Těžko čitelné drama využívající prostý děj založený na mixu vzpomínek. Každý druhý divák si jistě řekne, že snímek nic nenabízí, navíc je zdlouhavý a plný repetitivních záběrů. Ze začátku jsem vnímal obdobné pocity, příliš jsem nevěděl, kam se scénář chce posunout a co poodhalit. Aftersun splňuje formát a styl, který nesedne každému, naopak jen malému procentu lidí, kteří dokáží příběh pochopit a ocenit finální rozuzlení, jenž pro mě nebylo zcela zřetelné. Budování atmosféry skrze některé scény se povedlo, přesto však jich několik stagnuje či postrádá hlubší pochopení jejich výskytu. Navzdory mým výtkám se jedná o poutavý rodinný příběh, jenž nastiňuje drobné rodinné konflikty a buduje jistou formu zalíbení k oběma hlavním postavám. 7,5/10.
Aftersun je nádherný, ale bolestivě smutný umělecký snímek, který vás zasáhne přímo do srdce. Jeho zdrcující uvědomění po závěrečných titulkách vás bude pronásledovat ještě dlouho.
Deprese, láska a vina – ty nejdrsnější a nejniternější emoce – se prolínají celým příběhem v až nečekané intenzitě.
Film je skrytým klenotem festivalových okruhů a ukázkou toho, jak hluboce může kinematografie rezonovat s divákem. Paul Mescal zde podává výkon, který je jemný, ale přesto mimořádně silný – jeho postava je plná melancholie a nevyslovených pocitů. Frankie Corio, jako jeho dcera, přináší do příběhu autentičnost a dětskou nevinnost, která tvoří dokonalý kontrast k temným podtónům filmu.
Režie Charlotte Wells je mistrovská – jemná, introspektivní a zároveň vizuálně ohromující. Každý záběr je promyšlený, každá scéna pečlivě komponovaná, aby diváka přiblížila k niterné realitě postav. Minimalistický přístup k vyprávění příběhu nechává prostor pro divákovu interpretaci a dělá z Aftersun snímek, který zůstává s vámi dlouho po jeho zhlédnutí.
Tento film není jen příběhem o vztahu otce a dcery – je to hluboké zamyšlení nad vzpomínkami, ztrátou a lidskou křehkostí. Aftersun není jen film, je to emotivní zážitek, který vás pohltí a připomene vám, jak krásná, ale i bolestivá může být lidská existence.
"Tati, mám tě opravdu rád." a naopak jsou věty, které jsem si se svým otcem nikdy navzájem neřekl. Možná proto tento film ve mně probudil to, že posledních pár dní přemýšlím jen o otcovské figuře a jak mi v životě chybí. S Calumem jsem se osobnostně a psychicky ztotožnil a celý film jsem si opakoval větu "Jestli někdy budu otcem, tak chci být jako on." Caluma jeho dcera miluje i přesto, že s maminkou již nevychází, taková láska nemizí. Takhle bych si přál, aby to pro mě jednou bylo.
Vztah otce a dcery , zřejmě nějakým způsobem narušený a dramatický.... celý film čekáte co se mezi nimi stalo a nedočkáte se.Celou dobu k sobě ti dva hledají cestu, postupně i nacházejí a vy čekáte že už se konečně rozkryje to tabu mezi nima-a zase nic.😁Film vás nakonec nechá ve fázi odhadů a možná to byl i účel... Takže za mě 6 jen protože to je vkusně natočený ale jinak celkem nuda...
Ufff...no, co si budeme, je to krásně natočené, hlavní dvojice herců odvádí skvělou práci(hlavně malá Corio se do toho skvěle opírá), a jako jednoduchý art příběh dovolené otce a dcery to funguje. Ale ta emocionální rovina...nejen, že Wellsová se rozhodla zvolit velmi nečitelný styl výpravění právě této roviny, ale bohužel se se mnou minula i z hlediska emocí, co tato rovina nabízí... závidím lidem, které tento film psychicky dokonale rozložil, a finální scéna s Under Pressure je položila svou sílou na lopatky, ale bohužel nejsem jeden z nich, a mrzí mě to...
Ze začátku filmu jsem byl poměrně skeptický. Film jsem všude viděl vychvalován do nebe, ale jeho první polovina mě opravdu neuchvátila. Až ke konci, kdy film konečně poodhalí svůj "twist" (který moc prozrazovat nechci, ale ve zkratce zahrnuje postoj starší Sophie k oné dovolené v Turecku), kdy mi konečně vše docvaklo a film dostal svůj dlouho nenalezený smysl. Na první pohled film o ničem, který ale bez nějakého většího zásahu zbytečné dramatičnosti vykreslil neobvyklý vztah mladého otce a ještě mladší dcery.
Vcelku intenzívny zážitok. Veľmi intenzívne pocity sa filmu podarilo vyvolať najmä pár chvíľ pred koncom, konkrétne v často spomínanej "Under Pressure" scéne, ktorá je zároveň jednou z tých najpôsobivejších, aké som mohol na poli artového filmu minimálne za posledných niekoľko mesiacov vidieť. To, čo tomu predchádzalo (a nasledovalo) na mňa však pôsobilo skôr neutrálnym dojmom - celé to bolo natočené jemne, citlivo a pomalým tempom, pričom nás naprieč celým filmom sprevádzajú hlboké umelecké zábery a stále prítomný tiesnivý pocit, že sa stane niečo zle, no v závere sa bohužiaľ nedostavila dostatočne silná katarzia (byť nejaké pocity sa to vyvolať podarilo a podarilo sa jej taktiež podnietiť diváka k premýšľaniu), ktorá by vo mne dokázala niečo zlomiť. Neznamená to, že je to zlé, len na mňa tentokrát Aftersun nezabral tak ako mohol a vo výsledku je pre mňa teda skôr (aj keď stále uspokojivým) "sklamaním", hoc prakticky ide o stále brilantne natočenú pocitovú drámu. Rewatch value je však veľmi silná a raz tomu možno dám aj vyšší rating.