6.7

Jacqueline Rouillard: Filmy a seriály

  • Pépé a Claude
    Pépé a Claude (1967)
    Film
    Děj autobiografického filmu se odehrává ve Francii v roce 1944. Židovští manželé se rozhodnou svěřit svého devítiletého syna Clauda do péče staršího páru. Doufají, že na venkově bude chlapec ušetřen útrapám války. Navíc se Claudovi podaří změnit antisemitské názory silně katolicky věřícího staříka Pépého.

    Claude Berri (1934) je známý především jako filmový producent. Nicméně už od 60. let bylo činný rovněž jako filmový režisér. Nejprve se podílel na dvou povídkových filmech Less baissers (Polibky) a La Chance et l’amour (Příležitost a láska) a v roce 1967 debutoval celovečerním snímkem Pépé a Claude (Le Vieil homme et l’enfant) – příběhem o dětství židovského chlapce v době okupace Francie. Právě tímto titulem zahájil ve své tvorbě sérii filmů s autobiografickými prvky, mezi které patří také snímek Le Pistonné (Protekční dítě, 1970), v němž zpracovává zkušenosti z vojenské služby, a dále například titul Mazel Tov a sňatek (Mazel Tov et le mariage, 1968), který navazuje na osudy Clauda, nyní uvažujícího o ženitbě, nebo film Poprvé (La premiére, 1976) mapující první milostné pocity sedmnáctiletého mladíka. Kvalita jednotlivých snímků byla ovšem kolísavá, nicméně právě Pépé a Claude patří mezi divácky i umělecky nejúspěšnější z nich.

    Claude Berri nejprve napsal krátkou povídku, vycházející z jeho vlastních vzpomínek na dětství strávené ve Francii v době 2. světové války, a později ji rozpracoval do podoby scénáře celovečerního filmu. V něm vypráví o osmiletém židovském chlapci Claudovi (Alain Cohen), který žije s milující maminkou a výbušným tatínkem v Paříži. Tenhle bystrý kluk se především rád toulá se svými kamarády ulicemi města. Jenže píše se rok 1944 a Claudovi rodiče se obávají, že právě tady pro dítě rozhodně není bezpečno a chlapce odvezou na venkov k prarodičům svých přátel, kteří žijí nedaleko Grenobelu. Malý Claude začíná poprvé objevovat pro něho dosud zcela neznámý svět – čerstvý vzduch, přírodu a zvířata. Musí se také sžít se starým mrzoutským Pépém – veteránem 1. světové války a zarytým antisemitou. Tuto roli ztvárnil vynikající, tehdy dvaasedmdesátiletý Michel Simon, který podal jeden ze svých nejlepších výkonů v kariéře. Ve skrytu své dobrácké duše Pépé rozhodně netuší nic o Claudově původu, a tak chlapce učí vše potřebné, co se mu jednou v životě bude hodit.

    Na vztahu starého muže a nevinného dítěte Claude Berri zachycuje téma rasismu, nicméně rozhodně ne výrazně drasticky, nýbrž s jemným humorem. Tuto optiku režisér nastolil už v samotném úvodu filmu, kdy svým dospělým hlasem pronáší: „Tento příběh se stal, ale je nahlížený očima dítěte.“ Určitou idyličnost vyprávění nicméně v závěru vytlačí zásadní poselství filmu: Pépé je usvědčen ze svých předsudků vůči Židům, které nemají reálné opodstatnění. (Pavla Bergmannová, LFŠ 2007)
    78%
    Děj autobiografického filmu se odehrává ve Francii v roce 1944. Židovští manželé se rozhodnou svěřit svého devítiletého syna Clauda do péče staršího páru. Doufají, že na venkově bude chlapec ušetřen útrapám války. Navíc se Claudovi podaří změnit antisemitské názory silně katolicky věřícího staříka Pépého.

    Claude Berri (1934) je známý především jako filmový producent. Nicméně už od 60. let bylo činný rovněž jako filmový režisér. Nejprve se podílel na dvou povídkových filmech Less baissers (Polibky) a La Chance et l’amour (Příležitost a láska) a v roce 1967 debutoval celovečerním snímkem Pépé a Claude (Le Vieil homme et l’enfant) – příběhem o dětství židovského chlapce v době okupace Francie. Právě tímto titulem zahájil ve své tvorbě sérii filmů s autobiografickými prvky, mezi které patří také snímek Le Pistonné (Protekční dítě, 1970), v němž zpracovává zkušenosti z vojenské služby, a dále například titul Mazel Tov a sňatek (Mazel Tov et le mariage, 1968), který navazuje na osudy Clauda, nyní uvažujícího o ženitbě, nebo film Poprvé (La premiére, 1976) mapující první milostné pocity sedmnáctiletého mladíka. Kvalita jednotlivých snímků byla ovšem kolísavá, nicméně právě Pépé a Claude patří mezi divácky i umělecky nejúspěšnější z nich.

    Claude Berri nejprve napsal krátkou povídku, vycházející z jeho vlastních vzpomínek na dětství strávené ve Francii v době 2. světové války, a později ji rozpracoval do podoby scénáře celovečerního filmu. V něm vypráví o osmiletém židovském chlapci Claudovi (Alain Cohen), který žije s milující maminkou a výbušným tatínkem v Paříži. Tenhle bystrý kluk se především rád toulá se svými kamarády ulicemi města. Jenže píše se rok 1944 a Claudovi rodiče se obávají, že právě tady pro dítě rozhodně není bezpečno a chlapce odvezou na venkov k prarodičům svých přátel, kteří žijí nedaleko Grenobelu. Malý Claude začíná poprvé objevovat pro něho dosud zcela neznámý svět – čerstvý vzduch, přírodu a zvířata. Musí se také sžít se starým mrzoutským Pépém – veteránem 1. světové války a zarytým antisemitou. Tuto roli ztvárnil vynikající, tehdy dvaasedmdesátiletý Michel Simon, který podal jeden ze svých nejlepších výkonů v kariéře. Ve skrytu své dobrácké duše Pépé rozhodně netuší nic o Claudově původu, a tak chlapce učí vše potřebné, co se mu jednou v životě bude hodit.

    Na vztahu starého muže a nevinného dítěte Claude Berri zachycuje téma rasismu, nicméně rozhodně ne výrazně drasticky, nýbrž s jemným humorem. Tuto optiku režisér nastolil už v samotném úvodu filmu, kdy svým dospělým hlasem pronáší: „Tento příběh se stal, ale je nahlížený očima dítěte.“ Určitou idyličnost vyprávění nicméně v závěru vytlačí zásadní poselství filmu: Pépé je usvědčen ze svých předsudků vůči Židům, které nemají reálné opodstatnění. (Pavla Bergmannová, LFŠ 2007)
    1
  • Přelud svobody
    Přelud svobody (1974)
    Film
    Mozaika světa, pozorovaného v absurdní nadsázce a pospojovaná řetězícím se přeskakováním z jedné vedlejší postavy na druhou, skládá z nesourodých výjevů všeobjímající pocit neporozumění. Logika moderního světa je postavena pod úhlem absurdního žertu na hlavu: fotografie, na něž v pařížském parku lákal neznámý muž dívenky a nad nimiž se později zvědavě rozdychťuje pan Foucauld se svou manželkou, se ukáží být obyčejnými pohlednicemi s památkami. Obráceně se chovají i soudci, kteří odsoudí masového vraha a vzápětí ho propustí na svobodu. Stejně tak úspěšně vyhlašuje policie pátrání po dívence, která nezmizela. Celou mozaiku uzavírá v detailním záběru hlava pštrosa, kolem níž se ozývá nepřetržitá střelba. Předposlední film španělského režiséra a scenáristy Luise Buňuela nazvaný Přelud svobody (1974), tvoří závěrečnou část volného triptychu podobenství s filmy Mléčná dráha (1969) a Nenápadný půvab buržoazie (1972).
    Žánry:DramaKomedieSatira
    76%
    Mozaika světa, pozorovaného v absurdní nadsázce a pospojovaná řetězícím se přeskakováním z jedné vedlejší postavy na druhou, skládá z nesourodých výjevů všeobjímající pocit neporozumění. Logika moderního světa je postavena pod úhlem absurdního žertu na hlavu: fotografie, na něž v pařížském parku lákal neznámý muž dívenky a nad nimiž se později zvědavě rozdychťuje pan Foucauld se svou manželkou, se ukáží být obyčejnými pohlednicemi s památkami. Obráceně se chovají i soudci, kteří odsoudí masového vraha a vzápětí ho propustí na svobodu. Stejně tak úspěšně vyhlašuje policie pátrání po dívence, která nezmizela. Celou mozaiku uzavírá v detailním záběru hlava pštrosa, kolem níž se ozývá nepřetržitá střelba. Předposlední film španělského režiséra a scenáristy Luise Buňuela nazvaný Přelud svobody (1974), tvoří závěrečnou část volného triptychu podobenství s filmy Mléčná dráha (1969) a Nenápadný půvab buržoazie (1972).
    Žánry:DramaKomedieSatira
    2
  • Nevěsta byla v černém
    Nevěsta byla v černém (1968)
    Film

    Nevěsta byla v černém je první Truffautův "černý" film. Scénář napsal spolu s Jeanem-Louisem Richardem podle knihy Williama Irishe zrovna v době, kdy psal svou knihu rozhovorů s Alfredem Hitchcockem.
    Osudová náhoda svede dohromady pětici mužů a jeden novomanželský pár. Ve chvíli, kdy manželé vycházejí z kostela, si v blízkém domě hraje pětice mužů s ostře nabitou zbraní. Nechtěně vystřelená kulka udělala rázem z nevěsty vdovu. V ten den se nevěsta z bílých šatů převlékla rovnou do černého. Jediné, co ji od této chvíle na světě zajímá, je pomsta. Pět mužů postupně umírá zvláštním, rafinovaným způsobem daným jejich charaktery a prostředím, ve kterém žijí.

    71%

    Nevěsta byla v černém je první Truffautův "černý" film. Scénář napsal spolu s Jeanem-Louisem Richardem podle knihy Williama Irishe zrovna v době, kdy psal svou knihu rozhovorů s Alfredem Hitchcockem.
    Osudová náhoda svede dohromady pětici mužů a jeden novomanželský pár. Ve chvíli, kdy manželé vycházejí z kostela, si v blízkém domě hraje pětice mužů s ostře nabitou zbraní. Nechtěně vystřelená kulka udělala rázem z nevěsty vdovu. V ten den se nevěsta z bílých šatů převlékla rovnou do černého. Jediné, co ji od této chvíle na světě zajímá, je pomsta. Pět mužů postupně umírá zvláštním, rafinovaným způsobem daným jejich charaktery a prostředím, ve kterém žijí.

    3
  • Mléčná dráha
    Mléčná dráha (1969)
    FilmRole: L'hôtesse
    Dielo, ktoré dopĺňa cyklus Buñuelovych filmov - Nazarín, Viridiana, Šimon na púšti - venovaný témam dotýkajúcim sa náboženských otázok. Buñuel do tohto filmu síce vkladá rozpravy o šiestich základných cirkevných dogmách a ich heretických degradáciách a prvýkrát tak prechádza na pole teológie, no to neznamená, že teologizuje. O východiskách viery sa nesnaží podať bližšiu, súvislejšiu informáciu, a už vôbec nie pochopiť ich ako problém. Preto je charakteristické, že v Mliečnej dráhe sa o dogmách diskutuje v málo prehľadných útržkovitých dialógoch, zámernom znejasnení, ktorým sa demonštruje, že tu nejde o detailné porozumenie, ale o sarkastický, vopred hotový súd nad úlohou náboženskej dogmatiky v európskych dejinách. Svet dogmy však zároveň dostáva šancu odkryť aj svoju príťažlivú a v Buñuelovom rúhavom pohľade poeticky humornú kvalitu...
    70%
    Dielo, ktoré dopĺňa cyklus Buñuelovych filmov - Nazarín, Viridiana, Šimon na púšti - venovaný témam dotýkajúcim sa náboženských otázok. Buñuel do tohto filmu síce vkladá rozpravy o šiestich základných cirkevných dogmách a ich heretických degradáciách a prvýkrát tak prechádza na pole teológie, no to neznamená, že teologizuje. O východiskách viery sa nesnaží podať bližšiu, súvislejšiu informáciu, a už vôbec nie pochopiť ich ako problém. Preto je charakteristické, že v Mliečnej dráhe sa o dogmách diskutuje v málo prehľadných útržkovitých dialógoch, zámernom znejasnení, ktorým sa demonštruje, že tu nejde o detailné porozumenie, ale o sarkastický, vopred hotový súd nad úlohou náboženskej dogmatiky v európskych dejinách. Svet dogmy však zároveň dostáva šancu odkryť aj svoju príťažlivú a v Buñuelovom rúhavom pohľade poeticky humornú kvalitu...
    4
  • 5
  • 6
  • 7