Tradičně ve filmech láska čeká na postavy, které odpovídají normám většinové společnosti. Provokativní japonský režisér Sion Sono v absurdně nadsazeném čtyřhodinovém ponoru do světa perverzí, mánií a fantasmagorií naopak do cesty Amorovým šípům staví úchylné a psychicky labilní jedince. Ve vyprávění protkaném psychoanalýzou a katolickou věroukou se pak láska stává ultimativním vykoupením. Film pojednává o tenké hranici mezi perverzností a normálem, přičemž se zaměřuje také na vágní mez dělící katolickou církev od fanatických sekt. Autor ovšem nevytvořil zanícený pamflet proti všemu svatému, nýbrž groteskně pokřivenou love story, v níž neduhy moderní společnosti nabývají bizarní podoby. Stylově film evokuje afektovanost japonských animovaných seriálů pro dospívající mládež a současně na mnoha místech vzdává hold bohaté historii japonského exploatačního filmu. [44. MFFKV 2009]
Neskutečná japonská fantasmagorie rozcapená v nechutných čtyřech hodinách, které jsou v tomto případě za trest. Unikal mi smysl konání postav i celého příběhu a vlastně ani nevím o čem to bylo. Myslim, že o lásce ...
Erekce je pravda a láska. Buďte hrdý na svý kinky. A hledejte za nimi své rodiče. Bůh to tak chtěl. A já ten film miluju. Popisně velmi sedí oficiální text distributora v obsahu výše, což považuju za největší překvapení filmu.
ČTYŘHODINOVÝ ORGASMUS!!! Tohle budu vstřebávat hodně dlouho. Ani nedokážu popsat, co mi po zhlédnutí probíhá hlavou, protože tento snímek, ze kterého divákovi ztopoří srdce, člověk natočit prostě nemohl. Sion Sono je totiž génius a naprostý bůh! Chtěl bych vidět původní 6hodinovou verzi. Jedná se v základu o romantický příběh, který obsahuje naprosto skvělé zaobalení do psychologického dramatu, které je vedeno nepředstavitelným šílenstvím. To šílenství tu má obrovskou tíhu, protože tu máme třeba neuvěřitelnou akční choreografii. Dále tu je originálně komický způsob voyeurismu využívající výcvik, kde jsem si připomínal jako v nějakém kung-fu filmu. Úchylárny jsou asi takovou režisérovou klasikou, která ale nezná v tomto snímku meze, takže toto už asi nikdo nepřekoná. A ta samotná akce, brutalita a krev, která využívá ještě klasické bezpočítačové triky, jsou pro mě vždy výhrou. Kromě toho celého šílenství je ten samotný příběh také neuvěřitelně promyšlený. I když snímek trvá 4 hodiny, ani jedna minuta tu není navíc. Snímek se věnuje několika postavám postupně, a poté dostávají společný prostor, což je v této stopáži naprosto v pořádku. Hlavní dvojice Takahiro Nišidžima a Hikari Micušima jsou totálně boží a jejich zapeklitá story linka je masterpiece. Celý ten příběh je vyplněn špičkově originální zápletkou, na kterou jsem poté díky tomu šílenství úplně zapomněl, a když jsem si ke konci zase vzpomněl, tak mi docvaklo, jak moc jsem byl do toho filmu zažraný. Je epické, že třeba i nenápadná postava s dvěma větami, která zafungovala jako vtip, je následně využita třeba do finální akce, takže každičká maličkost je tu využita a všechno má svůj důvod. Je to vtipné, smutné, napínavé, má to styl, výbornou vizualizaci, epické vyprávění skrz dialogy hlavních postav, skvělý hudební doprovod viz. třeba Symfonie č. 7 od Beethovena, má to všechno. Nenudit se u čtyřhodinového filmu, tomu se zatraceně říká umění!!! Mé hodnocení: 10/10