Přestože dokument po celou dobu nenudí a výmluvně odhaluje důsledky globalizovaného světa, opěvování nezasluhuje. Postrádá směřování, tezi, jež by ho vynesla nad pouhá konstatování. Namísto aby stereotypy cupoval, spíše je mimoděk podporuje. Číňané nadále zůstávají mírně bezcitní a až zrůdně pracovití, kdežto Američané směšně patetičtí a (stejně jako my) blahobytem zlenivělí. Než ti šikovní pracanti expandují k nám (prezident se o to postará), mohli bychom si zatím zkrátit čekání natočením remaku Americké fabriky, v němž nová továrna Škodovky zaměstná ve stejném poměru Čechy, Slováky a Romy. A řídit to bude Vietnamec.
V mohutné popularitě série se smutně zrcadlí náš současný, z kloubů vymknutý stav. Očividně nesprávné, ba přímo zlé a kruté chování hlavních „hvězd“ přijímáme většinou nekriticky jako pouhý zdroj zábavy, přičemž tvůrci, jak bylo tematizováno výše, takový postoj podporují. Nijak sice dotyčné osoby neadorují, namísto palčivějších témat ale věnují pozornost právě jim. Po dobu pěti let mapují a tak podporují žabomyší války šmejdů a grázlů, kterým namísto trestu dopřávají satisfakci v podobě slávy a publicity. A my celý ten tyátr se zaujetím sledujeme a jen přemítáme, kdo ze slavných herců by měl v připravovaném filmu aktéry ztvárnit.
Na inscenovanou hru lží a přetvářek upozorňuje již svižná skladba od Edvarda Griega Ve sluji Krále hor v traileru. Názvem je ovšem mnohem přiléhavější Smetanův Tanec komediantů.
Troufám si tvrdit, že alespoň částečně identifikuji příčiny vzniku tohoto nesourodého filmového tvaru. V době vymknuté z kloubů, jež příliš rychle zapomíná, nám dává Lee vzpomenout na všechna příkoří, jimž byla nejen černošská komunita vystavena, a současně črtá paralelu k dnešku, aby naše nynější jednání zatížil břemenem svědomí. Jenže touha sdělit očividně převládá nad touhou vyprávět a tak se film pro jednou stává více manifestem než příběhem.
Blyštivá dominanta Infinity War, novátorsky (minimálně v Marvel univerzu) pojatý titán Thanos, je namísto dalšího rozpracování notně sešněrován - tentokrát už necedí objevná filosofická bloumání, zato plní prozaickou funkci ničitele.
Závěrečná bitva sice představuje monumentální podívanou, není to však bombastičností samotné akce jako spíš vysněným seřazením kompletní plejády pospolu. I v tomto ohledu Infinity War vítězí, ať už soubojem s Thanosem nebo bitvou ve Wakandě.
K dobru Endgame je povinno dodat, že nároky jsou chtě nechtě nepoměrně ambicióznější než kdy předtím. Bezprecedentní ráz celé události značí milníkový význam epilogu, který ovšem nespočívá v jeho kvalitě, nýbrž v minulosti, již uzavírá.
Bylo by jednoduché a snad i opodstatněné namítat, že mezi formativní vlastnosti příběhů s Godzillou nespadají prokreslené charaktery a koherentní příběh. To by mohlo být shovívavě přehlédnuto, pokud by ostatní konstitutivní složky řádně fungovaly. Jenže ony nefungují, film se utápí v rozmáchlém nevkusu a diváka z kinosálu vypouští otupělého. Že by se příští rok přišedší Godzilla vs. Kong (2020) propíraných chyb vyvarovala?