Velmi umělecké, jen co je pravda. Tahle Bergmanova surreálná, ale přitom chladně nezasněná poloha má něco do sebe a budí ve mně značný respekt. Nechal jsem se jím opět rád naprosto zmást a znejistět ve všem, co zobrazuje.
Na rozdíl od Persony možná až zbytečně nejasná výpověď o jednoznačných motivech, kde Bergman na malém prostoru znovu zuřivě ukájí svou obrazotvornou vášeň. Znepokojující a fantazijní, ale přesto jakýmsi morbidním způsobem pravdivý příběh o duševním trýznění, o milostném soužití milujícího a tápajícího, který by si mělo devět z deseti zasnoubených párů před svatbou povinně pouštět, aby poznaly širší podstatu manželství. A to i přesto, že Hodina vlků je více uměleckou hororovou báchorkou než typickým, čistokrevným Bergmanovým intelektualismem. Tak jako tak, svou formální sílu a poselství si zachovává takřka plnohodnotně...
čistá filmařina ...je zřejmé i tady proč tak rád obsazoval Bergman liv a Maxe.
Psychologické drama zakukleného umělce , kterému jsou odhaleny vlastní bolestné rány v duši.