Věčný provokatér a nihilista Michael Moore, tentokrát překvapivě klidný. Natočil si takovou příjemnou cestovní podívanou o tom, jak se v mají v Evropě lépe než v USA.
Další dokument od Michaela Moora, který se nebojí poukázat na nedostatky amerického systému. Tedy respektive na její zanikající ,,unikátnost", kterou se USA, kdysi docela oprávněně oháněla. Film tak vypráví i o jednotě, o systémech, ze kterých si Michael bere vždy po kouskách a snaží se opět vytvořit ten úspěšný stát. Celkově pak snímek působí jako pokus o namíchání geografického koktejlu.
Při výčtu toho, co Francouzi za své daně dostávají navíc kromě základních služeb, se na obrazovce objevuje text, že mají 4 týdny placené dovolené. Francouzi mají minimálně 5 týdnů placené dovolené a 11 zákonných svátků ročně.
Řetězec kin Alamo Drafthouse, který má kina ve 13 státech, se v únoru 2016 rozhodl zmírnit svůj rating R pro tento film. Generální ředitel Tim League ve svém prohlášení uvedl, že společnost nemůže uvěřit, že film vůbec dostal rating R: "Poprvé v historii zmírňujeme naši politiku týkající se věku od 18 let pro jeden film. Proč? Jednoduše si nemyslíme, že by film Kam dál, tam pláchnout měl od MPAA dostat rating R. Nechceme, aby tento rating a naše vlastní věková politika stály v cestě tomu, aby tento film viděli teenageři a jejich rodiče. Takže po dobu trvání filmu Kam dál, tam pláchnout budeme dospívajícím od 15 let povolovat vstup na vlastní pěst... ano, je to tak důležité.
Když Moore vede rozhovor s Vigdís Finnbogadóttir, první demokraticky zvolenou prezidentkou na světě, mozaika ukazuje všechny ženy, které byly od té doby zvoleny ve svých zemích. Ve spodní řadě je zobrazena Jenny Shipleyová, kterou ve skutečnosti nezvolili novozélandští občané, ale Národní strana, když byl Jim Bolger donucen odstoupit.