Články o Co je vám, doktore?

Samozvané filmové braky jsou obklopené řadou spekulací. Jak se vlastně pozná umělecký vkus od nevkusu? Kdy je dílo už tak špatné, až začíná být kultovním paradigmatem skvělé? Nakolik musíme při jeho hodnocení brát v potaz dobové podněty neboli zeitgeist? Málokterý snímek si po zohlednění všech teoretických disciplín zaslouží kompletně zatratit a proklít, ale nechvalně proslulý diptych Playgirls, kterým plodný režisér Vít Olmer roku 1995 adaptoval stejnojmennou erotickou předlohu Vladimíra Párala, se minimálně v porevoluční tuzemské kinematografii vyjímá. Má pověst tak špatnou, až se v řadě ohledů stává esencí senzacechtivé a exploatační pokleslosti své doby.

Armáda se krátce po sametové revoluci stala oblíbeným ztělesněním neduhů socialistické společnosti. Na konci května 1991 měl premiéru komediální Tankový prapor, o pouhý měsíc později se v kinech objevila komornější, méně divácky vděčná a notně temnější Tichá bolest, která navzdory svým nesporným filmařským kvalitám právě ze zmíněných důvodů větší ohlas nevyvolala. A o další rok později spatřila přítmí kinosálů vojenská řachanda Černí baroni. Všechny tři snímky se vracely do tuhých poměrů 50. let a hořkosladce zobrazovaly absurdní byrokracii zelených hlav.