Recenze filmu Zrcadla ve tmě

58%

Komentáře a recenze 7

Dle počtu bodů
filmfanouch6
filmfanouch6
12 644 bodů
8
Zrcadla ve tmě jsou celovečerním debutem Šimona Holého, jde přitom o očividný nízkorozpočtový film, který většinu času sází především na dialogové konfrontace dvou hlavních postav, kdy je každou položenou otázkou od psychologa Arthura Aarona více jasné, že vztah Marie a Františka rozhodně není ideální. Zrcadla ve tmě jsou přesně ten typ filmu, který bude velkou část diváků odrazovat. Především díky jeho artovému vzhledu i obsahu půjde dost možná o ten typ filmu, který diváci v půlce filmu vzdají. Zrcadla ve tmě nejsou zrozena pro to být mainstreamovým filmem. Je to škoda, protože mají Zrcadla ve tmě spousty do sebe. V téměř hodinu a půl dlouhém filmu jdou poznat na první pohled nenápadné ambice. Zrcadla ve tmě jsou sice malým filmem, zásadní rovina spočívající v pohledu na lásku a mezilidské vztahy ovšem funguje skvěle. Divák je od samotného počátku vržen do dotazových přestřelek Marie a Františka, přičemž je pozornost především vržena na Marii v podání Aleny Dolákové. Právě Doláková je jeden z hlavních důvodů toho, proč ten film tolik funguje. Ve své první hlavní roli dala Doláková naprosto všechno a jde rozhodně o jeden z nejsilnějších lokálních hereckých výkonů letošního roku. I 99% ústředního pokládání Aaronových otázek kamera sleduje právě Dolákovou, ten film na ní stojí a padá. Její Marie je ztvárněna přirozeným výkonem, právě ústřední pokládání otázek působí naprosto přirozeně a lidsky/scénář ze života. Doláková ovšem především dokáže prodat veškeré silnější emotivní momenty. Právě Zrcadla ve tmě snad Dolákové nakopnou hereckou kariéru. Jde o intimní film. Rozhodnutí o černobílé barvě dělá hodně, nejen formou vizuální podoby, ale také tím, že vlastně sedí k očividnému duševnímu rozpoložení hlavní hrdinky. Kamera dokáže šikovně pracovat s barevným kontrastem, v jistých místech si chytře hraje se stíny a celkově vizuální stránka rozhodně nezaostává za obsahovou formou. A rozhodnutí, že během pokládání otázek bude obraz ve formátu 4:3 přesně odpovídá pocitu stísněnosti a intimity. Na první dobrou se může zdát vlastně těžké takový film roztáhnout na celovečerní délku, ve finále se ovšem ukáže, že Zrcadla ve tmě jsou spíše než příběhem Marie a Františka především příběhem Marie. V součtu do sebe zapadne průlet Aaronových otázek, taneční nácviky i další letmé okamžiky, které postavu Marie ještě více polidšťují. Mohl Holý do filmu zpracovat i druhý pohled na situaci z pohledu Františka a film by tak o vnímání vztahu (kde se sem tam může někdo poznat) mohl říct ještě něco trochu více? Mohl film teoreticky ještě více prozkoumat postavu Marie? Teoreticky ano, to ovšem neshazuje fakt, že je v Zrcadlech ve tmě cítit lidskost. Traumata ze života Marie sice nepitvá do detailu, dokáže je ovšem věrohodně prodat a divákovi potencionálně do hlavy přihodit chvíli existenciální krize a zamyšlení se nad tím, že je život někdy fakt zkurvenej. Takový typ emocí každý film nevyvolává. Režijní debut Šimona Holého stojí za to. Levná, přesto pocitově silná a vtahující podívaná. Necelá hodina a půl specifického pohledu na lásku a mezilidské vztahy a lehký závan svěžího větru v rámci tuzemské formy. Zrcadla ve tmě rozhodně nejsou prvním lokálním filmem podobného typu, na rozdíl od většiny konkurence ovšem nepůsobí jako art na oko, ale skutečně nejen vizuálem, ale i obsahem silně. Osobně rád od Holého v následujících letech uvidím další věci a jsem zvědav na směr, kterým se vydá. Adaptace Maryši se po závěru přímo nabízí!
mojmir.sedlacek
6 286 bodů
8
S nedostatkem lehkosti a nadhledu, ale také zjevným porozuměním tématu a snahou jej adekvátně zachytit. Právě tak vytvořil Šimon Holý svůj celovečerní debut, který bude pro leckoho moc artový či generačně nepochopitelný, přesto je však ve své skromnosti značně sympatický. Více zde.
davus.p
1 323 bodů
2
Šimon Holý při besedě po projekci zmínil, že rád pracuje s filmovou nudou. O tom není pochyb, v tomhle filmu nám jí naložil vrchovaté množství. Zrcadla ve tmě jsou vlastně typickým představitelem „českého chcípáckého filmu“, který jen nese masku odvážné artovky. Chcípácký hlavní hrdina (Marie) má nějakou neurčitou vizi (být skvělou tanečnicí), ale vlastně o ni neusiluje a nemůže jí tedy nikdy dosáhnout. Ve svém příběhu je zcela pasivní, jen tápe životem a utápí se ve vlastním neštěstí. Chcípák budí dojem mučedníka, který stojí v konfliktu vůči celému světu, což může v divákovi vzbudit sympatie, i když ve skutečnosti jen dělá mrtvého brouka a lituje se. To je Marie ze Zrcadel ve tmě. Film měl být podle všeho aktualizací Mrštíkovic dramatu Maryši, která se ale při psaní scénáře nějak ztratila, protože z jejího příběhu není v Zrcadlech ve tmě ani památky. Debut Šimona Holého je prostě jen velmi současným a velmi nudným filmem o nezajímavých lidech, který nemá začátek ani konec, postrádá jakékoli sdělení, jde odnikud nikam. Prázdnotu a banálnost filmu naoko zakrývá výrazný formální jazyk: režisér se rozhodl zde použít všechna myslitelná formální klišé festivalové artovky. Černobílá? Check. Dlouhé statické záběry? Check. Formát 4:3? Check… ono to může fungovat, když jsou tahle rozhodnutí promyšlená a sledují nějaký záměr, ale jestli se Šimon pokoušel o autentickou generační výpověď (a jiný smysl ten film mít nemohl), proč se proboha rozhodl stylizovat každý záběr jako pohlednici z 19. století? Pochopitelně jde o pouhou exhibici, která navíc filmu spíš škodí, než aby ho pozvedávala. Celou partnerskou krizi, kolem níž se příběh točí, si musíme odvodit z dialogů u stolu, v nichž je vidět jenom Marie - Šimon Holý se rozhodl neukázat nám jedinou situaci z jejich vztahu, o všem se dovídáme zpětně, nemáme možnost se dvěma hlavními postavami nic prožít. Pochopitelně mi tedy jejich vztah byl úplně lhostejný - naopak jsem doufal, že se co nejdřív rozejdou, aby se děj aspoň někam pohnul. Doteď mi vrtá hlavou, proč se režisér rozhodl mi celý film zatajovat, jak Mariin přítel vypadá. Snad kvůli dodržení formální čistoty; podle jeho slov v diskusi taky kvůli tomu, aby film byl více o samotné protagonistce než o jejím vztahu s Bořkem Jourou. (Tomu se dá těžko věřit, když se každých deset minut vracíme k dotazníku u stolu a pořád dokola sledujeme, jak Marie řeší právě svůj vztah s Bořkem Jourou.) V divákovi tohle radikální režijní rozhodnutí přirozeně vyvolává otázky – kdo je ten záhadný muž zač, že nám není dovoleno pohlédnout mu do tváře? Co zjistíme, až se ukáže? Jistě to musí směřovat k nějakému zásadnímu zvratu. Šimon buduje očekávání, nechává nás napjaté, až v samém závěru to odhalení přijde, a… je to prostě Bořek Joura, nic víc. Druhá věc, kolem které se točí Mariin život, je tanec. Také taneční scény Šimon točí z uctivého odstupu, v té závěrečné dokonce ani není poznat, která z tanečnic je vlastně Marie. Neměla to být ta jediná věc, ve které by si protagonistka přála být nejlepší? To, co ji naplňuje a baví, i když si uvědomuje, že v tom nikdy nebude vynikat? Nabízí se tu nějak využít kameru, aby nám její prožitek z tance pomohla prostředkovat… režisér ji místo toho jenom položil na stativ a nechal ji tam několik minut ležet na místě, aby v dlouhém statickém záběru zachytila, jak se odehrává zkouška či představení. Jako by se Šimon usilovně snažil, aby tanec v jeho filmu působil jako co nejnudnější a nejvšednější záležitost. Jednu hvězdičku dávám za výběr Aleny Dolákové, která se na hlavní roli typově výborně hodí a hraje ji věrohodně, a taky za to, jak dokázal Šimon Holý vydupat svůj film ze země – a tady opravdu klobouk dolů, protože natočit celovečerní film za osm (!) dní bez institucionální podpory, jen z vlastních prostředků, je neuvěřitelný výkon. A tak třebaže soudím, že se v tomhle Fond kinematografie nezmýlil a nakonec to bylo zbytečně vynaložené úsilí, musím před Šimonem a jeho houževnatostí upřímně smeknout. Ze stejného důvodu vkládám recenzi až teď, když už film dávno není v běžné distribuci a nehrozí, že někoho odradím od návštěvy kina. Režisérovi v jeho neoblomnosti fandím a doufám, že díky Zrcadlům ve tmě získá důvěru, aby natočil svůj druhý film – s nadějí, že ten už bude koukatelnější.