
martin-mickey-stusak
37 016 bodů •
10
Japonští tvůrci se v sedmdesátých letech přidali k sérii hollywoodských katastrofických snímků z oblasti dopravních prostředků, který v podstatě nastal po úspěchu snímku „Letiště“ (1970). Do centra všeho dění vybrali rychlovlak, čímž se zařadili vedle hollywoodského filmu „Přepadení vlaku v Pelhamu“ (1974). Ano, jen místo přepadení ponechali jako u letadel motiv nastražené bomby. Dvě a půl hodiny dramatizace se zdá být dlouhá a ke konci snad i stále nějakým novým problémem zbytečně natahovaná, ale kupodivu si to atmosféru stále drží a i přes absenci lecjakých akčních scén si diváckou pozornost umí udržet. Převážně je paradoxně dáno málo prostoru dění ve vlaku, i když vzniklá panika samozřejmě vynechána není. Týká se to i japonské vlády, která je v rámci požadavku výkupného, jen nutností. Převážně máme možnost sledovat počínání odpovědných zaměstnanců řídicího střediska, práci policie ve snaze chytit pachatele, a samozřejmě počínání pachatele samotného a jeho pomocníků, o kterých se podrobnosti dozvíme v rámci emocí a snad i pochopení jejich skutků formou retrospektivy až ve druhé polovině celkové stopáže. Sedmdesátá léta jsou znát, ale právě proto je potřeba na snímek shlížet okem shovívavým. Při porovnání s výše zmíněným hollywoodským počinem „Přepadení vlaku v Pelhamu“ (1974) není ani lepší, ani horší. Dějová šablona byla vykreslena dle daných standardů, čímž celý koncept funguje, chtě nechtě, poměrně dobře. P. S. A my už víme, čím se inspirovali hollywoodští tvůrci akčního dramatu „Nebezpečná rychlost“ (1994), pro změnu zase s autobusem.