Předlohou ke scénáři snímku režiséra Johna Badhama byl nejprve scénář k televiznímu filmu z roku 1972, který autor Brian Clark posléze přepracoval v úspěšnou divadlení hru. Její první uvedení proběhlo v Londýně v roce 1978 s nezapomenutelným Tomem Contim v hlavní roli. Autor i herec získali za toto představení prestižní cenu Laurence Oliviera. Clark posléze ještě přepsal hlavní roli pro ženu, čímž poskytl hereckou příležitost řadě broadwayských hvězd.
Hrdinou filmové verze je charismatický a inteligentní sochař Ken Harrison, který je na vrcholu svých tvůrčích sil a prožívá silný milostný vztah s baletkou Pat. Energie z něj proudí všemi směry a přeměňuje se ve tvary, předměty a umělecká díla. V tom je jeho smysl života. Stačí jedna vteřina, automobilové neštěstí, a život se promění k nepoznání. Starý Ken Harrison umřel. Ten nový dokáže stále brilantně myslet, ale jeho mozek a řeč je to jediné, co mu zůstalo. Tělo leží bezvládně na lůžku. Jeho největším přáním je opustit tento život a právě to požaduje po lékařích a nemocničním personálu.
Richard Dreyfus podává v tomto snímku, překvapivě plného optimismu a emocí, strhující herecký výkon. Snímek se vyslovuje k filosofickému tématu práva na ukončení vlastního života a klade si věčnou otázku, "čí je vlastně" tento život a kdo má právo o něm rozhodovat. Tedy k tématu, které daleko přesahuje dobu vzniku tohoto pozoruhodného snímku. Po boku Richarda Dreyfusse uvidíme např. Johna Cassavetese či Christine Lahtiovou.
Ze všech těch filmů "muž upoutaný na lůžku/křesle" je tenhle beze vší pochybnosti ten nejlepší. Vynikající Dreyfuss zvládá svou roli upřímně a lidsky, žádný patos a laciné emoce. Když vedle toho postavím rozňuňaný hit současností Nedotknutelní, vypadá Badhavům snímek ještě o kus lépe.