnes ), zato druhý díl celou mytologii znesvětil, postavám ubral na charakternosti a vcelku zaslouženě se stal jedním z největších propadáků roku 2014. 60%
Frankenweenie: Domácí mazlíček (2012)
4. 2. 2017
6.5
Dekadentní loutky opět ožívají v rukách Tima Burtona, jenž se v době, kdy mu většina kritiků přisuzovala tvůrčí úpadek a opakující se vykrádání sama sebe a jeho oblíbených tvůrců, rozhodl natočit prodlouženou verzi svého krátkometrážního filmu z roku 1984. Film oplývá sympatickou hrou černé a bílé barvy, vynikající prací se světlem a vypiplaností v každém ohledu, tedy prvky tvořící nedílnou součást jeho celoživotní práce. Předlohu jsem bohužel zatím neviděl, z nového provedení je ale jasné, že příběh lásky až za hrob skýtá především sílu ve své dojemnosti. Jenže právě emoční dravost snímku upadá a viníkem zdá se být přílišná minutáž. Přidané scény rozšířily příběh především o zvrhlé finále plné monster viditelně odkazujících na nejslavnější potvory Hollywoodu a intimní nádech rázem upadává do neznáma. Burtonovi se nedá upřít několik famózních scén ( projev učitele ), ale díky prodloužení film jako celek nezaujme a spíše než labužnickou odpovědí na hanlivé kritiky se Frankenweenie jeví jako uspokojení samotného Burtona ( hromada odkazů na jeho předchozí filmy ). 65%
Sucker Punch (2011)
1. 2. 2017
9
5 sexy akčních hrdinek v ostentativních šatičkách bojuje se zombie, androidy, draky či robotickými samuraji ve zdánlivě primitivním příběhu a v čele celé té popkulturní řežby audiovizuální mistr Zack Snyder a jeho snová obrazotvornost. Hnidopišské kritiky rádoby filozofů a kverulantů horečně namítají tím, že Sucker Punch chvílemi postrádá logiku a nenabízí nic víc než jen efektní bojovou smršť vyhnanou do krajnosti. I kdybych souhlasil, i přesto se jedná o precizně vybroušenou akci s fantastickými scenériemi a choreografií nemálo podobnou Johnu Wickovi, se stejnou úderností a intenzitou. Mimoto zaujme i správně ujetý soundtrack s několika klasikami popového a rockového žánru v novém hábitu, který spolu se Snyderovou ojedinělou schopností každý záběr do syta vychutnat dotváří orgastický počin. Zprvu poněkud jednoduchý příběh se po zamyšlení a analýze stává velmi promyšleným, detailně zpracovaným a ve své hloubce srovnatelným s dalším Snyderovým dílem Strážci. Závěr nabízí nepřeberné množství interpretací a divák se může vytasit s formulací, která by druhého ani nenapadla ( psáno z vlastní zkušenosti ). Na první pohled povrchní mainstreamová zábava, maximálně účelová slast pro zrak a sluch, při podrobnějším ( a opakovaném ) sledování ale vyvstává nový rozměr intelektuální slasti. Snyder zatím nepochopen, o několik uvědomělých kritiků později se ale ze Sucker Punch stane kultovní megahit. 90%