Profilový obrázek

Tom Hardy

Tomáš Chvála

Komentáře 824

Od nejnovějších
  1. Saw X
    Saw X (2023)
    5
    Po nadšených recenzích jsem čekal o něco silnější výsledek. Je fajn, že se více tlačí na příběhovou strunu (navíc okolo jediné opravdu zajímavé postavy celé série), ale princip pomsty osobní rovinou příběhu nic nepřidává (protože přichází až poté, co už Jigsaw existoval), vražedné scény nijak nevybočují, zúčtování s "hlavním padouchem" je vyloženě neuspokojivé a snaha o překvapivou pointu se, minimálně v mých očích, minula účinkem. Na rozdíl od Spirály to ale drží aspoň pohromadě, nikdo nepůsobí směšně a nějaké ty emoce v tom fungovaly. Napětí už méně, když je celé finále postavené sice na vychytralé změně směru, ale vzhledem k budoucímu vývoji série víme, jak musí dopadnout. 50 % s tím, že dál už si není třeba.
  2. Mission: Impossible Odplata – první část
    Mission: Impossible Odplata – první část (2023)
    5
    Co začne jako Hon na ponorku se v italských ulicích přepne do Malérů pana účetního a poté přijde Oko dravce, rámované prázdnými dialogy jak z druhého a třetího Matrixu, a podtržené vykradeným Zimmerovým batmanovským soundtrackem. A k tomu řada wtf momentů, ať už obecně zbytečných (infiltrace do velína, ze které Hunt nic nezíská a tudíž ji nemusel podnikat), nebo jen dramaturgicky mizerně vystavěných a tedy bez funkčního napětí (letiště, kde se nebojíme, protože logicky víme, že s Huntem uvnitř neexploduje, honička s Fiatem, kde nefunguje návaznost ani pocit rychlosti a v trailerech propagovaný seskok z motorky aneb největší oslí můstek filmové historie). Scéna ve vlaku už pak byla ryzí parodie. Atwell, ta jediná obhajuje existenci sedmičky. A minimálně zajímavé mi přijde, že už jde po Mumii o Cruiseův druhý film, který okatě vykrádá herní Uncharted. Každopádně dobře pro ty, co si Odplatu užili. Pro mě podivnou atmosférou, matným záporákem a nedotažeností scénáře na úrovni dvojky.
  3. Ještěr
    Ještěr (2023)
    7
    Škoda, že mi zhruba v půlce došlo, že už jsem tohle (i když s jinou omáčkou) kdysi viděl. Ale atmosféra i herci na jedničku.
  4. Indiana Jones a nástroj osudu
    Indiana Jones a nástroj osudu (2023)
    5
    To jediné, co tenhle smutný pokus o maskování "natočili jsme to příliš pozdě" zachraňuje je překvapivá finální třetina, která sice nedostane emocionální dozvuk, jaký se nabízel, ale aspoň jde v něčem (pro sérii) o jedinečný moment. Zbytek nemá nic. Akce v ulicích postrádá spielbergovskou hravost a je moc CGI, dobové vtípky nejsou dotáhnuté (kosmonauti jsou fajn nápad, ale Indy kolem nich projede a... to je všechno), záporáci matní a nedostatečně démoničtí a Phoebe Waller-Bridge bohužel ve své roli nenašla balanc, aby byla současně spratek i sympatická. Paradoxně se mi líbil úvod, protože z něho aspoň trochu Indy dýchl (až na to hopsání po střeše vlaku) a samotný závěr nějakou tu emoci vykřesal. Ale vše mezitím mi jen připomínalo, že k téhle sérii se filmaři prostě vrátili příliš pozdě a na rozdíl od čtyřky už tu uvěřitelně nereflektují Fordovo stárnutí. Podobný průšvih (pro odkaz série) jako pátá Smrtonosná past.
  5. Bod obnovy
    Bod obnovy (2023)
    4
    Světový vizuál, hezké hravé detaily (až na harrypotterovské noviny) a správně dunivý soundtrack. Ale scénář skoro nemohl být horší. Jedna věc je jalová detektivka s nezajímavě rozloženými dějovými pilíři a schematickým vyvrcholením. Ano, onen morální konflikt, co tam vznikne, je nosný, ale to by ho někdo musel pořádně využít a to se tu nestane. Ale upřímně, čert vem příběh, který si neobratně vypůjčuje, kde se dá, Blade Runnerem a Minority Report počínaje a Equilibriem a Cyberpunkem konče. Dialogy, ty jsou ten opravdový hrobník. Takhle nějak bych si představoval věty vytvořené umělou inteligencí, která nikdy žádný skutečný rozhovor neslyšela. Při nejlepším jsou banální, jinak jsou jen strašně šroubované, nevěrohodně a nesmyslně poskládané za sebou. Což bohužel odnáší herci, kteří s tím musí bojovat a víc působí dojmem, že něco recitují z paměti, než aby tím mohli opravdu žít. Bod obnovy tak větší parádu nadělá v zahraničí, kde se dost věcí ztratí v překladu. Poslouchat to z pozice člověka, který českému jazyku rozumí, se rovnalo téměř utrpení. Být to amatérský film, nadšeně bych hýkal blahem nad formou a u obsahu si řekl "až budou mít příště prachy na dramaturga, bude to pecka". U plnohodnotného filmu to nelze ničím omluvit. Což je k vzteku. Takové energie dané do formy a takhle pitomý obsah. To to vážně nikdo neviděl?! To si nikdo nezkusil aspoň jeden dialog říct nahlas? Uf... A protože se na to do českých kin dost chodit nebude (co film netrhne o premiéře, to už nenažene později, protože tady není o čem nadšeně šeptat), tak máme na dalších 60 let se sci-fi utrum. A to mě na tom sere ze všeho nejvíc.
  6. Expend4bles: Postr4datelní
    Expend4bles: Postr4datelní (2023)
    4
    Slabé pokračování, které nedokáže zamaskovat, že už o něj ani hlavní hvězdy nemají zájem. Sly na druhé koleji, mezi nováčky žádné skutečně lákavé jméno (leč Megan Fox jako jediná docela funguje) a scenáristicky to strašně toporně maskuje původně plánované obsazení (Garcia supluje Willise/Forda, 50 Cent Crewse, Scipio Banderase). Ale to nejhorší, akčně je to hrozná bída. V rámci stopáže se toho ve filmu nestane málo, ale příliš střihů, úzkých záběrů, žádné nápady a málo celků, v nichž by mohla nějaká choreografie vyniknout. K tomu docela ošklivé triky a obecný pocit unavenosti materiálem. Trojka byla přeplácaná a zmrzačená snahou o zacílení na mladší publikum, ale byla z ní cítit snaha o fanservis. Tohle už nefunguje vůbec.
  7. Barbie
    Barbie (2023)
    5
    Jak správně po projekci podotkla moje nerůžová poĺovička - instagramový feminismus. Myšlenka pěkná, produkční kvality nepochybné, herecky velmi dobře obsazené. A vadí nutně, že je to trestuhodně banální, aby to promlouvalo ke všem? To bych úplně Barbie nevyčítal. Co jí ale vyčítám je, že si po první půlhodince vystřílí nápady, pokud jde o vykreslení svého světa (zlatí Flintstoneovi z roku 1994), v tom skutečném z nějakého důvodu vedení firmy vykresluje jak postavičky z Looney Tunes, pak svůj mesidž postaví na tom, že aby ženy vyhrály, musí muže zmanipulovat (ale to vem čert, přes tu snaživou sociální omáčku je to v jádru pořád jen střelená osmdesátková komedie) a hlavně to nudně, až na závěrečné hudební číslo, doklopýtá do finále, kde se ukáže, že většina postav byla zbytečná a jejich linky tam být nemusely. Izolované vtipy fajn, postupem času je jich ale míň a míň a od nějaké půlky už ten film, až na pár motivačních citátů, nemá co říct. Škoda, ale hype oceňuju, protože každý podobný hit je pro životaschopnost kin v budoucnu velmii důležitý.
  8. Rychle a zběsile 10
    Rychle a zběsile 10 (2023)
    7
    Polepšení oproti poslední pandemické štaci? Jednoznačně. K návratu na vrchol má ale desítka pořád daleko. Příběh soustředící se na jednu postavy je sice z hlediska přehledné struktury správný, ale Diesel tím svým namachrovaným mudrováním už jen otravuje a prakticky nic z toho, co vypustí, nelze brát vážně (a problém je, že většina jeho scén je koncipovaná tak, že vážné být mají). Kde naopak desítka boduje je Momoův záporák (křížence Jokera a Jacka Sparrowa si vychutnal přímo královsky), kontaktní souboje jsou fajn a demolice s bombou sympaticky připomene pětku (která je naopak až přespříliš v úvodu recyklovaná). Další oživená postava už nudí, Brianovo (Paul Walker) násilné vystrčení z příběhu pak přímo otravuje (ta postava by NIKDY ostatní takhle nenechala na holičkách). Téměř seriálové nablblý cliffhanger každopádně v dobrém slova smyslu pobavil. To je ta správná přepálená konina, kvůli které se fanoušek těší na další díl. Jen by v něm bylo fajn méně vážného Diesela, který se tu jako jediný tváří, že točí umění. A vůbec to se zbytkem neladí.
  9. Flash
    Flash (2023)
    4
    Dvě hodiny čekání na minutu v multivesmíru. Asi už nemám potřebnou trpělivost. Navíc to má strašně prapodivnou, až zcizující atmosféru. Mám rád netradiční volby, ale už úvodní akce s miminy, kde chybí pro míru komediální absurdity jen Frank Drebin, mě vyhodila ze sedla. A pak už jsem úplně nedosedl. Michael Keaton po letech potěšil, ale jak je to celé spíš atrakce než skutečný příběh, tak jeho Batman nemá moc kam jít (a také nikam nedojde). Dívat se na to dá, ale žádná velká radost to není. A nezachránil to ani Eric Stoltz.
  10. Vřískot 6
    Vřískot 6 (2023)
    4
    Jak mám tuhle sérii jako srdcovku, tak mě šestka úplně minula. Za prvé se bohužel potvrdilo, že přeživší postavy z pětky mají pramálo co nabídnout do budoucna (i když uznávám, že duo sester má potenciál). Nové maso má nejhůře vystavěnou expozici ze všech dílů a jednotlivé scény jsou hotový festival "Hit and miss". Na dobré nápady (otočený úvod, drzá návštěva sámošky) vždy připadne nějaký podivný (nelogická volba, v jakém pořadí se půjde po žebříku, nadějně působící scéna v metru bez většího využití, vrahova až magická schopnost infiltrovat bytové komplexy). Obecně si myslím, že to tvůrci neměli vymyšlené vůbec blbě (hra s fenoménem opět snaživá), ale finále tentokrát, alespoň pro mě, vůbec nefunguje. Odhalení vraha vnímám jako nejvíc vzrušující část každého dílu, uzavření skládačky s následnou akční dohrou. A tady nejenže je motivace opsaná, ale hlavně působí vrah při její interpretaci extrémně směšně. A ne proto, co říká, ale jak to říká. Bettinelli-Olpin a Gillett možná chtěli vše zlehčit (ve smyslu "vrazi jsou maniaci a jejich obhajoba sebe sama absurdní, tak proč to tak i naplno nepojmout"), v mých očích nicméně i Roman (Vřískot 3), do té doby nejslabší záporák, alespoň ve svém odhalení měl nějakou sílu osobnosti a šel z něj respekt. A to tady není vůbec. Doufal jsem, že mě potěší návrat Hayden Panettiere aka Kirby, ale ta je (Vinou plastik?) téměř k nepoznání a zábavnost své postavy připomene jedinou scénou. A tak je to se vším. Drobnosti ano, celek ne. První Vřískot, který mě vyloženě nebavil.
  11. Někdo klepe na dveře
    Někdo klepe na dveře (2023)
    6
    Takový nedopečený Shyamalan. Ani na vteřinu jsem nepochyboval o tom, co se děje, což je dost možná ten největší problém. Kdyby se lépe budovala atmosféra nejistoty, byl by konec zajímavější a měl větší dopad. Takhle je to vlastně jen čekání na Godota. Nicméně v jednotlivostech silné. Shy pořád umí natočit skvělé dílčí momenty. Jen mu tentokrát citelně chybí prvek překvapení (krom "první oběti", to bylo nečekané), výraznější herci, lépe prokreslené postavy (hysterický manžel se možná chová logicky, ale jde o vrcholně nesympatický charakter) a obecně i o něco košatější struktura. Síla toho, co je zajímavé napoprvé, se logicky v opakujícím mustru vytrácí. Ale nenudil jsem se. Jen to bylo na Shye nečekaně přímočaré. Pokud to porovnám například s jím produkovaným Ďáblem, který si také vystačil s malým prostorem a počtem herců, to byla větší laskomina.
  12. Z jiného těsta
    Z jiného těsta (2022)
    4
    Napřed to zvoleným jazykem ("Chováš se ke mně jako Pusha T a já potřebuju, abys byla spíš jako Future", "Nedáváš mi ani Take Care Drakea, ale „Houstonatlantavegas“ Drakea") nefunguje vůbec. Pak si to docela sedne v rámci klasického komediální mustru o pekelném seznamování rodičů, aby to po vší té snaze o nějakou myšlenku na téma rasových vztahů skončilo jako tradiční hollywoodská romantická komedie. 45 %
  13. Ostrov
    Ostrov (2023)
    6
    Vlastně velmi příjemné překvapení, které nepůsobí levně (limity rozpočtu se prozradí jen v dílčích momentech, jako když je pád letadla do černé obrazovky a tvořen jen zvukem) a většinu času velmi dobře pracuje s tématem manželské krize na izolovaném místě, kdy spolu musí mluvit dva lidé, kteří by oba chtěli být někde jinde a co nejdál od toho druhého. Chvílemi vtipné (Lenka), chvílemi upřímně dojemné a ani jednou trapné. Jen ta atmosféra je podivně rozkročená mezi Šest dní, sedm nocí (rozhádaná dvojka) a Trosečníkem (v úvodu až nečekaně "dojebaní" hrdinové). A nejsem si jistý, koho napadlo udělal úvodní titulky ve stylu Indiana Jonese (ať už se bavíme o formě nebo hudbě). Obecně je ale Ostrov solidně odvedená romantická komedie s prvky dramatu, která má velmi dobrou výpravu a solidně využitou kulisu ostrova a jíž by slušela delší expozice, abychom mohli následně lépe chápat malé osobní války Richarda a Alice. V rámci toho, jak se postavy chovají a co prožívají, nejde o nic nového. Kdo má ale tenhle druh vztahovek rád, měl by z kina odcházet spokojen.
  14. The Last of Us
    The Last of Us (2023)
    7
    Prozatím mírné rozpaky, i když výrazně převažují pozitiva. Mezi ty patří výprava, atmosféra i rozšíření / alternace známých momentů (úvod se Sarah, Robert). Pedro Pascal je Joel. Nečekal jsem, že mu ta role tak sedne, ale ihned si ji přivlastnil. Gabriel Luna Tommyho příliš nepřipomíná, možná ale i proto není složité tu postavu akceptovat v novém podání. S Ellie je to horší, protože Bella Ramsey zní jako Ellie, chová se jako Ellie, ale pořád vypadá jako Bella. Bude to něco, na co si jako hráč budu muset zvyknout (a doufám, že se mi to podaří). Vyloženě mi nesedí Anna Torv jako Tess. Nevím přesně, co je u ní off, ale zatím mi nefunguje (a je mi dost líto, že tvůrci neoslovili výbornou Annie Wersching, která postavu nejen namluvila, ale v remaku byla využita i její podoba). Tempo mi na úvod, který nás seznamuje, přijde dobré a teď jsem vlastně jen zvědavý, jakým směrem se půjde. Protože až na pár důležitých herních okamžiků si mohou autoři seriálu dělat doslova cokoli. Pilot za 70 %
  15. Na nože: Glass Onion
    Na nože: Glass Onion (2022)
    7
    Člověk 70 minut čeká, než dojde na pořádný twist, který hříčku povýší o level výše (a na ten moment dojde), jen aby se to na konci zvhrlo v (minimálně na můj vkus) příliš stylizovanou dohru o příčině a následku. V rámci hravých detektivek je každopádně pořád Glass Onion výrazný nadprůměr, jednička ale byla atmosférou někde trochu jinde, blíže klasickým detektivkám a i Blanc mi přišel o něco lépe uchopený. Pokud se ale povznesu nad to, že to zkrátka není to samé, co první díl, vychází mi z toho pořád hodně slušná žánrovka.
  16. V zajetí mysli
    V zajetí mysli (2022)
    4
    Kdyby se sestavoval seznam potřebných ingrediencí pro podobný druh podívané, thriller V zajetí mysli by většinu potřebných kolonek odškrtnutých měl. Bohužel i v nejlepších momentech je ve stínu slavnějších předchůdců, a to nejen těch opravdu špičkových (Sedm, Mlčení jehňátek), ale i béčkových úspěšných imitací (Anděl smrti, Vraždy podle Jidáše). A protože tu rozpočet bezpochyby nebyl největší, prakticky celý film se odehrává za dne a hezkého počasí, což tomuhle žánru také úplně nepřidává. Dostat to do ruky lepší režisér, možná by z toho něco bylo, Mauro Borrelli ale příběh patřičně neprodá a nejvíc se to odráží na finále, kdy pointa, jakkoli sporná, by se správným vedením možná nějaký dopad měla. Také mám pocit, že v případě podobných kousků je chybou zobrazovat scény vrahových aktivit, neboť je tím dopředu eliminován prvek překvapení, když pak vidíme jeho výsledné dílo (které by navíc sneslo šťavnatější podobu). Ale není to žádné hrůzostrašné peklo, jen skrz na skrz průměrná televizní kriminálka, která je zajímavá pouze tím, že v ní Martin Lawrence hraje první ryze dramatickou roli ve své třicetileté kariéře. Nic dalšího za zmínku nestojí.
  17. Karanténa smrti
    Karanténa smrti (2023)
    7
    Vždy jsem obdivoval, jakou energii a údernost dostával Wes Craven ve Vřískotu do střetů s vrahem. Jestli někdo tvořil ve slasher žánru regulérní akční scény, byl to on. A Hyams Jr. jeho postupy mimikuje téměř 1:1 a to v dobrém slova smyslu. Tak úderné naháněčky obětí se jen tak nevidí, a co víc, Hyams nejen kopíruje mistra, ale zároveň skvěle pracuje s prostředím, kamerou a dokonce i s herci, kteří jsou celou dobu uvěřitelní. Williamson se připomene hned několik nápaditými úhyby od zavedených postupů (díl uznání si zaslouží už za to, s jak malým počtem postav si vystačí), jen hlášek je tentokrát minimum, vrah postrádá nějakou osobitou masku (ale je zase pravdou, že o to víc je ukotvený v realitě) a postavy, ač se nechovají stupidně, úplně nevystoupí z řady a není proč si je pamatovat. Pointa je zajímavá. Jde o sociální komentář, který bude publikum rozdělovat (podle jejich vlastního přesvědčení), osobně bych ale Williamsona nepodezříval ze snahy o nějaké moralizování. Jen se autorsky rozhodl využít toho, s čím se svět v posledních letech potýká. Z něčeho si utahuje, něco věcně popisuje s tím, ať si každý zaujme své stanovisko. Proč ne? Coby fanoušek slasher žánru jsem spokojený.
  18. Bledé modré oko
    Bledé modré oko (2022)
    7
    Bavil mě Bale, bavila mě atmosféra, zasazení i skutečná pointa, jež následuje po "prvním" odhalení. Herry Melling si mě získával pomalu a byl to vlastně až finální monolog, který mi jeho Poea prodal. Gillian Anderson zůstala nevyužitá, Roberta Duvalla jsem díky plnovousu "viděl" až během závěrečných titulků, v rámci tempa by Cooper potřeboval lepší střihačské nůžky, ale na druhou stranu jsem neměl potřebu přetáčet. Jen občas kontroloval hodiny. Vzato kolem a kolem mi ale Bledé modré oko coby detektivka s osobním přesahem v zasněženém 19. století sedla, jen to mysteriózno tam ve výsledku vůbec být nemuselo. Za mě nějakých 70 %.
  19. Sleduje tě vrah!
    Sleduje tě vrah! (2000)
    6
    Mám pro ten film slabost ze tří důvodů. James Spader je vynikající herec, který zahraje dobře i v té největší blbosti a ani Sleduje tě vrah není výjimkou. Keanu Reeves, jakkoli se stal v případě tohohle filmu oblíbeným terčem, se se svou první (možná se pletu) čistě zápornou rolí popral důstojně. A soundtrack je naprosto vynikající. Charbanic naivně natočil hodinu a půl dlouhý videoklip a věřil tomu, že to bude stačit na plnohodnotný film. K tomu by ale potřeboval silnější scénář a podstatně vypiplanější formu. Takhle to má čas od času slušný vizuál a stojí to především na hercích. A ti to u mě osobně vytáhli na 60 %...
  20. Avatar: The Way of Water
    Avatar: The Way of Water (2022)
    5
    Spy Kids: Pandora's Box. Technicky ohromující ukázka toho, že lze vytvořit triky, které působí ve všech polohách naprosto uvěřitelně a realisticky. V rámci jednotlivých scén jde pak o roztomilou retrospektivu Cameronovy filmografie (ozvěny Propasti, Vetřelců a Titanicu jsou nepřehlédnutelné). Příběhově je tu bohužel úplné prázdno. Užil bych si to být mladší, nepolíbený letitou filmovou zkušeností. Pak by šlo lépe přijmout postavy, které se do jednoho chovají jako žánrové šablony a vždy udělají přesně to, co se od nich v daný moment očekává. Podobná míra pohodlných klišé je aplikovaná i na děj, který v základu opakuje dějový oblouk z jedničky, a když už ho doplňuje, činí tak značně nešikovně (sice se řeší kolonizace a jednou větou látka proti stárnutí, ale jinak se zdá, že celému vojenskému aparátu jde hlavně o zabití Jacka Sullyho a je jedno, kolik životů to bude stát). Únavné příběhové zkratky typu "záporáci mají plán a naštěstí označí jediné zvíře, které je relevantní pro hrdiny a ti ještě k většímu štěstí zrovna v tu chvíli to zvíře najdou" už z toho pro mě činily téměř nesnesitelnou podívanou. Již u jedničky jsem své nadšení měl v menším stínu proto, že Cameron jen za velké prachy převyprávěl Pocahontas. Ale tehdy představoval krásný nový svět a ohromoval nevídaným vizuálem. Dvojka už jen navazuje, sice rozvíjí, ale současně ve velkém recykluje a hlavně je na můj vkus příběhově až příliš tendenční, což platí i pro postavy. Přes všechny barvy jsou extrémně černobílé. Mrzí mě to, protože mám Camerona rád a ocením každý poctivý blockbuster, který svůj úspěch nestaví na chlápcích v elastických trikotech. Ale tohle vypadá jako něco, co pro Disneyho režíroval Robert Rodriguez v rámci své vlny filmů s dětskými hrdiny. Což je prostě škoda.
  21. They/Them
    They/Them (2022)
    4
    Naprosto chápu, jak Logan ukecal producenty, aby mu na Tehy/Them dali peníze. Nápad s převýchovným táborem zlatý a spojení se slasherem (i vzhledem k užít kempu) pro potřeby žánru vlastně ideální. Že mají hlavní postavy orientaci takovou či makovou vedlejší. Že většina nepůsobí moc sympaticky, protože jim scénář nepředepíše nic, čím by si diváka získaly, je už skutečný problém. Podobně jako samotný základ. Logan totiž udělal z pozice scenáristy něco, čím si podřízl větev. Bez přehánění měl dobrý high koncept, který narušuje klasické slasher schéma. Jenže se ho drží tak důsledně (respektive hraje bez faulů), že nejenže první mord de facto odhaluje identitu vraha, ale hned druhý (na který se navíc čeká hodinu) prozradí i jeho motivaci. Je to zajímavá patová situaci, kdy na jedné straně naprosto rozumím tomu, co Logana pohánělo a proč si zvolil postupy, jaké zvolil a současně vlastně neměl být tak důsledný, aby měl v ruce aspoň nějaké karty. A protože i gore je podvyživené, z výsledku si nakonec odnášíme jen scénu na střelnici, která má přesně onen druh tenze, jaký je třeba, a perfektně creepy Bacona. To je vzhledem k potenciálu, jaký They/Them mělo, hrozně málo.
  22. Predátor: Kořist
    Predátor: Kořist (2022)
    7
    Nevím, jak vysoko bych měl Kořist ve svém žebříčku v rámci série zařadit, protože jsem měl vždycky slabost po Predátory od Nimróda Antala a hardcore fandy proklínanou dvojku ve městě. Pocitově je ale Kořist povedené pokračování, oslňující nečekaně věrnou dobovou atmosférou, fajnovým pohledem "z druhé strany" (je potěšující, že je konečně Predátor plnohodnotnou postavu a ne jen někým, kdo se zjevuje podle přání scénáře) a překvapivě důsledným vyprávěním, které se snaží zužitkovat vše, co před diváka předloží. Příběh odmítané Naru je ale jen klasika bez přidané hodnoty a zklamal mě finální úder, který má hodně pohádkovou logiku, aby se tak řeklo (dejme tomu, byl Predátor v tu chvílí už hodně mimo a proto úplně blbej, ale i pokud si takhle obloukem ten moment omluvím, pocit neuspokojení mi to netlumí). Ale obecně spokojenost, která láká k představě, do jaké další doby by se Predátor mohl podívat. Já bych bral vikingy nebo piráty.
  23. Jurský svět: Nadvláda
    Jurský svět: Nadvláda (2022)
    6
    Je těžké mít rád film, který svůj vrchol (Malta) nabídne v půlce a pak se utopí v recyklaci a nostalgii. Snaha o fanouškovský servis je tam cítit hodně, dokonce občas funguje i takovým tím až spielbergovsky sympaticky naivním pohádkovým způsobem (jako když T-Rex pořád platí za hlavní dino-hvězdu), ale z konce jsem měl nijaký pocit, že toho zkrátka, minimálně v rámci zavíráku velké série, bylo málo. Přitom ten příslib velkých věcí, kdy je nastaven nový řád, je hlavně v první polovině hrozně moc. Ale pak to celé vyšumí do ztracena. 60 %
  24. Men
    Men (2022)
    4
    Na "chlapský film" vlastně hodně odvážný a progresivní počin, ale příliš se tam stírá hranice mezi fantasmagorií a realismem, respektive film nedokáže jasně definovat, kde končí a začíná jeho vlastní vidění světa. KDYBY tam nebyl finální příjezd kamarádky, ještě by se dalo polemizovat o celkovém rámci. Finální moment nás ale navrací do reality a s tím se podrývá celý koncept, kde najednou zůstávají jen otázky a nikde ani náznak odpovědí. Je to jako sledovat divadelní představení, kde najednou z ničeho nic herec na pódiu vytáhne zbraň, někoho skutečně zastřelí, pak ji zase schová a bez vysvětlení se hraje dál. Jsou zkrátka věty, které nelze nechat nedokončené. Garland se profiluje jako silný režisér, pokud se bavíme o tom, jak parádně jednotlivé scény vypadají. Vypravěčsky ale začíná být příliš zahleděný sám do sebe. Kéž by příště točil podle scénáře někoho jiného. 50 %
  25. Návrat blbýho a blbějšího
    Návrat blbýho a blbějšího (2014)
    6
    Je zajímavý rozkol v tom, že co bylo v podobě dvou retardovaných pitomců vtipné, když působili mladě, je najednou trochu smutné a strašidelné s tím, jak mají padesátku na krku. První půl hodinu jsem se díky tomu cítil poměrně nekomfortně a více se ošíval než bavil. V jádru je to ale pořád poctivá devadesátková ztřeštěnost, kde je natřískáno tolik vtipů v druhém plánu, že nutně nevadí, pokud hlavní gag nevychází. Výbuch pokoje, ohlušující rána u kolejí, kočka na lustru, maskovaný agent, hry v autě, to jsou jen některé z řady momentů, kde jsem se upřímně nahlas zasmál. Což se mi moc nestává. Na konci jsem navíc cítil jistou vděčnost, že jsem nakonec ty idioty po letech zase viděl. A to není vůbec málo. Takže ve výsledku opatrně palec nahoru. 60 %
  26. The Batman
    The Batman (2022)
    7
    Abyste mě nechápali špatně - nový Batman má v sobě hodně dobrého a zaslouží si být viděn na velkém plátně. Jen má blíže k odvážnému velkolepému konceptu, než k opravdu odladěnému finálnímu produktu. Je hrozně dobře, že někdo konečně prezentuje Batmana jako detektiva, což je prvek, který všechny předchozí filmy buď hrubě podehrávaly nebo rovnou opomíjely. Potěší noirové ladění scén a přímo vynikající jsou Paul Dano jako Hádankář a Zoë Kravitz v roli Catwoman. Kde ale u Jokera Joaquina Phoenixe, na něhož se snaží The Batman duchovně navazovat, město přímo dýchalo atmosférou, zde je spíše přehlídkou několika kulis a deštivých ulic. Detektivní část je pouhým vývarem legendární Sedmičky Davida Finchera (zdejší mordy se opravdu pod kůži nedostanou) a Pattinson funguje jako Batman, jeho Bruce Wayne je ale jaksi do počtu. Co mi ale opravdu sráží hodnocení, a žádnou velkou radost z toho nemám, je nesoudržná vnitřní logika, ať už se bavíme o konkrétních scénách nebo backstory postav. Wayne je tu například úplně jiný, než jako ho známe, ale i tak ho lidé ve městě nepochopitelně obdivují (přestože ho de facto dva roky neviděli a nic pro ně nedělá). Batman říká jako jediný Ozovi Penguin - proč? A v jakém světě dává smysl jejich vztah, kdy Penguin jediný strach projeví před Batmanem ve chvíli, kdy si temný rytíř nasedne do auta? (kdyby v tu chvíli Penguin sám nezamířil do svého, byla by to pro Batmana asi dost trapná chvíle). A pak je tu pohřeb, moment, kde vůbec nic nedává pod drobnohledem smysl (ale dovolím si menší popis, protože scéna byla i vypuštěna studiem online): po expozici zaplněného náměstí a těžko dostupného vchodu, ke kterému vedou poměrně vysoké schody, se do kaple náhle bez zadýchání promlátí rodinné auto. Z něj vystoupí muž s bombou a telefonem v ruce, který zvoní. A policie uteče, čeká, až padne večer, nepošlou dovnitř někoho, kdo by zkusil bombu odjistit, ale robota, aby se mohli na muže dívat live. WTF? Co byl teda plán? Čekat, až se vybije baterka v mobilu? A tahle scéna se extrémně drolí i dál, ale to už spoileroval. Když ale budu brát nového Batmana jako celek, na první dobrou je výsledek dobrý, dokonce velmi dobrý. Jen nad tím vším člověk nesmí moc přemýšlet. P.S. Nejčastěji kritizovaná poslední třetina filmu je paradoxně jako jediná konzistentní a prostá podobných scenáristických nedodělků a přešlapů.
  27. Gasoline Alley
    Gasoline Alley (2022)
    6
    Baví vás příběhy, kde looser se svědomím dává i dostává rány, kouří jednu za druhou, popíjí whisky a přestože by neměl, tvrdohlavě se do všeho plete a díky tomu jde z průseru do ještě většího průseru? Tahle snaživá reminiscence noirových akčních osmdesátek samozřejmě postrádá hlášky nebo opravdu cool momenty slavných předchůdců, k mému překvapení ale vydrží v ringu déle, než jedno kolo. K.O. díky nablblému scénáři nakonec nevyhnutelně přijít musí, ale je to až v samotném závěru. A po něm si film nečekaně šplhne pro hlavní postavy docela fajn charakterovou scénou. Zkrátka a dobře E.J. Drake překvapil a natočil ve všech ohledech průměrný film, což je v jeho případě extra pochvala. A ano, říkám film, protože Gasoline Alley tak skutečně většinu času vypadá. Jen Willis tradičně nepřekvapil vůbec. Vlastně předvedl ještě méně, než obvykle (když už je na scéně, je to většinou po boku Wilsona, který všechno odkecá sám). Ale obecně vzato nečekaně ok. 50%
  28. Uncharted
    Uncharted (2022)
    5
    Pro fanoušky herní série to není skoro vůbec. Holland potvrdil, že obleček Spider-Mana ani s pověstným prstenem na krku nesetřese, Wahlberg by možná fungoval, kdyby ze Sullyho nebyl extrémně nesympatický sobec a Ali má své kouzlo, ale Chloe to není. Akce je sice velkolepá, ale nezajímavá. Tolik možností a tak nenápaditý výsledek. Neříkám, že to nemá měřítko. Ale choreografie je slabá a kaskadérské kousky okatě digitální (taková série Mission: Impossible na několika podobě vystavěných akčních scénách ukázala podstatně víc). Nemluvě o dost nenápaditém hledání pokladů (do tajné místnosti pod ulicemi města je v podstatě vidět kanálem) a zkratkovitě suchém opisování známého (aukce). Nicméně ani v pozici dobrodružného akčňáku o hledání pokladů to v mých očích moc nefunguje. Interakce mezi postavami toporná, obecně mi nepřijde Holland moc uvěřitelný a příběh nenabízí nic zajímavého. O naprosto nevyužitém Banderasovi nemluvě. Je ale fér uznat, že v rámci adaptací herních hitů je to pořád ta lepší varianta, protože jsou aspoň na ní vidět peníze. Ale to je tak zhruba všechno. Pokud jde o faktor zábavy, jsou i stařičtí Lovci pokladů výživnější.
  29. Demonik
    Demonik (2021)
    6
    Nejsem si jistý, co ostatní čekali. Já dostal klasickou hororovou historku v nápaditém balení, kdy mi sedlo jak vyobrazení virtuální reality (její "polovičatost" mi vzhledem k využití dávala smysl - takový prostor by už z podstaty věci neměl působit úplně realisticky, aby se v něm návštěvníci mentálně neztratili), tak postupná gradace. Ano, gore mohlo být rozhodně šťavnatější a konec tak úplně nejde s tím, co máme o démonech zažité (takový stařičký Anděl smrti s Denzelem Washingtonem byl v tomhle ohledu bez debat mnohem vynalézavější a působivější). Jako žánrová jednohubka ale v mých očích Demonik funguje velmi obstojně, leč je pravdou, že Cela s Jennifer Lopez nabídla v rámci podobných příběhových mantinelů podstatně svébytnější podívanou.
  30. American Siege
    American Siege (2021)
    4
    Jedna z těch smutnějších nových willisovek v tom smyslu, že i na několika málo scénách dokáže Willis připomenout to, že když chce, umí stále ještě předvést intenzivní dramatičtější výkon. Jenže aby to bylo k něčemu, musel by dopřát filmu víc než jeden den natáčení. Takhle nemá jeho policajt "v nevděčné situaci" prostor na to, aby byl v příběhu skutečně plnohodnotnou figurkou a ne jen někým, kdo je na ploše 15 minut čistého času, takže na nějaké budování charakteru (a s tím související uvěřitelnou změnu postoje) zkrátka není vypravěčsky čas. Obecně je ale American Siege dívatelný kousek. Příběh neurazí (vyjma komediálního obřího "tajného prostoru" pod domem), Timothy V. Murphy je v roli "toho, jehož rodina město postavila" dokonce velmi dobrý a obecně jde touhle báchorkou o jedné pohřbené akci projet bez znechucení a uraženého vkusu. Z dosavadních willisovek to nejlepší, co režisér E.J. Drake (dále Apex a Kosmický hřích) uklohnil.
  31. Candyman
    Candyman (2021)
    6
    Málokdy prožívám u nějakého filmu tak kolísavý "vývoj vztahu" k tomu, co vidím. Úvod s "novým Candymanem" mě uvedl spíše do rozpaků, kamera a atmosféra si mě ale poměrně rychle začala omotávat. První mord měl správné grády a pak do sebe kolečka, pokud jde o historické spojení "starého a nového", konečně správně zapadla. A pak zase změna, když se slíbené hororové orgie změní v sice nápaditě pojaté, ale žánrově podvyživené momenty. A když už jsem skoro na hru artového hororu přistoupil, vykolejil mě závěr, sice se zajímavou pointou (leč když se ohlédneme, tak spíše náhodně vytvořenou, než že by šlo o plán od počátku), v rámci chování postav ale připitomělý a hlavně nepříliš dobře natočený. Není to nicméně tak, že by nový Candyman dělal svým předchůdcům ostudu. Ale kdyby na něj nedošlo, vesměs by se nic nestalo.
  32. Resident Evil: Raccoon City
    Resident Evil: Raccoon City (2021)
    3
    Nějak těm adaptacím herních hitů nemůžu v posledních letech přijít na chuť. U Raccoon City mě to každopádně mrzí nejvíc, protože srdce jednoznačně tvůrci mají na správném místě. Jen ta exekuce. Že to je celé levné, takže z ikonických míst vidíme fragmenty, to bych přežil. I průměrnou akci bych skousl. Bohužel naprosto nefunguje casting. A to nejsem někdo, kdo by ho odsoudil dopředu. Většinu herců, co vyfasovali hlavní role, jsem si v něčem jiném opravdu užil. Ale postavám z RE universa nedali nic a nedokázali si je ani nějak osobitě přivlastnit. Spíše než studiový film jejich snažení připomíná LARP, kde měli jeho autoři k dispozici o něco lepší kostýmy a masky. Raccoon City je bezpochyby dobrý úmysl, ale s mizerným provedením. Má své okamžiky, ale buď jsou nedotažené, nebo rovnou nechtěně směšné. Snad to jediné, kde Roberts prokazuje jistou nápaditost, je jeho práce s hudbou. Ale i tady naráží na mantinely vlastního neumětelství. Jeden moment za všechny: Leon sedí na recepci, spí, má na uších sluchátka a poslouchá hudbu. Dveře do stanice jsou dokořán, aby bylo vidět na ulici. Na kopci se objeví kamion, řítí se směrem ke stanici a vybourá se. Následuje obří výbuch. V tu chvíli se kamera vrátí na stanici, hudba ze sluchátek jde do popředí a dveřmi vstoupí řidič v plamenech a jde směrem k Leonovi, který o něm neví. A je to skoro cool. Skoro proto, že řidič se z nějakého důvodu nechová ani jako zombie, ani jako člověk, co hoří, ale jde způsobem, jako kdyby právě vešel do Starbucksu a šel si objednat kafe. Uf.
  33. Reminiscence
    Reminiscence (2021)
    8
    V podstatě něco jako Ad Adstra, pokud jde o relativně zbytečné, ale ve výsledku vesměs fungující spojení dvou různých žánrů, kdy by si jeden bez druhého vystačil, ale naštěstí se navzájem netlučou. Bavilo mě to hlavně proto, že 1) zoufalství hlavního hrdiny mi přišlo téměř hmatatelné (a že je Jackman výborný herec tomu samozřejmě hodně pomohlo), 2) Rebecca Ferguson se pro roli osudové ženy narodila a 3) sci-fi omáčka nelichotivé budoucnosti možná neměla tunu detailů, ale působila uceleně a nabídla hned několik dech beroucích záběrů. A mám slabost pro takové ty esteticky načančané dialogy jak z románů Oscara Wildea. There’s no such thing as a happy ending. All endings are sad, especially if the story is happy. Žeru i s navijákem.
  34. Sebevražedný oddíl
    Sebevražedný oddíl (2021)
    6.5
    Rozmetat divácké očekávání v prvním aktu je vždycky fajn (viz loňský Lov), ale ruku v ruce s tím jde jasně nastavený směr, kdy divák už nemůže věřit nikomu a ničemu. A protože Gunn nechce vyprávět, ale jen podvratně přetvářet, stane se z filmu postupem času trochu nuda (ve smyslu "jakmile tu má někdo proslov, je úplně jasné, co bude za 'překvapivý' moment následovat"), v níž nový Sebevražedný oddíl většinu postav úmyslně nemůže mít rád, když mu slouží jen pro izolované fórky. A to je škoda. Vesměs film ale šlape dobře. Gunn si umí pohlídat tempo a čas od času nabídne opravdu skvělý moment. Jen bych to s tím nadšením extra nepřeháněl. Rozhodně je to lepší než minule v profilaci samotné podstaty skupiny i celkovém tempu, ale příběh tu znovu neexistuje a emocionální momenty jsou často hrozně nezmotivované (viz "dojemné" sdílení citů v autobuse). Kdy to ale pro mě osobně nejvíc spadlo, to je finální třetina. Uznávám, že to není klasický generický digi bordel, ale furt se to vlastně extra nevymyká klasice, navíc s typickým neduhem superhrdinských filmů, kdy se ukáže, že je jedna postava tak silná, až vlastně mohla celou zápletku vyřešit hned v úvodu. Nemluvě o tom, jak je nakonec zbytečný Bloodsport (přičemž mohlo jít rovnou o Deadshota, protože se opravdu přepsalo jen jméno). Paradoxně je tak pro mě druhý Sebevražedný oddíl nakonec pocitově někde na úrovni "jedničky", přičemž tentokrát to na mě působilo jako slepenec cool kraťasů, kam se režisérovi povedlo ukecat partu hvězdných kamarádů, přičemž kvalita jednotlivých fórků je značně proměnlivá (ale možná je to ono pověstné "už jsem starej na tyhle srandy"). King Shark je ale výhra, o tom žádná. Takového kamaráda by chtěl každý.
  35. Space Jam: Nový začátek
    Space Jam: Nový začátek (2021)
    4
    Hodnocení bude horší, než jak nový Space Jam pocitově na diváka působí. Jde totiž o skrz naskrz průměrnou podívanou s naprosto tuctovou rodinou zápletkou (syn a otec si nerozumí a na základě toho padouch vystaví konflikt) a poměrně obstojným tempem. Co Nový začátek v hodnocení sráží je to, kolik hraček mají tvůrci k dispozici a jak málo z toho dostávají. Je tu celý vozový park (aby se tak řeklo) a k ničemu pořádně neslouží. Vystřižené scény z hitů knihovny WB dosazením kreslených postav nic nového nezískávají, z nových vtípků máloco opravdu dosedne na úrodnou půdu a vůbec to celé má hrozně malou energii. Jeden může snít, co by s takovou látkou udělali Phil Lord a Chris Miller. Malcolm D. Lee tomu nedal nic a splnil nevděčný trojboj - není to dobrý film sám a sobě, není ani funkční pohádkou pro nejmenší diváky a selhává i v rovině nostalgie (nepustit při zápase Space Jam od Quad City DJ's je stejná prasárna jako vynechání Techno Syndrome v letošním Mortal Kombat). Nicméně je třeba dodat, že to není - na rozdíl od nového Toma a Jerryho - ztělesněný nevkus. Jen fascinujícím způsobem sterilní produkt, ze kterého si po pár dnech člověk vybaví jen vtípek s Michaelem Jordanem. To je na podívanou, kde se mimo jiné sešli Pennywise, Flintstoneovi, Maska, Superman, Wonder Woman, Joker, drak z Hry o trůny, Animáci, King Kong, Železný obr a magoři ze Šíleného Maxe, sakra málo.
  36. Po stopách vraha
    Po stopách vraha (2021)
    4
    Výjimečný případ filmu Bruce Willise z posledních let, kde si odehrál všechny scény sám. Je jich nicméně tak sedm, z toho dvakrát sedí v autě, dvakrát v bistru a jednou v nemocnici, přičemž jeho detektiv asi (a asi je třeba brát s velkou rezervou) měl sloužit jako mentor, ale ve výsledku jde o postavu, která kdyby tam nebyla, tak by to na celkovém vyznění vůbec nic nezměnilo. Zbytek je tuctová kriminálka s použitelným vizuálem (rozhodně to nepůsobí vyloženě lacině) s minimem vyšetřování a maximem záběrů na obličej Megan Fox. Emile Hirch nicméně není vůbec špatný a jeho role je připomenutím toho, že by si zasloužil mnohem lepší projekty.
  37. Out of Death
    Out of Death (2021)
    0
    Jeden si říká, že už není kam klesat, a každé nové céčko s Willisem překvapí tím, že pomyslné dno je ještě hodně daleko. Pro mě osobně už se z toho stal takový zajímavý vnitřní experiment, kam tohle až může zajít. Out of Death je to nejhorší, co Willis natočil. A vtipné na téhle opakované situaci je, že důvody jsou opět trochu jiné. Out of Death už totiž ani nevypadá jako skutečný film, ale spíš coby práce nadšeného studenta, jemuž se náhodou povedlo ulovit do obsazení dvě větší jména. Celé je to až komicky snaživé, od rádoby stylizovaných záběrů a dialogů, přes jednotlivě uvedené kapitoly (to tam vážně je), až po digitální déšť (něco takového animovat je ryzí sadomasochismus). A do toho tradiční hra "poznej doubla", kdy Willis už tak sešel, že i největší divák-amatér zezadu pozná jeho náhradníka. Takže zase o něco hůř. Hořím zvědavostí, co přijde příště.
  38. Annette
    Annette (2021)
    3
    Přesně takové to "umění", kvůli kterému člověk začne nesnášet umělecké filmy (aniž by si to zasloužily). Leos Carax je někdo, s jehož tvorbou se celoživotně míjím, ale pověst je samozřejmě nepřehlédnutelná, takže jsem byl na Annette zvědavý. Už proto, že by teoreticky pro nováčka mohla být tématem i herci vstřícnější. A neříkám, že tu není nic dobrého. "Divadelní" úvod a závěr pěkně rámují celou jevištní estetiku, Driver i Helberg mají minimálně jednu herecky fantastickou scénu (Driver a jeho 'meltdown' na jevišti, Helbergovou první sólo s poletující kamerou), oceňuji scény bez střihu a ohromila mě dobře vybraná holčička na konci (i zpěvem). Ale jinak... obsahově je to hrozně vyprázdněné. Že se tam vlastně nic nestane by bylo ještě hodně štědré označení. A pointa s loutkou byla vyloženě banální. Za největší zklamání každopádně považuji muzikálovou část. Možná je jednoduchost a repetitivnost textů nějakým sofistikovaným záměrem, jemuž nerozumím. Coby 'běžného' diváka mě každopádně nebaví písně postavené na dvou/třech větách, které se x minut opakují dokola. A je to škoda, protože některá hudební témata jsou vážně skvělá. Ale když je místo celé písně vlastně jen refrén (a to platí pro většinu textů), působí to na mě spíš jako parodie muzikálu (Což... byl možná záměr?). Abyste mě nechápali špatně - koncept Annette se mi líbí. Přijde mi lákává představa přiznaného divadelního představení, které využívá pro posuny scén a postav filmové prostředky. Herci do toho dávají, co mohou. Ale celek za mě nefunguje. Jestli si takhle artoví umělci (a diváci) představují kvalitní muzikálové drama, budiž jim přáno. Já osobně budu raději "komerčnější děvkou" a dám si znovu Moulin Rouge, kde je sice taky základ neoriginální, ale dílo mi dovoluje jít s postavami a prožívat jejich radost i smutek. Tady jsem necítil nic, kromě potřeby si neustále kontrolovat hodinky, kolik že ještě musí utéct času, než konečně přijde to očekávané finále.
  39. Armáda mrtvých
    Armáda mrtvých (2021)
    4
    Tak bohužel. Pořád platí, že zatímco na seriálovém poli točí Netflix pecky nejtěžšího kalibru, v rámci filmové zábavy nedokáže nabídnout adekvátní hollywoodské pozlátko, i když k tomu má tvůrce i rozpočet. A přitom Armáda mrtvých začíná tak slibně! Úvodní titulky, které nás zábavně a přitom elegantně úsporně uvedou do děje, jsou srovnatelně boží s těmi, jaké Snyder naservíroval ve Watchmenech. V tu chvíli jsem se začal usmívat od ucha k uchu a věřil, že Snyder má pořád v sobě toho frajera, co si kdysi kariéru otevřel Úsvitem mrtvých. Jenže zbytek jeho prvotinu nijak nepřipomíná. Prostředí nevyužité, postavy nezajímavé, dynamika až na pár okamžiků skoro žádná a černého humoru zoufale málo. Když už se nějaký ten pokus o vtípek objeví, zabije ho debilita samotného zpracování (potřebujeme dostat zombie na nášlapné zařízení, ale nestrčíme ji tam - PUSTÍME JI, aby si k němu sama došla). V rámci námětu nějaké ty nosné nápady nechybí, ale ničemu nakonec neslouží. Nový druh zombie tam byl... proč? Být ve filmu běžné nemrtvé potvory, nic moc by to na výsledku nezměnilo (že jeden chytřejší dokáže lépe stopovat, to už jsme viděli mnohokrát). A zasazení do Las Vegas? Tady Armáda mrtvých padá na hubu úplně nejvíc, protože město hříchu nijak v rámci naturelu - vyjma úvodních titulků - nevyužije. Zkázu dokonává Snyder svojí kamerou, která půlku času ostří a druhou si hraje na portrét mód v iPhonu, takže se na film ani pěkně nekouká. A s takovou se člověk prostě těžko ubrání tomu, aby nezačal rýt do příběhu, jehož výchozí zápletka je samo o sobě nesmyslná a čím déle podívaná plyne, tím větší nesmysly tasí (hrdina chce zachránit dceru, ale od momentu ve výtahu na to na 20 minut prostě zapomene). Čekal jsem od Snydera ledacos, ale rozhodně ne nevýraznou nudu vykrádající Soudný den, z níž prakticky není cítit jeho rukopis. Spíš to vypadá jako kousek z pozdní tvorby Paula W.S. Andersona. A ne, to fakt není dobrá vizitka.
  40. Kdo mi jde po krku
    Kdo mi jde po krku (2021)
    6
    Čekal jsem do Taylora Sheridana ledacos, ale ne generický devadesátkový akčňák alá Cliffhanger, v němž se z dvojice nebezpečně vyhlížejících čističů vyklube duo ťulpasů, kteří si mohou podat ruku s idioty z Jacka Reachera, kteří se při snaze zabít hlavního hrdinu sami pomlátili v koupelně. Neříkám, že Kdo mi jde po krku neutíká. Ale selhává i v definici hlavního hrdiny. Tlačená Angelina má sice potřebnou žánrovou expozici, ale s tím, jak je ta postava ve výsledku využitá, to mohl hrát kdokoli a nemusel být na ni kladen takový důraz (její linie je totiž hlavně o chlapci, s nímž navíc nedokáže navázat potřebné pouto). Jestli bylo Sheridanovým cílem natočit si odpočinkový film, kde nechá vypálit kus lesa, mise splněna. Ukočíroval to jako slušné béčko. Coby mistr nekompromisních rozhodnutí a promyšlených postav ale tentokrát zůstal hluboce ve svém vlastním stínu.