Odkaz tragicky zesnulého českého dokumentaristy je stále živý

Cenu Pavla Kouteckého a finanční odměnu ve výši 100 000 korun pro první celovečerní a druhý dokumentární film získal snímek Jan Jedlička: stopy krajiny režiséra Petra Záruby. Cenu Pavla Kouteckého pro krátký dokumentární film a finanční odměnu 40 000 Kč obdržel Mikoláš Arsenjev a jeho film Holoseč, zvláštní uznání dostala režisérka Barbora Sommersová za film Zábradlí.

Nejoriginálnější celovečerní a krátkometrážní český dokument vybrala porota ve složení: prozaička Veronika Bendová, scenárista a dramaturg Ivan Arsenjev, litoměřická kulturní buditelka Hana Galiová, herec Lukáš Černoch a fotograf a pedagog Aleš Loziak.

Režisér Pavel Koutecký (1956 – 2006, tragicky zahynul během natáčení v rozestavěném mrakodrapu na pražském Pankráci) byl jednou z nejvýraznějších osobností českého dokumentárního filmu. Cena spojená s jeho jménem se letos udílela popatnácté. Je věnována Kouteckého pokračovatelům, trpělivým pozorovatelům světa se schopností sdělit své pocity a postřehy filmem.

Alchymická pec(režie:A. Oľha, J. Daňhel, Česká republika, Slovensko)

Velké detaily, hra se strukturami předmětů i pestrostí zvuků, důraz na výtvarnost. Základní dráždidla imaginace ve filmech Jana Švankmajera. Vzpouzeje se všem pravidlům, využívá v nich režisér a animátor podvratnosti surrealismu k poodhrnování roušky představivosti. Film sleduje tři roky jeho života, během kterých odhaluje proces tvorby děl, ale i vztahy s nejbližšími. Mezi ně se řadí Eva Švankmajerová, která významně prostupuje manželovým dílem i po své smrti.

Bílá na bílé(režie: Viera Čákanyová, Česká republika, Slovensko)

Videodeník režisérky z jejího pobytu na antarktické stanici. Každodenní rutinu si zpestřuje konverzacemi s umělou inteligencí, během kterých obě strany debatují o hodnotě života. Při zkoumání toho, jak lidé ničí planetu, si režisérka klade mnoho otázek. Může se všechno lidské snažení vůbec přiblížit kráse a nezlomnosti přírody, staré miliony let? Nebo je tu snad člověk jenom proto, aby rozptyloval sluneční energii?

Jan Jedlička: Stopy krajiny(režie: Petr Záruba, Česká republika, Itálie) –VÍTĚZ

Malíř, fotograf, filmař. Krátce po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval Jan Jedlička do Švýcarska. Definitivně tak opustil svět ideologie, aby mohl být oddaný své tvorbě a zachoval si senzitivitu k vnímání změn kolem sebe. Nový umělecký domov pak hledal téměř deset let, až jej nalezl v Itálii, v krajině toskánské Maremmy. Syrové prostředí mu otevírá vnitřní zrak a poskytuje inspiraci. Někdy je zkrátka třeba udělat krok, aby se člověk dostal z kruhu ven.

Nová šichta(režie: Jindřich Andrš, Česká republika)

Těžba černého uhlí na Frýdeckomístecku po více než padesáti letech končí. Z dolu Paskov naposledy vyfárali horníci. Jedním z nich je i padesátiletý Tomáš, který se rozhodne využít šance na rekvalifikaci v podobě kurzu programování. Změna a náročnost prostředí na něj ale záhy doléhají při nevyhnutelné sérii odmítání, tolik typické pro hledání nové práce. Tomáš si je přesto jistý, že změnit profesi je možné v každém věku.

Vlci na hranicích(režie: Martin Páv, Česká republika)

Návrat vlků do naší vlasti vyvolává radost, strach a především vášnivou debatu. Na Broumovsku se najdou tací, kteří vlka vnímají jako důležitou podporu ekosystému a jeho přítomnost vítají. Jiní v něm zase vidí jen pohromu, zbytečné náklady a považují ho za součást nepřátelské divočiny. Dají se vůbec v rozvířených emocích najít cesty, kterými by se dalo vyhnout věčnému sporu mezi člověkem a přírodou?

Holoseč (režie: Mikoláš Arsenjev, Česká republika) – VÍTĚZ

Černobílé pojetí konce živoucího organismu. Les, který ochraňuje vodu a dává život, končí jako měsíční krajina. Postup kůrovce lze možná zpomalit, nelze nad ním však vyhrát. Velký otazník pak visí nad následnou likvidací kalamity. Převažuje péče o naše lesy, nebo je celý proces jen zdrojem zisku pro velké firmy? A rozhoduje o všem člověk, nebo příroda?

Paní Šťastná (režie:Nikola Klinger, Česká republika)

Nalezené dopisy z padesátých let popisují jedno milostné vzplanutí v lázních Luhačovice. Během tří týdnů se tu do sebe zakoukali pokojská Andulka a pacient Mireček. Ten, který zlobíval v pokoji 57, a se kterým Andulka strávila několik večerů. Dopisy však postupně odhalují rozdílné názory v důležitých otázkách a vše tak směřuje k nevyhnutelnému konci.

Pripyat Piano (režie: Eliška Cílková, Česká republika)

Pripjať. Město, kde se po černobylské tragédii zastavil čas a které si zpátky podmanila příroda. Svědky své doby jsou tu všudypřítomná piana, rozladěná a rozpadlá. Představují zaprášené klávesy duše města a jeho věčné vzpomínky. Čekají na návrat svých majitelů. Ti začali skládat písně a básně v naději, že se do svých domovů jednoho dne vrátí. Nevrátí.

Vevnitř (režie: Viktorie Štěpánová, Česká republika)

Mentální anorexie. Přináší s sebou nejen znechucení jídlem, ale i pocit prázdnoty a zlost vůči sobě i okolí. „Přiber trochu!“ „Ještě jednou sousto.“ „Ty jsi ale šikovná.“ Jedna dobře míněná věta, po které často následuje smutek. Jak lze vystoupit ze světa, který ovládla nespokojenost se svým tělem a strach z pohledu do zrcadla?

Zábradlí (režie: Barbora Sommersová, Česká republika) – ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ

V Holešovicích je nenápadné zábradlí, kam se člověk postaví a doufá, že mu někdo nabídne práci. Každý den tu čeká parta chlapů, která je ochotná vynášet suť nebo někde něco vykopat. Každý si určuje vlastní pravidla i svoji cenu, cíl však mají stejný: dostat peníze co nejrychleji na ruku. A když se nezadaří, je prostě třeba zkusit štěstí další den.

Cena ELBE DOCK je určena pro začínající režiséry hraných i dokumentárních filmů ze střední Evropy, celkem se do soutěže přihlásilo 487 snímků.

Ocenění v celovečerní kategorii získal snímek z německé produkce Purpurové moře režisérů Amela Alzakouta a Khaleda Abdulwaheda. Jedná se o dokumentární film, který zobrazuje na první pohled idylické moře, ale pro prchající migranty se stává bojištěm o holý život. V krátkometrážní kategorii získal ocenění hraný film Irij, psychologické drama balancující na hraně mezi chladnou racionalitou a magickým realismem režisérky Agnieszky Nowosielské.

Na festivalu se potkali hosté z celé Evropy, heslo se řídilo důležitou radou: NEBOJ! Program pojmenovával všechny druhy strachu a možnosti ho eliminovat. Návštěvníci tak překonávali strach v ústeckém bunkru plném umění, při workshopu s berlínskou královnou jódlování Doreen Kutzke i při překonávání strachu z pornografie a hledání jejího smyslu s pornoproducentem Janem Dudkem a herečkou Bellou Angel.

DAU. Nataša(režie: Ilya Khrjanovsky, Jekaterina Oertel,Německo, Rusko, Ukrajina, Velká Británie)

50. léta, Sovětský svaz. V podzemním bufetu tajného výzkumného ústavu pracuje čtyřicátnice Nataša. Z šedé rutiny ubíjejícího života ji vytrhávají jen občasné dekadentní večírky s tamějšími zaměstnanci, při kterých se stírají třídní rozdíly. Nečekaný zlom nastává až s příchodem zahraničního vědce Luca, s nímž Nataša stráví noc. Poté se totiž rozpoutává pekelný vír praktik tajné služby. První díl kolosálního projektu DAU, simulátoru každodenního života v bývalém Sovětském svazu.

Pokud vím(režie: Lőrincz Nándor, Bálint Nagy, Maďarsko, Rumunsko)

Dénes a Nora oslavují. Za několik týdnů budou mít doma vytoužené adoptované dítě. Uvolněný večer se však zvrtne, dvojice se pohádá a každý putuje domů po svých. Co se může jevit jako obyčejná partnerská hádka, vyvrcholí v táhnoucí se sérii nepříjemností, která ohrozí zářnou rodinnou budoucnost. Po pozdním návratu domů je totiž Nora jako vyměněná a na povrch začínají vyplouvat podivné okolnosti jejího údajného znásilnění.

Poslední obraz(režie: Judith Zdesar, Rakousko)

Poutavé vyprávění čtyř lidí, kteří v průběhu života nečekaně přišli o zrak. Snímek přibližuje bolestivý proces ztráty pohledu na jejich milované, těžkosti každodenního života, ale i méně předvídatelné komplikace spojené s touto zdrcující změnou. Jak nezapomenout, co to znamená vidět? Jaké obrazy jsou nejcennější? Režisérka Judith Zdesar se nebojí formálně experimentovat a sugestivním vizuálem umocňuje výpovědi svých hrdinů.

Purpurové moře(režie: Amel Alzakout, Khaled Abdulwahed, Německo) –VÍTĚZ

Člun se třese a malá ruční kamera se potápí pod hladinu. Tak vypadá cesta za klidem a štěstím. Na první pohled idylické moře se pro prchající migranty stává bojištěm o holý život. Beznadějná a traumatizující realita kontrastuje se snem o poklidném životě prostřednictvím výpovědi jedné z přítomných. Atypický záznam z centra dění nabízí nepřikrášlený pohled na mnohovrstevnatou problematiku migrace.

Robin´s Hood(režie: Jasmin Baumgartner, Rakousko)

Nikdo z nich nepřišel do Rakouska se snem prodávat drogy v parku. Robin, bývalý trestanec, vede fotbalový tým složený z migrantů. Jeho snem je přirozená integrace – a hlavně, aby se všichni na světě měli v pohodě. Tento nelehký úkol mu komplikuje nejen nastavení systému a nepřející okolí, ale mnohdy i samotní hráči se svým neuvědomělým chováním. Snímek je zábavnou sondou do pestrobarevné kabiny a zároveň zachycuje, s jak velkou mírou nepochopení a rasismu se musí Robinovo mužstvo během sezón potýkat.

Zkrocení přírody(režie: Salomé Jashi, Švýcarsko, Gruzie, Německo)

Odvěké souznění i rivalita mezi člověkem a přírodou vrcholí v gruzínských lesích. Bývalý předseda vlády se rozhodne ozdobit si zahradu vzrostlými staletými stromy, doposud volně rostoucími podél pobřeží. Nezastaví ho náročnost transportu ani znepokojení komunity místních starousedlíků. Vizuálně podmanivý dokument mapuje proces realizace jeho megalomanské vize, která po sobě zanechává zvláštní prázdno – v půdě i v lidech.

Agapé (režie: Márk Beleznai, Maďarsko)

Náhodné setkání devatenáctiletého uvaděče a čtyřicetileté editorky online magazínů v prostorách malého kina vede ke společné cigaretě na nábřeží. Zprvu nevinná konverzace díky silné chemii prvního dojmu postupně přerůstá ve vzájemné porozumění, které je větší, než by možná mělo být. Režijně pevně uchopený maďarský snímek nás provede nepravděpodobnou romancí od prvotní jiskry až k překvapivému konci.

Anatomie českého odpoledne(režie: Adam Martinec, Česká republika)

Druhý velmi výrazný počin Adama Martince, studenta katedry režie na FAMU, který byl nominován na Českého lva za nejlepší studentský film Cukr a sůl (2018). S téměř totožným štábem vytvořil vizuálně i režijně výjimečný film, ve kterém tentokrát tematizuje českou náturu na příkladu jednoduché epizody z parného léta. U rybníka se ztratí dva kluci a každý k tomu má co říci.

Duše a kameny (režie: Aylin Gökmen, Portugalsko, Švýcarsko)

Obyvatelé sopečného ostrova žijí v nekonečném cyklu zkázy a obnovy. Černobílý snímek mapuje, jak se s neústupností přírody vyrovnávají – někteří se upínají k mýtům a náboženství, jiní neustále opravují svá obydlí za použití sopečných kamenů. Ostrov sirotků vyhlíží další zničující erupci, která se pravděpodobně již blíží. Tajemná atmosféra nutí k zamyšlení nad tím, co znamená mít domov.

Irij (režie: Agnieszka Nowosielska, Polsko) – VÍTĚZ

Psychologické drama balancující na hraně mezi chladnou racionalitou a magickým realismem. V prostředí idylické polské vesnice se odehrávají události, které nutí Weronku zpochybňovat, kde tato hranice doopravdy leží. Jde o náhodu, že se jejímu otci zlepší zdravotní stav vždy, když je nablízku její malý syn? Má dítě zázračné schopnosti? Meditativní snímek citlivě zkoumá bolest stárnutí a obměny životních rolí.

Jak zmizet (režie: R. Klengel, L. Müllner, M. Stumpf, Rakousko)

Protiválečná audiovizuální esej hledá filosofické průniky mezi videohrou a realitou. Do kontrastu staví nevinnou zábavu dnešní společnosti se složitým údělem těch, kteří se válečných konfliktů museli účastnit osobně. Nasnímán v malebných krajinách počítačové hry Battlefield V film Jak zmizet zkoumá témata individuality, nacionalismu a dezerce. Co to znamená být válečným zběhem? A jak tito lidé ovlivnili vývoj demokracie?

Jedno srdce (režie: Katarzyna Warzecha, Polsko)

Adama v myšlenkách často zaměstnává fakt, že nikdy nepoznal svého otce. Jediné, co po něm zbylo, jsou dopisy, adresované matce, a irácký hudební nástroj. Příběh rodiny rozdělené zeměpisnými hranicemi, politickými režimy a nedorozuměním. Autentická korespondence a fotografie z rodinného archivu ožívají pomocí animace a odkrývají čtyřicet let staré tajemství.

Kousek ráje (režie: Andrzej Cichocki, Polsko)

Dopoledne pozorují zabíjení husy, večer sledují fotbal. Děti, žijící v osadě na okraji slezského města, vyrůstají jinak. Citlivě nasnímaný polský dokument zavede diváka do reality jejich snové bezstarostnosti, a odhalí tak perspektivu, která by jinak zůstala skryta. Moderní technologie a staré způsoby života společně utvářejí svébytný prostor, malý kousek ráje, kde čas téměř přestal existovat.

Oceán (režie: Paul Scheufler, Německo)

Záblesky minulosti přicházejí samy od sebe. Ač se snaží bránit, Markusovi se při vzpomínkách stále třese celé tělo. Není však pasivní obětí zneužívání. Svůj život zasvěcuje těm, již procházejí podobnou zkušeností. Na svém rozporuplném roadtripu nám poodhaluje střípky desítky let starých traumatických zážitků. Je neustále na cestě, protože vydechnutí není možné. Syrová a intimní výpověď o tom, jaké to je, když vám někdo sebere dětství.

Slupka (režie: Silvain Monney, Samuel Patthey, Švýcarsko)

Pomalé dny, nejzákladnější aktivity, sotva patrné pohyby. Realita běžného dne v pečovatelském domě, kde jako by se zastavil čas. Obyvatelé jsou zde doslova propojení s těmi, kdo se o ně starají – němými přístroji, pomáhajícími jim s každodenní existencí. Animovaný švýcarský snímek sugestivně vyobrazuje tuto smutnou symbiózu a nutí nás tak k zamyšlení nad vztahem člověka, přírody a procesu stárnutí.

Zápas (režie: Roman Hodel, Švýcarsko)

Píská se faul. Stadionem se zvedá hlasitá vlna nespokojenosti. Rozhodčí Fedayi San má pár vteřin na rozhodnutí, jak ukočírovat zbytek zápasu. Učiní správný verdikt? Sledujeme muže, na kterého je vyvíjen možná větší tlak než na samotné hráče. Sportovní drama a emoce diváků jsou protkány nezaujatými výrazy pořadatelské služby. Netradiční pohled na fotbalové utkání zaujme i diváka, který žádný zápas nikdy neviděl.