Alena Frimlová

Alena Frimlová, 26. září 1906, Tábor, Rakousko-Uhersko – 8. října 1988, Praha, Československo, herečka a operetní zpěvačka. Mládí a vzdělání Alena Frimlová, rozená Marie Růžková, pocházela z Tábora, ale vyrůstala v Praze, kde absolvovala gymnázium. Od dětství inklinovala k umění a po maturitě se soukromým studiem zdokonalovala ve zpěvu u slavných pěvců Carla Emericha a Jana Hilberta Vávry. Začala studovat filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, ale po dvou letech studium ukončila a rozhodla se pro uměleckou dráhu. Divadelní kariéra První angažmá našla v Tylově divadle v Praze-Nuslích (1929-1930), poté se stala přední sólistkou Arény na Smíchově (1930-1933) a Velké operety (1933-1936), kde vystupovala jako frivolní mladá dáma v řadě dobově populárních operet. Díky oblibě filmových režisérů převádět oblíbené operety na stříbrné plátno brzy našla i cestu před kameru. Mezitím Frimlová změnila působiště a v letech 1936-1944 hrála a zpívala ve Velkém divadle v Plzni. Nedlouho před koncem války se vrátila do Prahy a v roce 1944, krátce před uzavřením divadel, byla členkou souboru Nového divadla. Filmová kariéra v předválečném období Po boku Járy Pospíšila debutovala postavou americké milionářky Heleny ve zfilmované operetě U svatého Antoníčka (1933). Ve filmu debutující operetní diva Alena Frimlová představovala ideální spojnici mezi původní divadelní formou a filmovou adaptací, kromě skvělého hlasu také výborně vypadala a karikovala svou Česchoameričanku natolik dobře, že všechny další je nutné s její verzí srovnat. V následujících letech byla pověřována nevelkými rolemi, které víceméně vycházely z její profese (Polská krev, 1934; Naše jedenáctka, 1936; Ze všech jediná, 1937), jen výjimečně získala možnost být charakterní herečkou, i když jen na malém prostoru (milenka majitele herny v kriminální komedii Krok do tmy, 1938). Alena Frimlová se sice prosadila ve třicátých letech jen v šesti filmech, pokaždé však jako přitažlivý typ osudové femme fatale. Štefan Hoza ve své knize "Ja svoje srdce dám" vzpomíná: "S Alenou Frimlovou jsem se už setkal v Hudbě srdcí, kde hrála mou žárlivou milenku, a později opět žárlivou Vandu v Polské krvi. Frimlová nepůsobila v civilních šatech dojmem filmové hvězdy, spíše domácí paní ze statečné pražské měšťanské rodiny. Přitom byla na divadelní scéně obdivovanou herečkou ženských vampů." Poválečná filmová kariéra Participace Aleny Frimlové v poválečné kinematografii je sice relativně početná, ale významově zanedbatelná. Před kameru se vrátila až po svém opětovném příchodu do Prahy a účinkovala například v legendárním dětském seriálu Robot Emil (1960). Následně si na ni vzpomněli významní tvůrci mladé generace a menší role odehrála ve filmech Nikdo se nebude smát (1965) nebo Skřivánci na niti (1969). V sedmdesátých letech pak ještě dostávala menší role, svou práci pro kameru zakončila několika postavami stařenek v televizních pohádkách. Alena Frimlová zemřela v Praze 8. října 1988. Významné filmy Mezi nejvýznamnější filmy Aleny Frimlové patří Naše jedenáctka (1930), Polská krev (1934) a Hudba srdcí (1934). V Hudbě srdcí, kde hlavní roli ztvárnil slovenský operní a operetní zpěvák Štefan Hoza, se děj točí kolem nadané houslistky Milady Bendlové, která končí studia na konzervatoři a díky finanční podpoře houslařského mistra Strady může pokračovat ve studiu u profesora Ševčíka v Písku. Film obsahuje nádherné záběry na prostředí tehdejších Vysokých Tater, přesněji na Štrbské pleso, ale zavítá i do Vídně, Londýna a Prahy. Polská krev, kterou v roce 1934 režíroval Karel Lamač, byla pompézním mezinárodním projektem. Tehdy natáčel souběžně s českou verzí i její německou mutaci, která u germánských sousedů vykazovala vyprodané kinosály. V obou verzích zazářila v titulní roli půvabné Heleny Zarembové Anny Ondráková, jejíž evropský věhlas zajistil oběma filmům vysokou popularitu a návštěvnost. Českým partnerem v úloze rozmarného hraběte Baranského byl slovenský tenorista Štefan Hoza, v dalších rolích se objevili oblíbení pražští herci Theodor Pištěk, Růžena Šlemrová, Ludvík Veverka a Václav Trégl. Z pozdějších filmů stojí za zmínku Robot Emil (1960), série ve své době velmi oblíbených a úspěšných filmových grotesek s ústřední postavou Robotem Emilem, kterému se často nedaří hned realizovat své vždy nejlepší úmysly. V každém díle seriálu nakonec vítězí Emílkův důvtip a dobrota, se kterou hledá společnou řeč s lidmi. Nikdo se nebude smát (1965), celovečerní debut režiséra Hynka Bočana, byl inspirován povídkou Milana Kundery ze sbírky Směšné lásky. Trapným hrdinou vyprávění je kunsthistorik Karel Klíma – odborný asistent na AVU, který se dostává do potíží vinou ztracené studie o Mikoláši Alšovi. Sarkasticky laděný snímek odvíjí od drobného prohřešku zpohodlnělého hrdiny bizarně neúprosnou kritiku společnosti založené na pokrytectví a závisti. Skřivánci na niti (1969), který natočil Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Dlouhých dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože vypovídal o absurdní realitě české společnosti padesátých let. Děj satirického filmu se odehrává na šrotišti kladenských oceláren, jež se stalo pracovním táborem pro ty, které komunistická společnost vyvrhla až na samý svůj okraj a zde je hodlala převychovat k obrazu svému.