Když už se někdo pustil do poměrů v ČST a médiích za normalizace vůbec, ilustrovat poměry v té "naší, vaší" televizi na hloupé, vychytralé a přitom zbabělé postavě řidiče, bylo přinejmenším scestné a naprosto nepodstatné. Podstatné bylo něco jiného. Stejné vlastnosti jako Pekárek měli totiž i ti, kdo rozhodovali o tehdejší podobě vysílání ČST- redaktoři, šéfredaktoři, programoví ředitelé... Ti, kteří prošli stranickou prověrkou (souhlasili s bratrskou pomocí) nebo noví, mladí, normalističtí kariéristé. Protože dělat v televizi (ať už vysílala cokoli), to bylo přece Něco. A světe div se, iniciativním redaktorem-dramaturgem byl tehdy i Karel Hynie, autor knižní předlohy televizní minisérie. Jistě, on dobře znal poměry v ostatních odděleních ČST, třeba autodopravě. Tam se ovšem nerozhodovalo o tom, co se bude vyrábět a vysílat. O tom spolurozhodoval on a jemu podobní, normalizační kádry. Osobně bych ocenila, kdyby měl tolik odvahy a napsal román o poměrech v redakcích a programových odděleních, příběh s autobiografickými prvky člověka, který se sám na zvrácené, propagandistické normalizační tvorbě podílel.