Vášeň, surovost, umění a toxicita. Alma a Oskar je film o bouřlivých sexuálních pudech

Německý snímek Alma a Oskar byl minulý měsíc uvedený na festivalu německých, rakouských a švýcarských filmů Das Film Fest v Praze. Teď vstupuje do široké distribuce. Bouřlivé životopisné drama s melodramatickými prvky natočil režijní matador Dieter Berner, který drtivou část své kariéry strávil televizní tvorbou a těch několik celovečerních titulů se do naší distribuce nedostalo. Až jeho předchozí, taktéž životopisné drama Egon Schiele bylo promítané i v našich kinech. Egon Schiele je v jádru schematickým portrétem životních osudů rozervaného malíře, kde se režisér téměř vůbec nesoustředí na umění a sleduje pouze osobní život výtvarníka.

Alma a Oskar je v tomto ohledu velmi podobné dílo, je však rámované mnohem užší perspektivou. Jak název napovídá, soustředí se pouze na vášnivý románek, který spolu dvojice během necelých tří let před začátkem první světové války prožila. Ačkoli tedy sleduje dvě kulturně významné a silné osobnosti, noří se pouze do okolností jejich rozporuplného vztahu, jenž byl takřka od začátku odsouzený k neúspěchu právě kvůli povahám obou protagonistů. V mnoha ohledech se tak dočkáváme v jádru melodramatického vzoru, kde v čele stojí lidský chtíč, pudy a impulzivnost, to vše na úkor racionality a schopnosti se pro druhého obětovat.

Snímek začíná smrtí Gustava Mahlera, v jehož stínu mladší manželka Alma žíla. Sama má velké ambice, skvěle ovládá hudbu, kvůli dominantnímu muži se však k vlastní tvorbě nikdy nedostala. Jeho smrt je pro ni proto určitým vysvobozením. Pohybuje se ve vysokých kulturních a politických kruzích, stále je však vnímána jako vdova po slavném dirigentovi a skladateli. Na jedné z výstav vidí veřejnost pobuřující expresivní obraz od tehdy neznámého podivína Oscara Kokoschky. Se zájmem nechat se portrétovat jej navštěvuje a začíná vášnivá kapitola romantického vztahu.

Ten má však svá úskalí. Kokoschka je na ní a především na jejím těle závislý, nejraději by ji měl zavřenou u sebe v ateliéru. Alma je naopak velmi společenská žena, tvrdě pracuje na sólové dráze a vede paralelní milostný vztah s architektem Walterem Gropiem, s nímž se začala vídat ještě za Mahlerova života. Sledujeme tak cyklus explozivních hádek, spalující touhy po sexu, rozcházení se a usmiřování. Dysfunkční epicentrum tkví v jejich problematických povahách. Oba po sobě neustále touží, nejsou však schopní svou kariéru obětovat pro druhého. Jejich vztah se stává nesnesitelným.

Alma je vyobrazená jako ješitná, smyslná a svébytná žena. Ačkoli byla velmi nadaná umělkyně, dějiny její um dlouhodobě přehlížejí. Film ji v několika momentech vyobrazuje jako schopnou hudebnici a dirigentku, celkově mu však o rozkreslení jejího talentu nejde. Většinu času ji ukazuje jako konvencí zbavenou ženu, která miluje sex a muže. To sice nese nespoutané a osvěžující znaky, kdy film nijak nemoralizuje, na druhou stranu ovšem většinu času působí, jako by pro ni sex a milostný život byly jediné určující.

Jistě, Almin pestrý milostný život je klíčový pro ústřední vztah s Kokoschkou, v němž bublá žárlivost hraničící se závislostí, jejich milostné peripetie však nejsou dostatečně vystavěné tak, aby utáhly celý film. Přestože vidíme spoustu milostných situací, nepůsobí intimně a přesvědčivě. Celou dobu jsou jejich sexuální akty snímané chladným způsobem, necítíme intimitu ani kýženou animálnost, když se dvojice oddává vášnivému sexu. Milostné situace tak nenesou žádnou přidanou hodnotu, nepůsobí fyzicky a ve finále jsou vlastně cudné.

Vyprávěcí perspektiva se ze začátku drží Almy, po seznámení s Kokoschkou pak mezi pohledy přepínáme. Ani k jednomu z nich se však nedostaneme skutečně blízko. Jejich vlastnosti jsou zatvrzele neměnné, což od začátku podtrhuje bezvýchodný vztah. Racionalita v jejich jednání ustupuje. Film se sice snaží zprostředkovat vášnivé a pudy hnané emoce, ani to se mu však příliš nedaří. Zachycuje Kokoschku na začátku kariéry, stejně jako u Almy se nicméně dočkáváme pouhých střípků uměleckého života. Ústřední postavy jsou proto ve finále zaměnitelné s kterýmkoli jiným člověkem a vyvstává otázka, co nám má tento životopisný titul sdělit.

Se samotnými žánrovými tropy si totiž nijak nepohrává, strukturou zůstává velmi konvenční a v jádru je spíš nedotaženým melodramatem o vášni, ovšem bez vášně. Vidíme sice pár subjektivních pasáží, které zpřítomňují Kokoschkovu žárlivost, většina stopáže je však stylisticky suchá, ačkoli vypráví o nezkrotném chtíči. Daří se sice ukázat obě osobnosti jako zatvrzelé a egoistické, víc se o nich však nedozvíme. Což vzhledem k absenci jasně vymezeného vyprávění, citové zabarvenosti a snaze o objektivní snímání a naraci vlastně nedává smysl.

Výtvarně se na snímek hezky dívá, production design je navzdory omezenému rozpočtu půvabný a vtahující. Formální stránka ovšem taktéž nijak neobohacuje děj či emoce postav a budí pocit podivné strojenosti. Opět tak jde především o řemeslně zvládnutý titul, jehož líbivá slupka filmové řeči však zůstává plochá. Není to vyloženě špatný film. Zvolené téma a rozporuplný vztah dvou silných person však mohly být uchopené mnohem zajímavěji a odvážněji. Alma a Oskar je strohou, v mnoha ohledech repetitivní podívanou, která ač překypuje sexem, není nijak žhavá a bohužel je i dost přehlédnutelná.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů letošního roku podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.