Filmový veterán John Boorman navazuje na svůj klasický film Naděje a sláva (Hope and Glory) a ohledává smysl válečného úsilí upadajícího britského impéria v korejském konfliktu 50. let. Lehkost mládí, romantická touha po dobrodružství i hořká satira se setkávají v jeho pohledu na absurditu vojenské mašinerie i zásadní zvraty v přátelství a láskách sotva dospělých chlapců. V režisérově částečně autobiografickém přístupu k látce nás událostmi vede vyprávění devatenáctiletého Billa, jehož dospívání v uniformě naráží na chvíli, kdy se musí sám rozhodovat, co považuje za správné, i když se to příčí službě vlasti a královně – a nést následky. (Febiofest)
Mapa na zdi ve filmu ukazuje hranici mezi Severní a Jižní Koreou jako zakřivenou čáru v polovině Korejského poloostrova, ale tato zakřivená hranice neexistovala až do konce korejské války. V roce 1945, na konci 2. světové války, byla hranice mezi Severní a Jižní Koreou stanovena jako přímá linie podél 38. rovnoběžky. V roce 1951 Severní Korea napadla Jižní Koreu. Frontová linie se posunula velmi daleko na jih a pak zpět na sever, téměř až k čínským hranicím. Poté se Čína vydala na pomoc Severní Koreji a frontová linie se opět posunula na jih, až se nakonec ustálila jako křivolaká linie zhruba v polovině Korejského poloostrova. Od konce války tvoří hranici mezi Severní a Jižní Koreou tato poslední křivolaká frontová linie. Během války však byla oficiální hranicí přímá linie podél 38. rovnoběžky.
Datum na povolávacím rozkaze Billa Rohana je červenec 1952. Později se objeví scéna, v níž je oznámeno úmrtí krále Jiřího VI., ale ten ve skutečnosti zemřel ještě předtím, než byl Bill povolán (v únoru 1952).
Ve scéně v nemocnici se používá termín "posttraumatická stresová porucha". Film se odehrává během korejské války na počátku 50. let, ale tento termín se začal používat až v roce 1980.