jirikzaboj
2 829 bodů •
8
Magnificence. To je to slovo, které vystihuje tenhle film. Signifikance a pojetí lidského bytí ve smyslu poukázání na jeho dokonalost, vlastní řízení se úsudkem a schopnosti učit se a dojít k logickému závěru. Reflexe spojení evoluce a umělé inteligence, která přináší melancholickou a depresivní náladu z budoucnosti a nemusí jít ani o tu vzdálenou, ale o tu dystopickou, která už není tak daleko. Všechny tyhle specifikace vystihují geniální spojení mysli Kubricka a Spielberga. Faktem je ovšem, že Stanley položil základy pro tu filosofickou stránku filmu a vytvořil základní designy. Spielberg s poctou dílo dokončil a vdechl mu poetičnost, pohádkové vyprávění a opojnost scén, které mají držet snímek pohromadě. První akt je naprosto geniální a nemám k němu absolutně žádnou výtku. Ta (ne) přirozená lidská láska mezi matkou a synem, to je tak PURE a vyvrcholení celého aktu je naprosto devastující. Problém nastává u druhého, tedy prostředního aktu, který moc podle mého neví, čím chce vlastně být. Mixuje a pohlcuje žánry do sebe, ztrácí mírně nasazenou podmanivost a sekvence roboshow je vyloženě dramaturgicky nekonzistentní. Zlom přichází ve finálním aktu, který nabízí vizuální království podmořského, či ledového Manhattanu a opět se najede na filosofický přesah a emotivní strunu, která diváka donutí přemýšlet o snech, smyslu bytí a ukončení vlastní entity. K tomu perfektně sedí Paralela Davidovo přání a její fenomenální zakončení. Mimochodem, kdyby se rozdávaly dětské Oscary, tak Haley Osment by měl vyhrát úplně jako první a to především za performance v tomhle snímku, kterou hodnotím možná jako nejlepší filmovou dětskou performance ever, a to superlativy nepřeháním.