Josefína

44

Uživatel o sobě nic nenapsal.

Uživatel nevyplnil svou lokalitu.

    Hodnocení 7

    Komentáře 7

    Volha
    Volha (2023)
    3
    Když už se někdo pustil do poměrů v ČST a médiích za normalizace vůbec, ilustrovat poměry v té "naší, vaší" televizi na hloupé, vychytralé a přitom zbabělé postavě řidiče, bylo přinejmenším scestné a naprosto nepodstatné. Podstatné bylo něco jiného. Stejné vlastnosti jako Pekárek měli totiž i ti, kdo rozhodovali o tehdejší podobě vysílání ČST- redaktoři, šéfredaktoři, programoví ředitelé... Ti, kteří prošli stranickou prověrkou (souhlasili s bratrskou pomocí) nebo noví, mladí, normalističtí kariéristé. Protože dělat v televizi (ať už vysílala cokoli), to bylo přece Něco.
    A světe div se, iniciativním redaktorem-dramaturgem byl tehdy i Karel Hynie, autor knižní předlohy televizní minisérie. Jistě, on dobře znal poměry v ostatních odděleních ČST, třeba autodopravě. Tam se ovšem nerozhodovalo o tom, co se bude vyrábět a vysílat. O tom spolurozhodoval on a jemu podobní, normalizační kádry. Osobně bych ocenila, kdyby měl tolik odvahy a napsal román o poměrech v redakcích a programových odděleních, příběh s autobiografickými prvky člověka, který se sám na zvrácené, propagandistické normalizační tvorbě podílel.
    Je nalezena tím, koho hledá
    Je nalezena tím, koho hledá (2022)
    4
    Dost jsem se těšila a očekávala, že se o Anně Kareninové (to je pojem) konečně něco dozvím. Z dokumentárního filmu rež. Petra Michala, jsem se, bohužel, nic moc nedozvěděla. Soustředil se na jistě působivé a dlouhé záběry mlčící AK, které však často neměly žádnou výpovědní hodnotu a omezil se pouze na její literární překladatelskou činnost (vlastně jen na dva autory Ezru Pounda a Célina). Jistě toho přeložila víc a měla k tomu své vnitřní, přesvědčivé důvody. Jaké, to jsme se nedověděli. Ano "hlubina" je významově jiná než "konec." Ale to inteligentní divák pochopí. Také možná pochopí její přehnaně nekončící vztah k zemřelému Petru Kabešovi. Jenže útržek papíru se seznamem několika věcí k zakoupení nám Petra Kabeše opravdu nepřiblížil. Snad jen ta jedna věta : píšu proto, abych žil! Jenže - Anna Kareninová vstoupila do povědomí lidí především překlady vynikajících francouzských filmů "nové vlny". Režisérů Godarda, Truffauta, Chabrola, Rohnera.... kteří se výrazně zapsali do světové kinematografie. Ale o tom ve filmu vlastně nebyla ani řeč. Možná proto, že by produkce musela zakoupit práva na ukázky z filmů, které režiséři nové vlny vytvořili. A to není zadarmo a dokument by se tím mnohonásobně prodražil. Jenže to nic nemění na tom, že se tím obsahově nejen výrazně ochudil, ale okleštil i samotnou osobnost Anny Kareninové. Ano, svoji málomluvnost vysvětlila ona sama při přebírání ceny francouzkého Řádu literatury a umění, jenže co s tím......AK tak zůstává stejně záhadná jako dosud.
    My, občané Protektorátu
    My, občané Protektorátu (2024)
    10
    Naprosto výjimečný dokumentární seriál z dobových, amatérských archivů a deníků nebo záznamů z kronik a korespondence. Výjimečný nejen tím, že nepotřebuje žádný historizující komentář, žádné "jedno správné" stanovisko. O to autentičtěji působí dobové záběry, které zachycují život lidí téměř ve všech jeho podobách a svou pravdivostí jsou nezpochybnitelné a emotivní. Můj obdiv si zasluhuje režisér, který odvedl neskutečné množství práce sběrem dobových materiálů a sestavil je s obdivuhodnou vnitřní logikou.
    Il Boemo
    Il Boemo (2022)
    10
    Většina kritik i zdejších komentátorů se bohužel neubrání srovnání s Formanovým Amadeem. To je naprosto scestné. Formanův Amadeus vznikl na základě divadelní hry úspěšného amerického autora Petera Shaffera a ta je sama o sobě (vlastně musí, aby ji diváci vůbec přijali) značnou nadsázkou (Amadeus je hra Petera Shaffera, která podává fiktivní popis životů skladatelů Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho - Wiki), zatímco Il Boemo z žádné literární či dramatické předlohy nevychází. O to je umělecky cennější. Petr Václav jako dokumentarista s neskutečnou pečlivostí a autentičností vytvořil film o životě polozapomenutého českého skladatele, jenž byl ve své době v Itálii, kde se usadil, uznávaným hudením skladatelem. Film s obdivuhodnou pečlivostí dokumentaristy a uměleckým citem předkládá aristokratické prostředí Itálie 18. století (kostýmy, výprava), někdy až tak věrně a působivě, že vás naprosto pohltí a přenese o dvě století zpátky. Dobových inscenací Myslivečkových oper se ujal stejně kongeniální V.Luks se svým Collegiem a divácká iluze je dokonalá. Petr Václav se vydal naprosto odlišnou, svébytnou cestou při tvorbě historického životopisného filmu. Je to naprosto úchvatné a o to záslužnější, že nepodlehl jako většina ostatních tvůrců pomýlenému přesvědčení, že takový film musí být přece obrovské drama. Jeho film tak není především smyšlenou fikcí (Shafferův Amadeus a Salieri), ale věrohodným téměř dokumentaristickým zobrazením doby, mravů, charakterů, prostředí aristokratické Itálie (a jistě nejen jí) 18. století. Vojta Dyk umírněností hereckého projevu (žádná velká dramatická gesta) skvěle přispěl k vyznění filmu, který je prostý vší teatrálnosti a snaze zalíbit se publiku.
    Hořící keř
    Hořící keř (2013)
    3
    Tak především to nebyl film o Janu Palachovi. O něm jsme se nedozvěděli téměř nic. Je přece naprosto logické, že jeho smrt krutě zasáhne rodinu (matku i bratra), jeho spolužáky, spolubydlící na koleji, profesory, kteří jej učili a znali, že je to ústřední téma jejich hovorů, které tam ale naprosto chyběly. Které by nám umožnily poznat, kdo a jaký Jan Palach (nesporně jedna z výjimečných postav naší historie) skutečně byl. Scénárista Štěpán Hulík nepochopitelně opominul jakékoli (nepochybně emočně vypjaté ) dialogy matky se synem, Palachových spolužáků, učitelů.... ti tam vlastně dělali takovou stafáž. Připravil se tak a diváky s ním o silné dramatické momenty, které by film posunuly o několik levelů výš, přiblížily Jana Palacha jako člověka, který byl, je a bude živou výčitkou konformistické české společnosti. Dnes stejně jako tehdy. Stejně tak se nepodařilo navodit vypjatou atmosféru, která tehdy na vysokých školách panovala. Jedna kancelář "odbojných" studentů, jejichž úsporné dialogy svědčí o Hulíkově naprosté neznalosti (možná i ignoranci) tehdejších poměrů na školách, a nejen vysokých, nevypovídá vůbec o ničem, čím tehdy studenti žili. Nechápu, proč se Hulík do takového tématu vůbec pouštěl, když ho Jan Palach jako člověk zjevně psychologicky vůbec nezajímal. Bohužel ani A. Hollandovou, která v té době studovala na FAMU. Vlastně nejpůsobivější byly autentické dokumenární záběry z té doby (plné demonstrujících lidí na Palachově nám. a pod). PS 1. díl měl tři konce, což je z dramaturgického hlediska dost průser (konec 1 - umístění Palachova odlitku na FFUK, konec 2 - zástup železničářů se svíčkami před domem matky ve Všetatech, konec 3 - Palachův pohřeb). Další díly o tom, jak se lámaly charaktery, statečné Dagmar Burešové a normalizačních praktikách už jsem nesledovala. Promarněná příležitost a docela chápu, že v zahraničí film prakticky nebodoval.

    Oblíbené

    Oblíbená díla

    Oblíbení tvůrci