Zajímavosti 26
- Theodore Kotulla již v roce 1977 natočil film, který byl adaptací knihy Roberta Merleho a vyprávěl příběh ředitele vyhlazovacího tábora v Osvětimi Rudolfa Hösse, jeho soukromý život, rodinný život.
- Výjimečné filmové zobrazení banality zla a lidské spoluviny mělo světovou premiéru festivalu v Cannes, odkud si Glazer odvezl Velkou cenu. Snímek má ale na kontě i mnoho dalších ocenění včetně „evropských Oscarů” EFA či Los Angeles Critic’s Awards a momentálně se jedná o jednoho z nejžhavějších kandidátů na ceny Americké filmové a televizní akademie.
- Kvůli netradičnímu uspořádání filmu s více kamerami měl Glazer a jeho tým na začátku střihu k dispozici přes 800 hodin nezpracovaného materiálu.
- Oficiální přihláška Spojeného království do kategorie Nejlepší mezinárodní celovečerní film na Oscary (2024).
- Rodinného psa ve filmu hraje domácí pes Sandry Hüllerové.
- V danou chvíli měl Jonathan Glazer během natáčení nastaveno asi deset kamer a Johnnie Burn používal asi třicet mikrofonů, aby herce nerušeně zachytil.
- V rozhovoru pro Vanity Fair z roku 2023 Jonathan Glazer hovořil o skutečném původu postavy malé holčičky, která nechává vězňům přes noc jídlo, a podrobně popsal proces natáčení těchto scén termokamerou: "Tuhle holčičku hraje žena, Alexandra, kterou jsem potkal, když jí bylo 90 let. Když jsem začal jezdit do Osvětimi a začal jsem přemýšlet o tomto filmu, samozřejmě všechno, s čím máte co do činění, je černé jako uhel. Hrůzy toho všeho jsou velmi tísnivé i při pomyšlení na ně a během vývoje tohoto projektu jsem měl mnohokrát pocit, že v něm nemohu pokračovat, protože to byla jen samá tma. Přítel a jeden z koproducentů, Bartek Rainski, začal pátrat po lidech, kteří v té oblasti ještě žili, kteří v té době byli naživu - a někteří z nich byli vlastně děti, které byly v podstatě partyzáni a spolupracovaly s hnutím odporu zvaným AK, což byl takový polský underground. Vedli dokumenty a předávali si informace z táborů a do táborů. Protože to byly děti, byly méně podezřelé. Setkal jsem se s jednou paní a ona mi vyprávěla svůj příběh, který vidíte ve filmu: Jako dívka skutečně pracovala v uhelném dole, ale ve skutečnosti nebyla v dole. Byla to místní polská, nežidovská dívka, která žila v místě a cítila povinnost udělat pro vězně, co mohla. A součástí toho, co dělala, bylo, že jim v noci nechávala jídlo na stavbách, kde jí hrozilo menší nebezpečí, než by jí zřejmě hrozilo ve dne... Mluvili jsme o tom, že film je nahlížen optikou 21. století. Šlo o to, aby všechny kamery byly co možná nejostřejší a bez příkras, nepoužívaly světla. Nepoužívali jsme filmové osvětlení - a v důsledku toho pak pracujete v rámci omezení, která jste si sami stanovili. Takže máte takovouto scénu: Tady je dívka v noci v roce 1943 na staveništi, které bylo přes den plné otrocké práce. Jak ji chcete vidět, když nemůžete použít světla? Nikde poblíž není žádné okolní světlo, které byste mohli ospravedlnit. S Lukaszem Zalem jsme se bavili o tom, jak bychom ji mohli vidět. Opravdu se to zúžilo jen na to: Jaký je jediný nástroj, který existuje, kde budeme schopni vidět něco, co naše oči nemohly? Byla to termokamera. Pak jsme se vydali na dlouhou a velmi náročnou cestu za touto technologií, abychom tuto sekvenci zachytili. Nevidíte zde zaznamenané světlo. Vidíte zaznamenané teplo. Předpokládám, že je to docela dramatický posun v zobrazování oproti všemu, co jste viděli až do této sekvence, ale je to prezentováno se stejným záměrem, se stejnou oddaností dogmatu nástrojů 21. století, objektivu 21. století. Je to v přítomném čase. Estetika sleduje její základy - je něco velmi krásného a poetického na tom, že je teplo a ona září. Posiluje to představu o ní jako o energii."
- Paní Hössová popisuje svým přátelům, že dostala kabát z "Kanady", a zároveň se vysmívá jiné ženě, která si myslela, že má na mysli suverénní zemi; Kanada byl ve skutečnosti v Osvětimi název pro obrovský sklad zboží zabaveného vězňům.
- Mica Levi nahrál pro film mnohem delší hudbu, ale Jonathan Glazer se rozhodl obejít se po většinu filmu bez hudby a místo toho se spolehnout na zvukový design, který zobrazuje hrůzy odehrávající se v Osvětimi mimo plátno.
- Zvuk neustálého vytáčení neviditelného motoru motocyklu, který je několikrát slyšet z dálky během venkovních scén, je skutečností ze života. Hlavní postava filmu, osvětimský velitel Rudolf Höss, si najal člověka, který motor pouze vytáčel, aby zastínil hrůzu křiku a výstřelů přicházejících z tábora.
- Režisér Jonathan Glazer použil v domě a na zahradě až pět pevných kamer bez viditelného štábu, které snímaly mnoho scén, takže herci nevěděli, zda jsou snímáni v detailním nebo širokém záběru. Byli zcela ponořeni do scény a práci v tomto realistickém prostředí si užívali.
- Theodore Kotulla již v roce 1977 natočil film, který byl adaptací knihy Roberta Merleho a vyprávěl příběh ředitele vyhlazovacího tábora v Osvětimi Rudolfa Hösse, jeho soukromý život, rodinný život.
- Výjimečné filmové zobrazení banality zla a lidské spoluviny mělo světovou premiéru festivalu v Cannes, odkud si Glazer odvezl Velkou cenu. Snímek má ale na kontě i mnoho dalších ocenění včetně „evropských Oscarů” EFA či Los Angeles Critic’s Awards a momentálně se jedná o jednoho z nejžhavějších kandidátů na ceny Americké filmové a televizní akademie.
- Kvůli netradičnímu uspořádání filmu s více kamerami měl Glazer a jeho tým na začátku střihu k dispozici přes 800 hodin nezpracovaného materiálu.
- Oficiální přihláška Spojeného království do kategorie Nejlepší mezinárodní celovečerní film na Oscary (2024).
- Rodinného psa ve filmu hraje domácí pes Sandry Hüllerové.
- V danou chvíli měl Jonathan Glazer během natáčení nastaveno asi deset kamer a Johnnie Burn používal asi třicet mikrofonů, aby herce nerušeně zachytil.
- V rozhovoru pro Vanity Fair z roku 2023 Jonathan Glazer hovořil o skutečném původu postavy malé holčičky, která nechává vězňům přes noc jídlo, a podrobně popsal proces natáčení těchto scén termokamerou: "Tuhle holčičku hraje žena, Alexandra, kterou jsem potkal, když jí bylo 90 let. Když jsem začal jezdit do Osvětimi a začal jsem přemýšlet o tomto filmu, samozřejmě všechno, s čím máte co do činění, je černé jako uhel. Hrůzy toho všeho jsou velmi tísnivé i při pomyšlení na ně a během vývoje tohoto projektu jsem měl mnohokrát pocit, že v něm nemohu pokračovat, protože to byla jen samá tma. Přítel a jeden z koproducentů, Bartek Rainski, začal pátrat po lidech, kteří v té oblasti ještě žili, kteří v té době byli naživu - a někteří z nich byli vlastně děti, které byly v podstatě partyzáni a spolupracovaly s hnutím odporu zvaným AK, což byl takový polský underground. Vedli dokumenty a předávali si informace z táborů a do táborů. Protože to byly děti, byly méně podezřelé. Setkal jsem se s jednou paní a ona mi vyprávěla svůj příběh, který vidíte ve filmu: Jako dívka skutečně pracovala v uhelném dole, ale ve skutečnosti nebyla v dole. Byla to místní polská, nežidovská dívka, která žila v místě a cítila povinnost udělat pro vězně, co mohla. A součástí toho, co dělala, bylo, že jim v noci nechávala jídlo na stavbách, kde jí hrozilo menší nebezpečí, než by jí zřejmě hrozilo ve dne... Mluvili jsme o tom, že film je nahlížen optikou 21. století. Šlo o to, aby všechny kamery byly co možná nejostřejší a bez příkras, nepoužívaly světla. Nepoužívali jsme filmové osvětlení - a v důsledku toho pak pracujete v rámci omezení, která jste si sami stanovili. Takže máte takovouto scénu: Tady je dívka v noci v roce 1943 na staveništi, které bylo přes den plné otrocké práce. Jak ji chcete vidět, když nemůžete použít světla? Nikde poblíž není žádné okolní světlo, které byste mohli ospravedlnit. S Lukaszem Zalem jsme se bavili o tom, jak bychom ji mohli vidět. Opravdu se to zúžilo jen na to: Jaký je jediný nástroj, který existuje, kde budeme schopni vidět něco, co naše oči nemohly? Byla to termokamera. Pak jsme se vydali na dlouhou a velmi náročnou cestu za touto technologií, abychom tuto sekvenci zachytili. Nevidíte zde zaznamenané světlo. Vidíte zaznamenané teplo. Předpokládám, že je to docela dramatický posun v zobrazování oproti všemu, co jste viděli až do této sekvence, ale je to prezentováno se stejným záměrem, se stejnou oddaností dogmatu nástrojů 21. století, objektivu 21. století. Je to v přítomném čase. Estetika sleduje její základy - je něco velmi krásného a poetického na tom, že je teplo a ona září. Posiluje to představu o ní jako o energii."
- Paní Hössová popisuje svým přátelům, že dostala kabát z "Kanady", a zároveň se vysmívá jiné ženě, která si myslela, že má na mysli suverénní zemi; Kanada byl ve skutečnosti v Osvětimi název pro obrovský sklad zboží zabaveného vězňům.
- Mica Levi nahrál pro film mnohem delší hudbu, ale Jonathan Glazer se rozhodl obejít se po většinu filmu bez hudby a místo toho se spolehnout na zvukový design, který zobrazuje hrůzy odehrávající se v Osvětimi mimo plátno.
- Zvuk neustálého vytáčení neviditelného motoru motocyklu, který je několikrát slyšet z dálky během venkovních scén, je skutečností ze života. Hlavní postava filmu, osvětimský velitel Rudolf Höss, si najal člověka, který motor pouze vytáčel, aby zastínil hrůzu křiku a výstřelů přicházejících z tábora.
- Režisér Jonathan Glazer použil v domě a na zahradě až pět pevných kamer bez viditelného štábu, které snímaly mnoho scén, takže herci nevěděli, zda jsou snímáni v detailním nebo širokém záběru. Byli zcela ponořeni do scény a práci v tomto realistickém prostředí si užívali.
- Britský spisovatel Martin Amis zemřel ve stejný den (19. května 2023), kdy měla na 76. mezinárodním filmovém festivalu v Cannes světovou premiéru volná adaptace jeho románu "Zájmová oblast" režiséra Jonathana Glazera.
- Jedná se o první neanglicky mluvený film režiséra Jonathana Glazera.
- Glazerův scénář je jen volně založen na románu britského spisovatele Martina Amise "Zájmová oblast". Amisova provokativní kniha je v mnoha ohledech zcela odlišná, protože vypráví fiktivní zápletku "milostného příběhu" ze tří perspektiv za použití umělého, až komického jazyka, který má čtenáře odcizit. Amis také pro své postavy používá pouze fiktivní jména, i když historická rodina Hugsů byla zjevně inspirací.
- Martin Amis, autor předlohy, zemřel 19. května 2023, v den světové premiéry filmu na festivalu v Cannes.