4/10 – Když jsem si jako malý představoval Hančův hrůzostrašný závod o život s nemilosrdnou sněhovou bouří, vypadal mnohokrát děsivěji a také byl dotažený až do konce. Zde má scénárista Hodan z nějakého důvodu strach jakýkoli rozpracovaný motiv / naznačený děj dovést do zdárného konce – nechci ho za to urážet, patrně totiž trpí tzv. schlussphobií – a tak po celých leckdy úmorných 102 minut jenom nesměle klouže po povrchu, místo aby zajel hluboko do prostaty, totiž podstaty. Výsledkem je pak vskutku vysilující podívaná na neustále se opakující koloběh: kamerou / scénářem je něco ZAJÍMAVÉHO naznačeno, načež se divák samozřejmě naivně nabaití, že se schyluje k něčemu vzrušujícímu. Jenomže pokaždé Hodan akorát přezíravě zmáčkne klapku a následuje buď příjemná rychlovka s dronem, anebo intenzivní tlachání s dědou Rathem 30 let poté. Následně, když už divák promrzá nudou do morku kostí a skoro zapomněl, že se jedná o velkofilm pojednávající o napínavém závodě, je opět konfrontován se situací na frontě, totiž na kluzišti. Bohužel se však vždy ocitá v čase o půl hodiny později, než z jakého vyskočil, a zjišťuje, že zatímco se věnoval své drahé polovičce během Rathových zcestných plků adresovaných na pro příběh zcela bezvýznamného majitele jakési hospody, rozehraná scénka už je dávno ta tam a místo toho je nezáživným způsobem seznámen s jejím výsledkem. Vidím to asi takhle: deadline se neúprosně blížil, a zatímco kluci filmaři prokrastinovali létáním s vypůjčeným dronem po horách, tenčil se čas i rozpočet. A koneckonců, jak chcete klouzání se v dřevěných lyžích natočit poutavě, aby to diváka bavilo sledovat déle než 5 minut? Tohle vůbec nemusíte Hodanovi vykládat. Sám si s tím lámal hlavu a přišel na pozoruhodné řešení, filuta jeden. Rozhodl se to nenatočit vůbec, naservíroval divákovi několik napínavých sestřihů a důmyslně to proložil střihy na kecajícího dědu a samozřejmě nezapomněl všechny okouzlit ukořistěným materiálem z dronu, aby ta investice nebyla úplně zbytečná. Výsledkem je hodně všelijaká směs, ale rozhodně ne film, který by důstojně reprezentoval tehdejší boj o život 2 českých lyžařů. Zvlášť uvážíme-li fakt, že druhý z nich ve snímku v podstatě ani nefiguruje a jen na konci si někdo všimne jeho nepřítomnosti – hele, vždyť von taky chybí! – a celá jeho maličkost je dodána retrospektivně. Během sledování jsem se nevýslovně nudil, snímek negradoval, k žádnému stupňování emocí / sázek nedošlo, jestli tam vůbec nějaké byly, citová pouta k postavám na bodu mrazu, scénář je strohými dialogy absolutně neprodal a herci také nebyli kdovíjak výrazní. Herecký výkon pana hostinského z o 30 let poté, je asi odpovídající tomu, co byste tak očekávali od člověka, co si smočil fráček v Ordinaci v Růžovce. Celá linka s dědou Rathem je zbytečná a koncept vyprávění zážitků z mladých let je totální klišé, navíc v podání Hodana velmi útrapné. Prvních 45 minut se nic neděje a vzhledem k tomu, že o jakémkoli promyšleném tempu nemůže být řeč, jedná se o velice bolestně strávený čas. Verdikt: „Ideální film pro děti na dobrou noc, garantuji vám, že po tomhle materiálu budou spát jako zabitý.“
8/10 – Chvílemi až bytostně nepříjemné sledování. Velmi to mnou zarezonovalo. Snímek Je mi ze sebe špatně je další z řady velice nevšedních a svérázných skandinávských dramat, s kterými se v posledních letech roztrhl pytel. Stejně jako Krásné bytosti, Nejhorší člověk na světě anebo třeba Neviňátka se vyznačuje jistým naturalismem, znatelným především v pohybech a úhlech kamery, scénáři, který se obejde bez plytkého plkání a vystačí si jen se strohými minimalistickými promluvami a v neposlední řadě taky ve zvoleném tématu a jeho zpracování. Zejména Norové, ale také Švédi, Islanďani, Dánové a Finové své filmy točí úplně jinak než puritáni za velkou louží a na rozdíl od nich se nebojí tragických konců, drtivě pomalého tempa, náročných témat vyprávěných skrz černé brýle, nebojí se dokonce ani nechat celý film v závěru jen tak vyšumět do prázdna bez pořádné tečky pro dobro kinematografie. Vznikají díky tomu strašně zajímavé, poutavé snímky (některé jsem již výše vyjmenoval), které jsou fatálně odlišné od toho, co běžně vstupuje do kin, a proto je taky důležité je tam podpořit, což já jsem v případu Syk pike udělal a v žádném případě toho nelituju. Ústřední téma je narcismus, což je mimochodem strašně komplexní porucha osobnosti (ne že bych ji měl, mrk mrk), jak se můžete na internetu dočíst a tedy velice obtížné téma na zpracování. Přesto se o to Kristoffer Borgli pokusil a uspěl na výbornou. Pravděpodobně pro větší dramatizaci děje do polívky zamíchal i mnoho jiných mentálních nešvarů, které nutně nemusí s narcismem souviset, ale budiž. Naše hlavní nehrdinka je tak načasovaným koktejlem všeho možného, v přední řadě žádostivosti po pozornosti a uznání, psychopatie a narcismu. Herečka Kristine Kujath svou roli zvládla famózně. Člověk má pocit, že se to tak vážně stalo. I ostatní herecké výkony stáli za to, třebaže hlavní herecké duo si vzájemnou dynamikou kradlo každou scénu pro sebe. Režisér lehce koketoval s body hororem, některé záběry byly skutečně odpuzující. Takže asi také palec nahoru. Nějaké mouchy to sice mělo, ale nic zásadního jsem si na tom nenašel. Zahrnuta byla kritika společnosti a lidského chování, takže zase mám delší dobu o čem přemýšlet. Na tuhle lekci o správném chování rozhodně jen tak nezapomenu. Nemístná poznámka: „Nejvíce traumatizovaný z kina ale stejně odcházel CEO jedné skromné ruské firmičky...😀“
11/10 – Už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem byl z něčeho takhle nadšený, a bojím se, že už zase dlooouho něco takhle dokonalého neuvidím. Co se týče 2. série, tak predikce ukazují spíše až na rok 2025, takže čekání bude nekonečné a smrtonosně úmorné. Zvláště proto, že konec 1. řady mě naplnil nezměrnou frustrací a jsem z tragického vyvrcholení tak nešťastný, že se z něj budu vzpamatovávat ještě další týdny a možná i měsíce, kdykoli si na něj opět vzpomenu. Tohle možná nepůsobí jako nejvhodnější slova pochvaly, ale už jen to, že ve mně pouhý seriál dokázal vyvolat takovéhle emoce, o něčem vypovídá. Konkrétně tedy o vynikajícím scénáři, který realisticky vystihl atmosféru postapokalyptické Země a stejně jako bravurně detailně líčil charaktery a mental issues jednotlivých postav pomocí strohých dialogů, tak se nebál do vyprávění zakomponovat i nepatrnou špetku humoru, skrz který akorát více na diváka dolehne depresivní bezvýchodnost lidské otázky a zrovna tak se nesplašil v akčních sekvencích, jež jsou odvyprávěny s patřičným šarmem a až dechberoucí tělesností a fyzickou blízkostí, za což už ovšem patří velký obdiv i hercům, kameramanům, zvukařům, kostymérům, střihačům, všem 7 režisérům... a vůbec všem zúčastněným. No... možná už jste po přečtení předcházející elegie pochopili, že co se tohoto seriálu týče, tak se mnou nebude žádná rozumná řeč. Seriál The Last of Us se mi neuvěřitelně zažral pod kůži, a to hlavně díky skvěle napsaným, obsazeným a zahraným ústředním postavám Joela (Pedro Pascal) a Ellie (Bella Ramsey). Dynamika mezi nimi nemá chybu a způsobí, že si je šíleně zamilujete. Díky tomu vůbec nevadí, že se seriál nevydal hororovou cestou, jak mu někteří spílají, nýbrž to naopak jako zainteresovaný divák vítáte, protože jste vděčný za veškerý čas strávený s hlavními protagonisty, za každý jeden dialog, poznámku nebo komentář. Jejich postupné sbližování se bohatě vydá za přehršel zbytečných akčních / „hororových“ pasáží s nakaženými, který by navíc mohli rychle ztratit na děsivosti, kdyby jim bylo věnováno nadměrné množství screentimu, jak lze pěkně vidět na TWD, kde zprvu strašidelní zombíci během několika sérií rychle vyčpěli do otravně rutinních enpísíček, jejichž zabíjením se hrdinové můžou bavit, když zrovna vinou chatrného rozvleklého scénáře nemají co dělat. Ale to odbíhám. Zkrátka, jestli chcete vidět hromadu znetvořených krvežíznivých mutantů, které nějaký drsoň likviduje jednoho za druhým, běžte si zpátky k Živím mrtvým, otevřením této ČSFD stránky jste nedopatřením zavadili o kvalitní psychologický dramatický seriál, tedy seriál zcela nevyhovujícím vašim primitivním očekáváním. To asi ke kritice komorního filmařského přístupu k velkolepé cestě napříč světem Joela a Ellie. Nejvíce boje zakusí především jejich psychika, o to zajímavější je tento seriál. Ke kritice castingu nic nemám, byl úžasný, povedený a trefný, kdo to nevidí, anebo z nějakého důvodu vidět odmítá, pravděpodobně na to koukal ušima. Další věc, co bych chtěl vypíchnout, je detailní vyobrazení postapo světa, něco tak promakaného jsem v počinu se zombie tematikou jaktěživ neviděl. Opět úžasně odvedená práce, která musela stát spoustu, spoustu peněz a pevně věřím, že se jim to splatí. Nazvučené to bylo také bombasticky, myslím, že jsem si vypěstoval závislost na opening theme song. Jak si vyhráli s maskami Clickerů je také něco. Možná jediné zaškobrtnutí vidím ve vyvrcholení epizody strávené v městě vzbouřenců. /Spoiler/ Vyvalí se tu velké množství nakažených, jejichž design a vůbec celá tato akční sekvence mi připadala spíše neohrabaná a uspěchaná, jako by si tvůrci potřebovali něco odškrtnout a zase rychle pokračovat dál ve vyprávění. /Konec spoileru/ Obecně je seriál zdaleka nejsilnější na emocionální rovině, v akčních pasážích zejména s nakaženými někdy trochu klopýtá, jako by nebyl ve své kůži. Přesto mám ve výsledku i z nakažených velmi dobrý pocit, rozhodně vyvolávali strach. Verdikt: „Neuvěřitelná jízda!!!“
10/10 – Fenomenální, dechberoucí a nezapomenutelná podívaná. Tár je snímek mistrně sepsaný, bravurně sehraný a sugestivně nasnímaný. Jedno z největších překvapení, nebo spíš blesků z čistého nebe, které nám rok 2022 nadělil. Todd Field možná jako herec za moc nestojí, ale jako režisér se opravdu umí prosadit. Má velmi silnou režisérkou vizi, na kterou nedá dopustit. Pozornost kamery se celé 2 a půl hodiny upírá jen na Cate Blanchett (a když náhodou zrovna ne, tak zabírá to, na co se právě Cate dívá). Nejspíš i díky tomu je zobrazený rozpad na oko nezlomné osobnosti Lýdie Tár tak záživný a pohlcující. Divák ji nejprve vnímá jako geniální sebevědomou skladatelku, ale jak jsou mu postupně poodhalovány její temné stránky a slabiny, tak poznává, že jde ve skutečnosti o bezskrupulózní egoistku, jejíž mentální stav hraničí s psychopatií. Velmi dobře se Fieldovi povedlo balancovat mezi tím, kdy divák s Lydií Tár soucítí a kdy jí naopak opovrhuje. Přílohou spolu s DVD jsou zaslána i nějaká ta životní poučení, přestože všechno je předáno jen s nepatrným pomrknutím v rámci podtextu. Také vypíchnout si zaslouží skvěle budovaná paranoia, jak v Lydii, tak v divákovi. Cate Blanchett jasně aspiruje na Oscara (jako ostatně kdeco ohledně tohoto nevšedního snímku) a já bych jí ho z celého srdce přál. Postava, kterou zde ztvárnila, si většinou strastí nechává pro sebe a táhne ji všude křížem krážem, místo toho, aby se svěřila blízkým (paradoxně svěřit ostatním kufry jí problém nedělá). Cate tedy stála před nelehkým úkolem, ztvárnit vnitřní boj renomované skladatelky jen za pomoci výrazů tváře a obstála v něm s nevídanou grácií. Velmi dobrý herecký výkon podávají i veškeré vedlejší charaktery, takže tu v její epopeji není žádný rušivý prvek. I kamera vypráví příběh spolu s Toddem, tak to má být. A hudba... ta je prostě grandiózní. Vtípek na dlouhé večery: „Lýdia Tár, ta jest větší muž než leckdo, kdo má kár.“
1. série – 6/10 – Sheridanovo 1923 ve mně skutečně silně zarezonovalo. V tomhle ohledu tomuto seriálu patří všechna čest naší dosud obyvatelné planety. Jako málo který jiný mě totiž dokázal nejprve totálně napnout a zaháčkovat a následně nehorázně zklamat, otrávit a vytočit do běla. Všechny tři dějové linie jsou zajímavé, zábavné a výtečně sehrané i nasnímané, nicméně způsob, jakým jsou (ne)dány do kopy, je příšerný. Zprvu jsem se to slovo zdráhal použít, ale ono je to skutečně tak amatérsky a netečně slepené do gigantického 3v1, že to snad musela dělat banda netalentovaných necitů (necita, tj. člověk, který pro to nemá cit). Celým seriálem vás provází vzrušující příslib toho, že se alespoň 2 dějové linie v jednom bodě propojí a nastane jakés takés extatické vyvrcholení. V půlce série se na to už dychtivě těšíte, v 5. epizodě to nemůžete vydržet, v 6. epizodě se dostavují první nálevy hořkého zklamání, v 7. už jen nechápavě kroutíte hlavou a 8. závěrečný díl s sebou nese totální scénáristické fiasko, repetitivně natahovanou diváckou prudu a fatální filmařské selhání alespoň minimálně diváka odměnit za 8 hodin strávených nad tímto zbytečným flopem. Tři dějové linky se zkrátka vůbec nespojily a ani nedošly k jakémukoli přijatelnému rozuzlení, pouze vyčpěly do vesmírného vzduchoprázdna s tichým příslibem brzkého pokračování. 1923, aneb 8 hodinová snaha natáhnout 4 epizodní děj na dvojnásobnou délku. Místy bylo skutečně k smíchu, jak se scénárista (pozor, to je zase ten Sheridán) účelově snaží prodloužit zejm. jednu z dějových linek, kdy cestujícímu páru, který se vrací domů, neustále hází do cesty nové překážky, jednu střelenější než druhou. Na cestě se s nimi například potopí loď, musí se vzít, následuje konfrontace s ex přítelem dané ženy, jež vyústí v souboj, který skončí smrtí toho ex přítele, načež manžel upadne v nemilost jeho veličensta a je odvezen kamsi na pevninu... Prostě totální krávovina. Sice nádherně natočená, skvěle zahraná, ztvárněná... ale pořád bída. Předchozímu 1883 to nesahá ani po kotníky. Přirozeně se rád zase mrknu na 2. sérii, ale pořád mi zůstane v ústech pachuť po těch reklamách uprostřed mého rozkoukaného pořadu, které se protáhly na 4 epizody. Je to ostuda, takhle okázale dojit seriál, který měl na to být kvalitním. Ostuda a hlavně nehoráznost. Top hláška: „You are our only hope. You must hurry, Spencer.“ Běž, Spencere, a utíkej rychle! Abys tam do konce seriálu stihnul doběhnout...