Jan Hus - mše za tři mrtvé muže

Film Jan Hus – mše za tři mrtvé muže je výsostně politický v tom smyslu, že se zabývá lidmi, kterým běh věcí veřejných nebyl lhostejný.
Ve filmu ovšem nepůjde o žádnou Husovu biografii. Chceme Jana Husa prezentovat spíše jako bolestivou otázku, která prostupuje ze středověku do naší současnosti. Jako otázku, která nás vybízí k aktivitě tím, že protestuje, útočí a trpí; jako otázku, která se dnes otvírá jako kudla.
Časově je film zakotven do druhé půle dvacátého století. Geograficky se vztahuje k dějinám tzv. „východního bloku“. Hus k nám dnes přichází, aby byl znovu pochopen; přichází a otevírá osudy tří můžu - Angličana Grahama Bamforda, Němce Oskara Brüsewitze a Poláka Ryszarda Siwiece. Ti tři mají s postavou Jana Husa společné za prvé to, že jejich život byl završen nejvyšší obětí, za druhé to, že chtěli napravit režim, jenž prokazatelně páchal bezpráví nebo ho alespoň umožňoval a za třetí to, že jejich činy byly otázkou jejich svědomí, věcí souboje, boje moderní individuality s institucemi, které ji mají zastupovat a nikoli devastovat.
Druhá linie filmu spočívá v tom, že za zmíněnými třemi muži, respektive za jejich památkou, přicházejí tři lidé, každý ze svých vlastních pohnutek. Za Oskarem Brüsewitzem přichází západoněmecký novinář Jonathan, za Grahamem Bamfordem přichází bezdomovec Joe, za Ryszardem Siwiecem přichází historik Maciej. Příběhy mrtvých osob se kříží s příběhy žijících jednotlivců, jakoby našich zástupců. V této rovině Jan Hus vystupuje jako průvodce živých a utěšitel mrtvých.
Náš film má tedy aktualizovat radostné poselství osobní obětavosti a důslednosti, které nám po Janovi Husovi zbylo, poselství nezabavené žádnou konfesí ani ideologií. Středověká pochodeň Jan Hus.
Na závěr důvod, proč film vznikl - žijeme v prostředí, které si bolestivé otázky snaží raději nepokládat, je to pohodlnější a za posledních šedesát let jsme si na to v našem prostředí příliš navykli.