Denis Côté

Denis Côté je kanadský nezávislý filmař a producent pocházející z Quebecu. Narodil se 16. listopadu 1973 v malém městečku Perth-Andover v provincii New Brunswick. Po ukončení střední školy začal studovat filmovou tvorbu na Collège Ahuntsic v Montrealu. Začínal jako filmový kritik a o jeho cinefilii svědčí i obrazy ze scén Ejzenštejnových Deseti dnů, které otřásly světem, které má vytetované na zádech. V roce 1994 založil společnost nihilproductions a započal tak svou kariéru jako režisér a producent krátkých experimentálních filmů. Côtého tvorba se vyznačuje experimentálním přístupem a netradičními formami vyprávění. Jeho první celovečerní film přišel v roce 2005 a nesl název Radisson. Vypráví o Christianovi, který se poté, co jeho nemocná matka podstoupí eutanazii, vydává na cestu, až skončí v malém městečku Radisson. Observační metodu v něm snímá reálné lidi a prostředí, přičemž mísí realitu a fikci. Film získal uznání na mezinárodní scéně Zlatého leoparda - Video na prestižním Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu. Následovaly filmy jako Nos vies privées (2007), Všechno, co hledá či dokufikce Carcasses (2009), jenž měla premiéru v Cannes a dostala se do výběru "Canada Top Ten" na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu. Úspěch Denis Côté sklidil i s dramatem Curling (2010) o nezdravě ochranitelském vztahu otce a jeho náctileté dcery, kterou drží stranou civilizace. Důležitou roli hraje i krajina Quebecu a specifické kouzlo této části Kanady, jejímž je Denis Côté takřka propagátorem. Film byl uveden na festivalu v Hong Kongu . Jeho první čistě dokumentární film Bestiář z roku 2012 měl světovou premiéru na Sundance Film Festivalu a byl také představen na Berlínském mezinárodním filmovém festivalu. Denis Côté se k dokumentárnímu žánru vrátil ještě díly Zůstává tvou radostí (2014) a Hladká kůže (2017). Snímek Vic+Flo viděly medvěda (2013) definitivně potvrdil spojení Denise Côtého s Berlinale, které od té doby téměř pravidelně uvádí jeho nové výtvory. Mysteriózní atmosférou a specifickým humorem nabitý film je opět zasazen do prostředí quebeckých lesů a sleduje dvojici žen, jež chtějí po propuštění z vězení začít nový život. I sám Denis Côté nakonec v Berlíně viděl medvěda, sice ne toho zlatého za nejlepší film v hlavní soutěži, odvezl si z však Stříbrného medvěda Alfreda Bauera. Psychologické drama Boris bez Béatrice (2016) zavede diváky do prostředí quebecké smetánky, opět však nechybí mysteriózní prvky ani podvratnost. Na Berlinale bylo opět uvedeno v hlavní soutěži. Tam se o tři roky později dostala i unikavá Antologie města duchů (2019). Netradiční duchařina o malé kanadské vesnici, v níž se uprostřed mlhy objevují tajemné přízraky, sice nabízela řadu interpretací, od existenciální po politické, její hlavní předností však bylo vykreslení melancholické atmosféry konkrétního místa. Na další ocenění z německé metropole si ale musel počkat do roku 2021, kdy vyhrál cenu za nejlepší režii v experimentálnější sekci Encounters. Jeho zatím posledním filmem je Takové to léto (2022). I ambice autorova nového snímku jako by spočívala spíše ve zprostředkování pomíjivého pocitu prázdnoty uprostřed letního bezčasí než v konstrukci jasně vypointovaného příběhu či dokonce ve snaze o osvětu. Trojice nymfomanek, Geisha, Léonie a Eugénie se na doporučení svých lékařů podrobují dobrovolnému experimentu, při němž mají strávit 26 dní v domě uprostřed kanadské přírody. Součástí jejich pobytu je omezený přístup k telefonu a zákaz tvrdých drog. Naproti tomu sexuální aktivity, stejně jako konzumace alkoholu, nepodléhají restrikcím. Jeden den pak může trojice žen strávit mimo objekt. Přísnou autorku výzkumu Mathildu, toho času těhotnou, střídá tento rok na pozici odborného dohledu německá akademička a terapeutka Octavia, která řeší své osobní problémy. Kromě ní obývá dům ještě sociální pracovník Sami a kuchařka Diana.