Recenze filmu Vzor

Vypjaté finále novinky kin může vyvolat nepříjemnou paralelu s reálným střelcem ve škole, s tragédií na pražské filosofické fakultě, ale Vzor naštěstí nepatří k snímkům, které se přiživují na krvavých senzacích. Spíše nabízí studii, jak kruté dovedou být děti a jak sobečtí dospělí.

Vzor je tak velice zajímavým filmem, který si na nic nehraje a odkrývá pravou tvář pojmu šikana. Nestaví na slavných hercích, přesto si jeho účastnící zaslouží pochvalu. A to nejen představitel čtrnáctiletého Jana France Mandić, ale třeba i herečka Mojca Funkl v roli jeho matky, která se musí potýkat s vlastními démony. Trochu mě jen mrzí, že samotný hlavní problém tu vlastně zůstal v závěrečné fázi nepotrestán.

Gazvodův Vzor není mainstreamový film, ale komornější ‚malý velký film‘. Jelikož je šikana rozšířena jak ve městech, tak i na vesnicích, jak mezi dětmi, tak mezi dospělými, je toto téma více než aktuální i v současné době.

Vzor je dobrý film, po jehož zhlédnutí je o čem přemýšlet, ale není z těch, na které se hrne mainstreamové publikum.

Školní drama o temných, přitom však každodenních strastech různých generací poutavě utahuje šrouby, ke konci se však uchýlí k až příliš standardnímu vyznění podobných snímků. I tak ale jde o sympatickou festivalovku, jejíž observace přehlížených fenoménů rozhodně stojí za pozornost.

Je to dobrý film. Můžeme polemizovat s jeho závěrem, v němž se navzdory rozehranému napětí až příliš rychle změní naladění hlavního hrdiny, i tak jde ale o filmařsky poctivý příspěvek na téma věčné dětské šikany. Protože ta bohužel nemizí.