liborek_
7 283 bodů •
8
(spoiler) Krásně natočené existenciální psycho brazilského režiséra a spisovatele Maria Peixota, které v kinematografii země karnevalu, kávy a fotbalu zaujímá téměř kultovní postavení. Základním motivem filmu je bezvýchodnost života, zoufalství, zobrazení nejzazších hranic lidské beznaděje - psychologických limitů, které je člověk ještě s to snést. Úplně prvním záběrem je obraz dívky, sevřené spoutanýma mužskýma rukama (záběr inspirovaný jako celý film fotografií, kterou Peixoto spatřil v Paříži r. 1929). Následuje dlouhý sugestivní pohled na trojici lidí - dvě ženy a jeden muž - plující loďkou bezcílně na otevřeném moři. Vidíme jejich trápení, přičemž v následujících sériích flashbacků se dovídáme, jaké události tomu předcházely, které osudové rány je dostaly do této pasti života. První žena uprchla z vězení a v zapadlém městečku žila nešťastný život skrývající se švadleny. Druhá žena prožila život po boku opilce, jenž se živil jako pianista doprovázející němé filmy (např. Chaplin uprchlým trestancem). Trojici uzavírá muž - vdovec, který se stal milencem vdané ženy, o níž však zjistil, že má (možná?) lepru. Emocionálně nejsilnějšími momenty jsou právě záběry z loďky, které se objevují v průběhu celého filmu a jež jsou umocněny krásnou hudbou Debussyho, Borodina, Prokofjeva a dalších. Rčení "být na jedné lodi" tak dostává působivé ztvárnění. Závěr filmu je pochopitelně tragický, jelikož loďka se pomalu potápí... Snímek je to pozoruhodný, často mi připomněl sovětskou montáž (vždyť i Ejzenštejn si ho pochvaloval). Ačkoli ho režíroval úplný amatér, obsahuje řadu vynikajících obrazů, je plný neobvyklých úhlů a pohybů kamer (je stále ještě němý). Je však otázkou, zda na avantgardu nejsou dvě hodiny příliš. Rozhodně to není film pro dopolední žehlení...
Limit