Eva Švankmajerová

EVA ŠVANKMAJEROVÁ, narozena 25. 9. 1940 v Kostelci nad Černými lesy, žije v Praze. Vystudovala průmyslovou školu bytové tvorby v Praze (1954?58), loutkářskou katedru na divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (1958?62). Zabývá se malířstvím, keramikou, píše poezii a prózu. Spolupracuje na výtvarné stránce filmů Jana Švankmajera (KYVADLO, JÁMA A NADĚJE, NĚCO Z ALENKY, LEKCE FAUST, SPIKLENCI SLASTI, OTESÁNEK). Od roku 1970 se účastní kolektivní aktivity Surrealistické skupiny v Československu. ?Kdyby obrazy a texty Evy Švankmajerové představovaly jen rozklad malířského či básnického objektu, kdyby byly jen cynickým pohrdáním uměleckým řemeslem, které má šidit Krásou tam, kde se lidská schopnost vidět vnitřním zrakem rozpadá do popele lhostejnosti, stěží bychom se zde mohli setkávat s výrazem tak uceleným, který předpokládá jednotu osobnosti s tvůrčí myšlenkou. Nikde tu nejde o libovolné téma, třebaže tvar, ať malířský nebo slovesný, je rozechvěn vnitřním napětím, jakoby se rozbíhal současně do několika významů. Vždycky však tato chvějivá rozbíhavost vyzařuje z určitého výrazného jádra, které začínáme chápat právě ve chvíli, kdy nám uniká, aby bylo viděno odjinud. Přesto, že si tu racionalistická konvence, ani ta nejmódnější, nepřijde na své, jsou tyto imaginativní výboje dokonale komunikativní, přistupujeme-li k nim s pohledem nezkaleným vypočítavostí. Uvidět neznamená jen dívat se, nýbrž především pochopit tvar či myšlenku ve stavu zrodu, v němž obsahuje víc, než kam dosáhne jejich hotová a znehybnělá podoba. Obsahuje jejich vnitřní dynamiku, vlastní ustalovací proces obrazotvornosti, který využívá všech prostředků, a žádný nepokládá za zavrženíhodný, aby zachytil téměř nevyjádřitelné, ale svrchovaně konkrétní jevy. A tento vnitřní přetlak, který přehodnocuje zavržené i preferované konvence, aby dospěl od příměru, jehož racionální omezení zatěžuje výraz, k metamorfose ve sféře analogie, utváří základ znakového systému Evy Švankmajerové.? Vratislav Effenberger