Životopisné drama o bouřlivém vztahu dvou uměleckých eg je po většinu času příliš sterilní na to, jak vášnivé emoce a rozporuplnost lidských pudů se snaží zprostředkovat. Jednorozměrnost postav se tak v celkovém kontextu jen velmi těžko obhajuje. Síla osobnosti Almy Mahler je redukovaná na její milostnou aktivitu, Oskar Kokoschka je pak vyobrazený jako impulzivní žárlivec. Z jejich umělecké tvorby se dočkáme jen drobných fragmentů.
K hodnocení filmu Alma a Oskar nelze nepřidat slavnou větu Šimka s Grossmannem „i divák nemrava si přijde na své.“ Ovšem jakkoli je to film provokativní, pokud jde o sex, možná mnohem provokativnější je zobrazením nezávislé ženy, která si dokáže s muži užívat, ale současně je vlastně i využívat, ženy, která má muže pro své potěšení, ale jinak je vlastně nepotřebuje. A tenhle postoj provokoval na začátku dvacátého století v době Almy Mahlerové, a provokuje vlastně skoro stejně i na začátku století jednadvacátého. Zejména „konzervativní bílé heterosexuální muže“ může z toho vzít čert. Jenže, co dělat, když ten pohled na sex s nimi tak cloumá. Ve snímku Alma a Oskar je toho totiž mnohem víc a ženy jako Mahlerová se shledávají s odsudkem klidně i dnes. Navíc celý příběh je odvyprávěn velmi zajímavě, poměrně dynamicky a se solidním nadhledem.
Díky snímku poznáme Alminu lásku k umění, ale zda se jí nakonec povedlo vytvořit něco kloudného, to se nedovíme. Do jejího i Oskarova dlouhého života nakoukneme jen škvírou ve dveřích. Divák si ani k jednomu z nich nevybuduje sympatie, lásku mezi nimi také nevidíme. Spíše posedlost, vztek, žárlivost, touhu ovládat a vlastnit. Všeho je tu málo, ať už citů, tak umění.
