Tento film o životě stárnoucího umělce může možná působit obyčejně a dokonce i nudně, ale když se podíváte hlouběji, je to neskutečná oslava toho nejlepšího z Říma a také živata bohémského italského spisovatele, který v druhé třetině filmu nenápadně učí životu striptérku, která znala jen samotu a noční klub. Ve třetí třetině odcházej umělci ze života důležití lidé a je to trošku depresivní, ale v tomto případě ku prospěchu věci. Ve filmu je spousta hlubokých myšlenek, krás Itálie a vše je doplněné úžasnou hudobu. V italském znění dostávbá snímek další dimenzi.. Přinejmenším hodně zajímavé, pro mě skvostné dílo.
Nevím proč, ale tenhle film na mě působí mrtvě, neživotně. Přitom já ulítávám na metafilmech, které se obracejí do minulosti a historie kinematografie, když mi přijdou povedené. Navíc Fellinoho mám moc rád a Dolce Vita od něj úplně nejradši. Ale tohle je jenom zastydlá, řemeslně slušná z nouze ctnost, co se mi snaží vetřít do přízně líbivými obrázky. Fakt že ne, po hodině už to jenom nudí. Navíc se Sorrentino, stejně jako v minulém Tady to musí být, snaží dát velmi okázale "návod na život", což mi přišlo svou polopatičností až trapné. (A Fellini to nikdy nedělal - vůbec si, a můžete to nazvat mojí namyšleností, myslím, že Sorrentino Felliniho moc nepochopil. Fellini nebyl artový kýčař, co záměrně natahuje filmy a utápí se v jejich sebou nabízené kráse.)
Jako alegorie bude tento film jistě častým středem zájmu teoretických prací studentů, kteří si na něm budou moci do aleluja rozebírat, co tím chtěl vlastně autor říci, stejně jako je tomu u filmů mistrů vypravěčů Felliniho a Antonioniho. A je třeba dodat, že je to bude bavit, protože tento film vzácně kloubí inteligenci se zábavou. Nečekejte tedy akademickou nudu, u některých scén a dialogů se budete jistě velmi dobře bavit, a to zcela záměrně. Neskutečný je třeba dialog v nočním klubu mezi sedmdesátiletým pasákem a Jepem, když mu říká, že si v sedmdesáti připadá jako loser, když musí pracovat do pěti do rána a že v padesáti přešel z kokainu na heroin a je mu fajn. Každopádně je to variace Sladkého života po letech a velmi povedená.
Autorský blok, kouzelné město, krásné ženy a (ne)chuť do divokého společenského života, aneb Fellini moderní doby. Není lehké posbírat ihned všechny myšlenky a zcela přijmout promyšlenou metaforickou hru, do které Sorrentino příběh o dnešním údělu stáří a osamělosti zabalil, avšak je až příliš snadné si tuto hru oblíbit a nechat se jí strhnout. Ono samo půvabné zpracování naplněné krásnými obrazy, bezchybně zakomponovanou hudbou a civilními dialogy je slast sledovat, nemluvě o dokonalých hercích a přesně dávkovaném nadhledu, který k životu, tudíž i k tomuto filmu, od nepaměti patří. A je až podivuhodné, jak podobně vyznívají emoce snímku v porovnání se slavným, o padesát let starším 8 1/2. Lidé se nemění a italští tvůrci jsou toho zářným důkazem. :)
Dekadentní Řím pohledem rezidentů, místní, lehce nečinné intelektuální smetánky. Sledujeme jejich životní zkušenosti, touhy, minulost a nemohoucnost. Filmově skvostné dílo navazující na šedesátá léta vrcholu italské kinematografie. Na záčátku filmu jsem měl zvláštní pocit, že na tu diskotéku někde u Kolosea se mohu dívat snad hodinu :). Jako by tam bylo všechno, co se mělo ve zbytku filmu říci. Pro mě byl vrchol filmu se světicí a plameňáky. Řím a život, tak jako ho neuvidíte, bez turistů, římanů, jen z pohledu hrstky intelektuálů, která ignoruje exhibičně vše, co se netýká právě jejich ega. Zdánlivě plytký scénář funguje ve spolupráci s výtvarnou složkou filmu skvěle.
Jistě , automaticky vám bleskne hlavou La dolce vita , vliv Felliniho zřejmý...ale , jak říkají moudří od velikánů se učmě a třeba si i půlčme. Tady se nemusíme bát že jde o přímočarou zápujčku. Film originální , bohatý na obraz , vjemy. Rychlá jízda vědomím římské dekadence. Film velice současný. Bravo...