Klajnik
9 194 bodů •
7
Ačkoliv soudím, že tenhle film má vady, tak jsem mu rychle propadl, protože má interesantní koncept a z něj plynoucího zvláštního protagonistu.
Film vypráví o muži, který přišel o tvář. Respektive ji má zohyzděnou radiací a nyní ji schovává pod obvazy. Mnozí lidé by se s tím naučili žít a přijali se. Mnozí by se sice schovávali pod maskou, ale nebyli vůči svému zohavení tak vysazení. Pan Okuyama se sice schovává, ale současně na svou vadu furt upozorňuje a uvádí lidi do rozpaků. Má pocit, že jeho žena by ho opustila, kdyby se před ní producíroval v celé své šerednosti, ale skrývajíc se za maskou ji neustále staví do diskomfortní situace, protože se jí snaží dokázat, že jí je fyzicky odporný, ačkoliv manželka je znejištěna jen jeho zakomplexovaným chováním. Protagonista je frustrován i tím, že si na něj ve společnosti všude ukazují. Prý si začíná připadat jako monstrum. Celá tahle situace má humoristický rozměr, protože týpek je směšný ve své choré vysazenosti. Ještě absurdnější to začne být tehdy, kdy protagonista navštíví neetického psychiatra, s nimž uzavře dohodu. Dostane od něj realisticky vyhlížející masku, kterou odlijí z tváře jiného muže, kterému za jeho tvář zaplatí a naoplátku bude psychiatrovi podávat hlášení o svém duševním stavu. Nová tvář poskytuje klid, ale rovněž se podepisuje na psychice toho, kdo ji nosí. Film problematizuje identitu, tematizuje její vrtkavost a proměnlivost. Proto mi přijde, že film je něco mezi Frankensteinem a filmy Dream Scenario + Sick of Myself. Celé je to skvěle natočené; Tešigahara si dobře hraje se světlem a stínem, s kompozicí a prezentuje řadu působivých obrazů.
Na druhou stranu se to ke konci trochu rozsype a scénář nenaplní kvalitativní přísliby toho, co bylo rozehráno v první půlce. Konec mi přišel poněkud useklý a narychlo splácaný. Z psychologická přeměna pod vlivem masky měla být rozvrstvenější a prokreslenější. Do filmu je rovněž vecpána jedna oddělená dějová linka o mladé ženě, jejíž jinak krásná tvář je těžce znetvořená na pravé tváři a krku, díky čemuž se stejnnně jako Okuyama cítí izolovaná. V Abeově předloze je tato linie přítomná ve formě filmu, který hlavní hrdina sleduje v kině a poté o něm vypráví, ale do tohoto filmu je zahrnuta poněkud neorganicky.
Koncept filmu, téma i formální úroveň filmu stále činí stále dost originální a působivý, ačkoliv to není náležitě dotažené. Písečná Žena je rozhodně povedenější film, ale i tento stojí za pozornost, protože má stále mnoho co nabídnout.
Film vypráví o muži, který přišel o tvář. Respektive ji má zohyzděnou radiací a nyní ji schovává pod obvazy. Mnozí lidé by se s tím naučili žít a přijali se. Mnozí by se sice schovávali pod maskou, ale nebyli vůči svému zohavení tak vysazení. Pan Okuyama se sice schovává, ale současně na svou vadu furt upozorňuje a uvádí lidi do rozpaků. Má pocit, že jeho žena by ho opustila, kdyby se před ní producíroval v celé své šerednosti, ale skrývajíc se za maskou ji neustále staví do diskomfortní situace, protože se jí snaží dokázat, že jí je fyzicky odporný, ačkoliv manželka je znejištěna jen jeho zakomplexovaným chováním. Protagonista je frustrován i tím, že si na něj ve společnosti všude ukazují. Prý si začíná připadat jako monstrum. Celá tahle situace má humoristický rozměr, protože týpek je směšný ve své choré vysazenosti. Ještě absurdnější to začne být tehdy, kdy protagonista navštíví neetického psychiatra, s nimž uzavře dohodu. Dostane od něj realisticky vyhlížející masku, kterou odlijí z tváře jiného muže, kterému za jeho tvář zaplatí a naoplátku bude psychiatrovi podávat hlášení o svém duševním stavu. Nová tvář poskytuje klid, ale rovněž se podepisuje na psychice toho, kdo ji nosí. Film problematizuje identitu, tematizuje její vrtkavost a proměnlivost. Proto mi přijde, že film je něco mezi Frankensteinem a filmy Dream Scenario + Sick of Myself. Celé je to skvěle natočené; Tešigahara si dobře hraje se světlem a stínem, s kompozicí a prezentuje řadu působivých obrazů.
Na druhou stranu se to ke konci trochu rozsype a scénář nenaplní kvalitativní přísliby toho, co bylo rozehráno v první půlce. Konec mi přišel poněkud useklý a narychlo splácaný. Z psychologická přeměna pod vlivem masky měla být rozvrstvenější a prokreslenější. Do filmu je rovněž vecpána jedna oddělená dějová linka o mladé ženě, jejíž jinak krásná tvář je těžce znetvořená na pravé tváři a krku, díky čemuž se stejnnně jako Okuyama cítí izolovaná. V Abeově předloze je tato linie přítomná ve formě filmu, který hlavní hrdina sleduje v kině a poté o něm vypráví, ale do tohoto filmu je zahrnuta poněkud neorganicky.
Koncept filmu, téma i formální úroveň filmu stále činí stále dost originální a působivý, ačkoliv to není náležitě dotažené. Písečná Žena je rozhodně povedenější film, ale i tento stojí za pozornost, protože má stále mnoho co nabídnout.
