Lon Chaney

Leonidas Frank Chaney, divákům známý pod jménem Lon Chaney, se narodil roku 1883 v Coloradu. Dodnes platí za jednoho nejpozoruhodnějších herců němé éry, který se vymykal dobovým standardům svou odlišností, originalitou a citem pro rozervané charaktery. Ztvárnil množství rolí ve více než 150 filmech, z nichž valná většina je dnes bohužel nenávratně ztracena. Pokud chceme zachytit úplné kořeny Chaneyho strhujícího herectví, musíme se vrátit do jeho dětských let. Jelikož jeho matka s otcem byli oba neslyšící, malý Chaney se s nimi musel dorozumívat nonverbálně. Mimo znakovou řeč se začal učit umění pantomimy a zanedlouho začal své matce přehrávat humorné scénky zaslechnuté v rozhlase či viděné na divadle. Osvojil si tak základy fyzického vyjadřování emocí, což je pro herectví v němém filmu klíčovou vlastností. Cesta na stříbrné plátno však byla ještě daleko a vedla přes divadelní prkna. Právě na ty ho dostal Chaneyho bratr, který zastával pozici kulisáka, a Lon začal pracovat jako rekvizitář s platem 25 centů za představení. Láska k této profesi mu zůstala celý život, jelikož až do jeho smrti byl členem Unie pro zaměstnance divadel. A i když už byl později velkou filmovou hvězdou, rád pomáhal na natáčení se světly, kostýmy nebo líčením komparzistů. Z pozice rekvizitáře se v divadle vypracovával nahoru a roku 1902, čili ve svých necelých 20 letech, si připsal svou první divadelní roli v představení The Little Tycoon. Dobová kritika si jej už tehdy cenila pro energičnost a komické výstupy. Dalších deset let se tak živil jako herec povětšinou komických rolí, mnohdy v hudebních představeních. Což je poměrně překvapivé, jelikož za svou filmovou kariéru už vyloženě komediální role nikdy nehrál. Chaney se během těchto let oženil a zanedlouho se společně dočkali syna. Manželství však nebylo dlouho šťastné a roku 1913 došlo k rozvodu. Vzhledem k této situaci a špatnému výdělku v divadle byl Chaney nucen vydělávat více peněz. A přesně tato skutečnost ho přivedla do světa filmu. Od roku 1913 Chaney začal sbírat první zkušenosti u krátkometrážních snímků. Zanedlouho dostal kontrakt u společnosti Universal Pictures a v letech 1914-1918 ztvárnil více než 60 rolí různorodých typů. Média se o něj začala zajímat a už roku 1916 se o něm začalo psát jako o mistrovi make-upu. Chaney si totiž velmi dobře uvědomoval důležitost líčení, které si mnohdy nanášel sám, díky svému ikonickému kosmetickému kufru, který měl neustále při sobě. Tato skutečnost pak předznamenala jeho ikonické herecké kreace ve 20. letech, které jsou divákům známé především pro famózní herecké masky. Když se pak Chaney kolem roku 1917 dožadoval u Universalu zvýšení platu, jeho žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že z něj nikdy nebude hvězda prvního formátu, do které by se vyplatilo investovat. Chaney tak ze společnosti odchází a stává se hercem na volné noze, což tehdy nebylo vůbec běžné. Velký zlom pak nastává roku 1918 s westernem Riddle Gawne (z kterého se dochovaly pouze dva kotouče), ve kterém Chaney ztvárnil hlavního záporáka, který jde po krku tehdejší velké westernové hvězdě Williamu S. Hartovi. Tato charakterní role dostala Chaneyho do širokého diváckého povědomí a nabídek na větší role začalo přibývat. Neméně důležitý je také rok 1919, ve kterém natáčí snímek The Wicked Darling pod taktovkou režiséra Todda Browninga, který následně s Chaneym vytvořil dalších 9 filmů, které pro oba znamenají ty nejlepší kusy v jejich kariérách, a dodnes se jedná o jednu z nejplodnějších profesních spoluprací ve vztahu herec-režisér. Pokud jsme se doteď bavili o důležitých průlomech, žádný z nich zatím nebyl tak velký a určující jako ten roku 1920. V rámci snímku The Penalty totiž Chaney prošel markantní fyzickou proměnou, jelikož ztvárnil muže se jménem Blizzard, kterému byly amputovány obě nohy, a který se dal na dráhu kriminálníka. Role tedy vyžadovala mít během natáčení přivázanou dolní část nohou zezadu k hýždím, kvůli čemuž v nich Chaney často ztrácel cit. To mu ale nezabránilo ve strhujícím a fyzicky náročném výkonu, za který byl po právu veřejnosti i kritikou vychvalován. Úloha Blizzarda totiž spočívala také v chůzi po krátkých dřevěných holích, které byly zapřené pod hercovou paží. Podobně náročné a extrémní fyzické proměny následně podstoupil i například ve filmu The Blackbird (1926), ve kterém se v rámci role sžil s chůzí o berlích, v dramatu West of Zanzibar (1928) pak ztvárnil paralyzovaného mága, který je upoután na invalidní vozík. Z této kategorie je nejoceňovanější jeho výkon ve snímku The Unknown (1927), kde se převtělil do postavy vraha, který se před zákonem maskuje tím, že předstírá absenci obou rukou. Skrývá se tak v cirkuse a vystupuje jako slavný ,,muž bez rukou”. Poslední tři filmy natočil právě s výše zmíněným režisérem Browningem. Ztvárnění fyzicky omezených a obskurních charakterů však nebylo jeho jedinou doménou. Druhou tvoří právě obdivuhodná práce s filmovými maskami, s kterými byl Chaney schopný splynout. Zmiňme například jeho Fagina z Olivera Twista (1922) nebo piráta se jménem Blind Pew z Ostrova pokladů (1920). Jeho dvě nejslavnější masky pocházejí ale z dvou vysokorozpočtových filmů, pro které je veřejnosti nejvíce známý. Roku 1923 totiž Chaneyho čekala jeho vysněná role, po které toužil celou dosavadní hereckou kariéru. Pro toto natáčení se vrátil pod hlavičku Universal Pictures a v adaptaci slavného Hugova románu Zvoník u matky boží ztvárnil proslulou postavu znetvořeného zvoníka Quasimoda. Pro tuto roli zkombinoval svou neobyčejnou fyzickou zdatnost a pružnost těla společně s obludným make-upem, který tehdejší diváky doslova zvedl ze sedaček. Ačkoliv snímek byl veskrze považován za průměrný, Chaneyho výkon byl opět hodnocen v superlativech. Jen o dva roky později pak opět pro Universal Chaney ztvárňuje Fantoma ve filmu Fantom opery. Z tohoto snímku také pochází slavná scéna odhalení Fantomovy hrozivé tváře při hře na piano. Při prvním záběru na jeho obludnou tvář bez nosu prý diváci upadali do bezvědomí a utíkali z kina. Je však nutno tyto historky brát s rezervou, jelikož velmi pravděpodobně tyto šokující zprávy vypustilo samo studio k propagaci filmu. V rámci propagace snímku byla také Fantomova tvář držena v tajnosti a zůstávala skryta i na plakátech, tak aby byl divácký šok z jeho odhalení na plátně co nejpůsobivější. Ačkoliv se Lon Chaney vyznačoval především svými extrémními fyzickými přeměnami, bylo by chybou tuto skutečnost považovat za jeho jedinou přednost, jelikož vtělení do fyzické podoby znetvořeného stvoření by samotné nestačilo. Jeho mistrovství spočívalo především v tom, že těmto obskurním charakterům dokázal vdechnout lidskost a uvěřitelnost. Divák tak jeho postavám pod nánosem make-upu důvěřuje a je s nimi schopen soucítit, či se dokonce ztotožnit. Právě díky tomu je Chaneyho Quasimodo tak komplexní. Není to pouze odpudivá karikatura, nýbrž rozervaná osobnost uvězněná v nelidském těle, která je však schopna pomáhat, naslouchat a milovat. Stejně tak lze hovořit o jeho záporných postavách ze zločineckého podsvětí, které nikdy nebyly ploché. Chaney jim dokázal vtisknout lidskost a získat si tak u diváků pochopení. Není však pravda, že by Chaney nehrál také ,,normálnější” a neznetvořené charaktery, právě naopak. Jeho působivé ztvárnění úpadku váženého muže, který se stane klaunem a dostává v rámci vystoupení neustále od někoho natlučeno ve filmu He Who Gets Slapped (1924), je naprosto strhující sondou do světa lidské morálky a vlastní důstojnosti. Klauna si pak zahrál ještě ve snímku Laugh, Clown, Laugh (1928), který Chaney označil za svůj vůbec nejoblíbenější. Dále pak například jeho seržant ve válečném dramatu Tell It to the Marines (1926), ve kterém vytvořil archetyp tvrdého a přísného vůdce se srdcem na správném místě, které můžeme ve filmech v hojném počtu pozorovat dodnes. Zároveň byl tento snímek tím nejvýdělečnějším jeho kariéry a Chaney na tom měl mamutí podíl. Není proto divu, že jej diváci zvolili nejpopulárnějším hercem za roky 1928 a 1929, především pro jeho mnohostrannost a neustálou invenci hereckého řemesla. Jakožto jeden z nejpopulárnějších herců němé éry se i Chaney dřív nebo později musel uchýlit k natočení zvukového filmu, jelikož nástup zvuku naprosto válcoval filmy němé. Ačkoliv zprvu odolával a hodlal točit filmy bez této nejnovější technologické vymoženosti, roku 1930 natočil svůj první a bohužel jediný zvukový snímek. Byl jím remake původního němého filmu z roku 1925 s názvem The Unholy Three, ve kterém hrál Chaney taktéž. O pět let později si tedy zopakoval stejnou roli, již se zvukovým obohacením. Prvotní rozpaky z odlišného přístupu ke ,,zvukovému” herectví, na který doplatilo mnoho hvězd němé éry, Chaney naprosto rozprášil a předvedl fascinující práci s hlasem. Pro svou roli se naučil břichomluvectví a jelikož jeho postava ve snímku podstupovala velké množství převleků, Chaney předváděl i bravurní změny v hlase a imitaci. Jeho výkon byl opět odměněn pozitivní kritikou a nadšeným ohlasem a měl tak zaděláno na úspěšnou kariéru ve zvukové éře. Bohužel, Chaney už během natáčení svého posledního filmu věděl, že trpí zhoubnou rakovinou plic. I přes velké bolesti veřejnosti svůj stav tajil a o jeho stavu se média dozvěděla až v jeho posledních dnech. Roku 1930 tak Lon Chaney ve věku 47 let umírá a zanechává za sebou nespočet ikonických rolí, kterými dobyl Hollywood. Jeho odkaz nadále nesl jeho syn, který se také vrhnul na dráhu herectví a pod jménem Lon Chaney Jr. ztvárnil například proslulého Vlčího muže. Za svůj odlišný přístup k herectví a proměnnost si Lon Chaney vysloužil přezdívku ,,muž tisíce tváří”, která je více než příznačná a již roku 1957 byl o něm natočen životopisný film nesoucí název právě této slavné přezdívky. Chaneyho inspirativní a naprosto fascinující ponoření se do charakterů dodnes fascinuje a i po tolika letech nepřestává být pro diváka strhujícím zážitkem.