Renato Zero: Nejlepší filmy
a seriály

7.1

Renato Zero: Filmy a seriály

  • Božský
    Božský (2008)
    Film
    Brilantní portrét muže, který vstoupil na politickou scénu Itálie v roce 1946 a dodnes z ní zcela neodešel. Téměř devadesátiletý Giulio Andreotti, křesťanský demokrat, který stál sedmkrát v čele vlády a na rozdíl od řady svých kolegů se nikdy neoctl v hledáčku mafie, v tvůrci budí odpor, ale i fascinaci. V podání skvělého Tonyho Servilla je „božský Giulio“ nevyzpytatelnou bytostí, připomínající loutku, ochotnou obětovat vlastní svědomí své ctižádosti. [43. MFFKV 2008]
    75%
    Brilantní portrét muže, který vstoupil na politickou scénu Itálie v roce 1946 a dodnes z ní zcela neodešel. Téměř devadesátiletý Giulio Andreotti, křesťanský demokrat, který stál sedmkrát v čele vlády a na rozdíl od řady svých kolegů se nikdy neoctl v hledáčku mafie, v tvůrci budí odpor, ale i fascinaci. V podání skvělého Tonyho Servilla je „božský Giulio“ nevyzpytatelnou bytostí, připomínající loutku, ochotnou obětovat vlastní svědomí své ctižádosti. [43. MFFKV 2008]
    1
  • 2
  • Řím
    Řím (1972)
    Film

    Po filmu Klauni (1970) na jedno z Felliniho oblíbených témat, prostředí cirkusů, vznikly krátce po sobě dva snímky věnované místům, která Fellini miloval. Amarcord (1973), ve kterém vytvořil obraz malého přímořského městečka, kde se narodil a prožil dětství. A rok předtím film Roma - s městem Římem v hlavní roli. Po pohledu zúženém na svět římské smetánky v dřívějším Sladkém životě se tentokrát Fellini vyznal ze své lásky ke krásnému i rozporuplnému velkoměstu a "svým" jedinečným Římanům, a z obdivu k jeho historii. Mozaiku obrazů, faktů i fantazie skládá z opět nezakrytě autobiografického pohledu: chlapec z Rimini, pro kterého je Řím téměř legendárním městem z vyprávění, se s ním setkává jako mladý muž, a je pohlcen jeho pulzujícím životem, doslova vtažen "do víru velkoměsta". Ve třetí části filmu se už jako zralý muž - filmař - snaží postihnout obraz města mnohem plastičtěji a hlouběji, s důrazem na jeho historii a její propojení se současností. Ve své široké fresce kombinuje Fellini téměř dokumentární pasáže se snovými vizemi. Sám o filmu Roma řekl, že je jakousi kompilací filmů, které dosud natočil, i těch, které ještě nenatočil.

    Žánry:DramaSatira
    72%

    Po filmu Klauni (1970) na jedno z Felliniho oblíbených témat, prostředí cirkusů, vznikly krátce po sobě dva snímky věnované místům, která Fellini miloval. Amarcord (1973), ve kterém vytvořil obraz malého přímořského městečka, kde se narodil a prožil dětství. A rok předtím film Roma - s městem Římem v hlavní roli. Po pohledu zúženém na svět římské smetánky v dřívějším Sladkém životě se tentokrát Fellini vyznal ze své lásky ke krásnému i rozporuplnému velkoměstu a "svým" jedinečným Římanům, a z obdivu k jeho historii. Mozaiku obrazů, faktů i fantazie skládá z opět nezakrytě autobiografického pohledu: chlapec z Rimini, pro kterého je Řím téměř legendárním městem z vyprávění, se s ním setkává jako mladý muž, a je pohlcen jeho pulzujícím životem, doslova vtažen "do víru velkoměsta". Ve třetí části filmu se už jako zralý muž - filmař - snaží postihnout obraz města mnohem plastičtěji a hlouběji, s důrazem na jeho historii a její propojení se současností. Ve své široké fresce kombinuje Fellini téměř dokumentární pasáže se snovými vizemi. Sám o filmu Roma řekl, že je jakousi kompilací filmů, které dosud natočil, i těch, které ještě nenatočil.

    Žánry:DramaSatira
    3
  • 4
  • Satyrikon
    Satyrikon (1969)
    Film

    Na počátku 60. let měl za sebou Federico Fellini osm a půl filmu (ta "půlka" se vztahuje k filmu Boccaccio 70, u něhož se o režii dělil s V. De Sicou, M. Monicellim a L. Viscontim). A taky velkou tvůrčí krizi. Paradoxně právě ta mu pomohla k dalšímu triumfu: vypovídal se z ní totiž ve filmu 8 1/2 (1963) tak originálně a působivě, že mu vynesla v roce 1964 Oscara za Nejlepší cizojazyčný film. V příštím roce byla uvedena ještě Giulietta a duchové.

    Satyrikon (1968) natočil Fellini podle fragmentů antického románu Gaia Petronia Arbitera. Na scénáři s ním spolupracoval nový "člen týmu", Bernardino Zapponi, který je podepsán i pod filmy jiných režisérů (Nová strašidla, Horalka). V osobité alegorii lze najít jak prvky společné s obrazem společnosti v Sladkém životě, tak velké výtvarné vize jako v pozdějším filmu Roma. Jakási starověká road movie o putování mladíků Encolpia a Ascylta nás provádí v prvním plánu zároveň surrealisticky i často až naturalisticky viděným antickým světem hostin, orgií, úchylek a výstředností, v druhém pak oťukává skryté oblasti lidské mysli. Bortící se hodnoty římského impéria symbolizovaného zříceným obrovským nevěstincem, zvrácené hodnoty, únik před novým tyranem do neznáma na moře... Felliniho Satyrikon překypuje obrazy a významy, na rozdíl od předcházející tvorby je nezakrývaně stylizovaný v hereckém projevu i ve výpravě (z velké části natáčený výjimečně v ateliérech, podle skic samotného režiséra).

    Satyrikon je první z trojice velkých dobových fresek (ony druhé dvě jsou Casanova Federica Felliniho (1976), A loď pluje (1983) - a zahájil tak režisérovo druhé tvůrčí období. Byl nominován na Oscara za Nejlepší režii.

    65%

    Na počátku 60. let měl za sebou Federico Fellini osm a půl filmu (ta "půlka" se vztahuje k filmu Boccaccio 70, u něhož se o režii dělil s V. De Sicou, M. Monicellim a L. Viscontim). A taky velkou tvůrčí krizi. Paradoxně právě ta mu pomohla k dalšímu triumfu: vypovídal se z ní totiž ve filmu 8 1/2 (1963) tak originálně a působivě, že mu vynesla v roce 1964 Oscara za Nejlepší cizojazyčný film. V příštím roce byla uvedena ještě Giulietta a duchové.

    Satyrikon (1968) natočil Fellini podle fragmentů antického románu Gaia Petronia Arbitera. Na scénáři s ním spolupracoval nový "člen týmu", Bernardino Zapponi, který je podepsán i pod filmy jiných režisérů (Nová strašidla, Horalka). V osobité alegorii lze najít jak prvky společné s obrazem společnosti v Sladkém životě, tak velké výtvarné vize jako v pozdějším filmu Roma. Jakási starověká road movie o putování mladíků Encolpia a Ascylta nás provádí v prvním plánu zároveň surrealisticky i často až naturalisticky viděným antickým světem hostin, orgií, úchylek a výstředností, v druhém pak oťukává skryté oblasti lidské mysli. Bortící se hodnoty římského impéria symbolizovaného zříceným obrovským nevěstincem, zvrácené hodnoty, únik před novým tyranem do neznáma na moře... Felliniho Satyrikon překypuje obrazy a významy, na rozdíl od předcházející tvorby je nezakrývaně stylizovaný v hereckém projevu i ve výpravě (z velké části natáčený výjimečně v ateliérech, podle skic samotného režiséra).

    Satyrikon je první z trojice velkých dobových fresek (ony druhé dvě jsou Casanova Federica Felliniho (1976), A loď pluje (1983) - a zahájil tak režisérovo druhé tvůrčí období. Byl nominován na Oscara za Nejlepší režii.

    5
  • 6
  • 7