Recenze filmu Devadesátky

Komentáře a recenze 23

Brenan88

47 170 bodů •20. 1. 2019

8

Jonah Hill svou prvotinou příjemně překvapil a v mém případě trefil hřebíček na hlavičku. Jsem dítě devadesátek a můj život byl hodně podobný tomu co můžete vidět ve filmu. Všechno se točilo kolem skateboardů,kamarádu,poflakování,pařeb a vzpouře všem autoritám. Snad i proto mne tento film velmi bavil a užil jsem si ho každou minutu. Casting se povedl na výbornou a všichni ti sígři své role ztvárnili zcela uvěřitelně. Kamera je parádní a spolu se soundtrackem luxusně podtrhla devadesátkovou atmosféru,kterou Hill dokázal věrně zachytit. Příběhu o hledání sebe sama jsem viděl hodně a tento rozhodně patří mezi ty lepší.

Chrustyn

44 065 bodů •12. 6. 2020

6

Jonah Hill a jeho retro pohled na 90. léta s úžasnou atmosférou a poutavým soundtrackem.

Pete69

33 045 bodů •29. 3. 2024

8

Jednoduše natočený film o dospívání v devadesátkách, které jsem sám zažil, právě proto mě film oslovil více, než ty, kteří to nezažili. Zajímavé je, že i u nás mělo dění podobný průběh, jako ve státech. Zajímavá sonda do života malého kluka, který se chytil party daleko starších kluků, i takové příběh z reálného života pamatuji a vypadalo to dost podobně. Prostě mě to bavilo pro svou realističnost a trošku i z nostalgie dávám 80%.

lamps

15 334 bodů •22. 1. 2019

8

Formální propad časem do období, kdy ráz dospívání ještě určovaly pubertální party, skateboardy a hudební kultura. A kdy frčel autentický, byť dnes už obtížně koukatelný video formát. Příběh s profláklým konceptem a očekávatelnými zvraty, ovšem natočený vtipně a se srdíčkem kluka, který v oné éře pobíhal po ulicích s videokamerou a snil o budoucnosti, v níž se nebude muset krčit pod nátlakem depresivního chudinského prostředí. Výborně zvolení představitelé, suprový soundtrack a Fuckshit - jasná (nejen) undergroundová kultovka..

filmfanouch6

12 654 bodů •8. 7. 2019

8

Budu počítat s tím, že většina hned po jméně pozná herce Jonaha Hilla- komediální herec, který se ovšem po komediálních rolích v Zbouchnuté nebo 21-22 Jump Street ponořil i do vážnějších rolích. Dostal sice 2. Oscarové nominace (konkrétně za Moneyball a Vlka z Wall Street) ty ale pořád sázeli na jeho komickou stránku a Jonaha Hilla to dohnalo tak daleko, že zatoužil po vážných rolích a začal kvůli nim hubnout jako bylo vidět třeba ve výborném seriálu Maniac. Jonah patří nepochybně mezi nejtalentovanější herce z té mladší generace a jako každá ta hvězda pochytil režisérské ambice. A tak se dostáváme k jeho režíjnu debutu Devadesátky. Hill se narodil v roce 1983 a tudíž vyrůstal v 90. letech stejně jako hlavní představitelé tohoto snímku. Hill se tak inspiroval svým vlastním mládím a je to na scénáři poznat, že má Hill k látce opravdu blízko a celé to působí jako by někdo dopodrobna pojednával o svém mládí. A ta 90. atmosféra sálá ve filmu opravdu všude. Devadesátky jsou solidní retrojízdou, která jako by vypadla z denního života mládeže 90. let. V pozadí v baru začne hrát Kiss From A Rose od Seala, hlavní hrdina má povlečení Želvy Ninja, nosí triko Street Fighter II a především začne žít klasický život devadesátkového teenagera. Doba kdy kompy a mobily, Facebook a Instagram nevládli světu a mladí prostě užívali života venku. Celý ten film vlastně předhazuje pocit, že muselo být cool žít v devadesátkách. A muselo být cool být skejťákem v devadesátkách! Jonah Hill je oficiálně režijní talent a ze všech těch ostatních režisérských debutů posledních let typu Lady Bird nebo Booksmart Hill jasně vede. Umí skvěle vézt mladé herce, kdy je každý z party mladých hovádek neskonale sympatický (i ten co vypadá jako Sheryl Crowová!) a především hezky pracuje s charakterem Stevieho v podání Sunny Suljice. Ten se postupně otloukává a z menšího outsidera se stává populárním členem své party kdy zažívá první opití, první úrazy na skateboardu a i první sex! Hezky se na příběh Stevieho kouká a to i když je v samotném jádru tak primitivní a nepřekvapivý. Jenomže celá ta retro atmosféra, srdíčkové pojednání o tom,že nic by se nemělo přehánět (ať už je myšleno chlastání, fetování nebo šukání!) a především fakt, že je to v jádru hrozně citlivý film to vše táhne nahoru! Rozhodně to není film pro každého a už vůbec ne pro celou rodinu. V kinosále jsem narazil na matku s dvěma dětmi, kteří z filmu odešli asi po 10. minutách a to zrovna ve chvilce kdy se jeden z chlapců zeptá svých kamarádíčků jestli by radši vylízali mámu nebo vykouřili tátu. Tenhle film se s tím nesere a nebojí se dát poselství o tom jaký jsou rodiče pozérský hovada, kteří vlastně nechtějí abyste dělali chyby, které ve finále sami dělali. Přesně takhle funguje postava Stevieho matky v podání Katherine Waterson o které se z náznaků dozvíme, že její minulost není úplně zlatá a přesto má problém když zjistí jak Stevie tráví svůj volný čas. Samá postava matky je ale kromě téhle linky extrémně nezajímavá a vlastně ve finále filmu zbytečná, mnohem lépe funguje postava staršího bratra Iana v podání Lucase Hedgese. Lucas Hedges je super a jeden z nejtalentovanějších herců těsně nad 20 let a i když je jeho Ian tak trochu hovado, ve finále má srdce na pravém místě a poté co začne vyprávět historky z mládí se svou matkou se mu vlastně nikdo nesmí divit, že je tak trochu hovado. Sunny Suljic je ale opravdu neskutečný talent a jeho Stevie je prostě sympatický hrdina se kterým se těch 80 minut tráví hodně snadně. Jeho postupné budování vztahu s novými kamarády, získávání respektu, komplikovaný vztah s bráchou a matkou, první soulož.... tohle vše divák se Steviem zažije a všechny jeho úskalí a zároveň radosti prožívá s ním. Není to o tom, že si Stevie rozbije hlavu a bolí ho to. Je to o tom, že si Stevie rozbije hlavu ale získá si tím ten správný respekt. Super je také Ray v podání Na-kela Smitha. Ten ve filmu působí jako nejstarší z grupy, pro Stevieho je vzorem, machrem a nejlepším kámošem, Ray ale vždy dokáže Steviemu včas říct kdy je čas zastavit a především Stevieho podrží v hodně těžký chvíli. Ve finále je každý z party neskutečně sympatický, Stevie a Rey ale jasně vedou a jsou z celé party nejzajímavější. A má to skvělej soundtrack dvojice Trenta Reznora a Atticuse Rosse. Ten se festovně skvěle poslouchá a dokáže dost pravděpodobně fungovat i pouze jako soundtrack bez filmového doprovodu. Ve finále hodně příjemná, vydařená a poctivá filmařina u které se Jonah Hill skvěle vypsal ze svého mládí a skvěle si to celé zrežíroval. Sehnal dokonalé mladé ksichty a dal najevo světu, že je nejen skvělý herec ale i skvělý scénárista a režisér. Sice ze mně Devadesátky pár hodin po projekci možná vyprchali až příliš rychle, pořád na to ale vzpomínám hodně dobře a na další Hillův film který si snad opět nebude brát servítky se nemůžu dočkat. Muselo bejt cool žít v devadesátkách!

Toren

5 305 bodů •9. 1. 2019

10

9/10. Jo, je to tam. Coming of age v nejryzejší podobě. Hill do svého debutu narval srdce, atmosféru a hodnoty, které z tohoto osobitého projektu dělají naprostou feel-good povinnost. Sunny Suljic je talent jako kráva - snad si vydláždí cestu do Hollywoodu.

mgss.

3 441 bodů •15. 7. 2019

8

85%

ob_ver

667 bodů •16. 7. 2019

8

Měl jsem obavy, že film bude reáliemi a popkulturními odkazy bezhlavě útočit na první signální. Dobové rekvizity jsou ovšem používány citlivě a střídmě, a mi se tak opravdu ulevilo. V jádru je to docela prostinký a nijak náročný univerzální příběh o bolestech dospívání. Většina charakterů (včetně hlavního) je poměrně plochá a vymyká se tomu jen profil hrdinova staršího bratra. Není to ovšem výtka, protože sofistikovaného dramatu je tu právě tak akorát, aby dokázalo vykreslit sourozenecký vztah a vygradovat v uvěřitelný rozkol party hrdinů (znepokojivější nálady podkreslují ambientní vstupy dua velikánů Reznor, Ross a vzbuzují malé reminiscence na The Social Network). Závěr pak předvádí katarzi umocněnou asi nejsilnějším možným popkulturním odkazem doby. Je to skromný film a zanechává ve mně silný dojem. Nastavil laťku právě tak, aby ukázal záda i budoucím dílům velkých jmen devadesátkových referencí zhusta a bez vkusu prvoplánově využívajících, díky za to!