Name: Žoldnéř
Released: 1968
Duration: 101 min
Rating: 67
Cast: Franco Nero, Tony Musante, Jack Palance, Giovanna Ralli, Franco Giacobini

Chrustyn

44 045 bodů 26. 5. 2013

Až zbytečně utahaný western, který mě udržel do konce jen díky Morriconeho hudbě.

avenis

11 533 bodů 4. 3. 2023

Ani modré oči Franco Nera, ani překrásná hudba Ennio Morriconeho z tohoto filmu nečiní perlu mezi westerny. Kruté zabíjení ať už ve jménu revoluce nebo jen pro peníze prostě nemám ráda. A přihlouplý nucený smích v téměř každé větě Paco Romana filmu taktéž moc nepřispívá. Tak co... tak aspoň nemexicky krásná Columba. (15.8.2021)

Klajnik

9 194 bodů 28. 2. 2024

Jedná se o první film z Corbucciho „zapata trilogie“ – tedy westernů zasazených do období mexické revoluce. Dalšími příklady je třeba Leoneho poslední příspěvek do westernového žánru, Kapsy Plné Dinamitu nebo třeba Vera Cruz z období klasického westernu. Žoldnéř mě z nich bavil ale nejvíce. Vlastně je to jeden z nejlepších spaghetti westernů (westernů z Itálie, které jsou natolik svébytné, že si vysloužili vlastní kategorii v rámci širšího revizionistického westernu) a můj nejoblíbenější westernovej Corbucci, kterej se nespecializoval na formát epických fresek, ale dělal spíše menší a kratší, špinavější, hrubější a temnější, tematicky méně košaté a hluboké westerny, které však dostatečně esteticky vynikaly: Velké Ticho mě bavilo nejméně, ale to je dáno tím, že má nejblíže k anti-westernu, jenž se vzpřičuje zábavnostním aspektům, které dělají westerny zábavnými. Django má sice nezapomenutelnou titulní skladbu, ale přišel mi příliš dějově vyprázděnej a zkratkovitej (- kdyby film artikuloval onen konkrétní Tarantinův headcanon, jenž interpretuje děj za hranice toho, co je nám řečeno, tak bych byl mnohem více uspokojen), ale nutno mu přiznat jisté béčkové kvality, spojené hlavně s jednou konkrétní vyhrocenou akční scénou. Žoldnéř je svým cynismem bližší Velkému Tichu, ale současně zvládá být zábavnější než béčkovej Django: Z této trojice je sice nejdelší, ale pocitově mi utekl nejlépe, díky dobře rozfázovanému ději i v něm vystupujícím 3 hlavním postavám, z nichž každá je skvěle zahraná a od sebe charakterově odlišitelná. Tony Musante hraje Mexikánce Paca, v němž se pod útlakem majitelů stříbrného dolu probudí třídní vědomí, a započne tak svou cestu vůdce revoluce. Není však natolik inteligentní a schopný ji vést, a tak sjedná partnerství s cynickým Polákem Kowalskym, kterého hraje Franco Nero a který mu v tom má pomoci, ačkoliv ten se chce na revolučním odhodlání jen napakovat. Tím jsou Pacovy ušlechtilé zájmy kompromitovány a na jeho charakteru se buduje konflikt hodnot, který později přechází mezi konflikt hodnot, jenž každá z postav zastává. Zde vidíme, že scénář má s čím pracovat. Proti jejich nejednotným snahám stojí záporák Ricciolo v podání Jacka Palance, jehož výsměšná servilnost, která je ve skutečnosti povyšováním, i jeho charakteristické křižování mu dodávají na povahové plasticitě, ačkoliv jeho postava nemá v příběhu tolik prostoru. Mnoho diváckého potěšení plyne rovněž z toho, jak dobře natočen Žoldnéř je: I dnes působí film dosti živě, dynamicky a nápaditě. Tarantino také prohlásil, že Corbucci byl jedním z režisérů, který stál na vrcholu tvorby cinematické akce (action-cinematic game), kterou označuje za tvorbu, jež je nejvíce cinematická (- V žádném jiném odvětví nebude tak strhující a podmanivá jako ve filmu! ...Snad jenom ve videohrách, které jsou na akci postaveny, což je dáno jejich mírou interaktivity, ale nutno uznat, že videoherní akce bývá čím dál tím více cinematicky estetizovaná). Toto postavení lze Corbuccimu přiznat hlavně díky tomuto filmu, který má skvělé akční sekvence navzdory tomu, že v nich absentuje explicitní násilí (k jehož vyobrazení se nejvíce uchýlil ve Velkém Tichu), což mi většinou zkazí dojem, protože mi to nepřijde přesvědčivé. Peckinpah se toho vůbec nebál a (nejen) proto mám tak rád jeho Divokou Bandu. Jelikož však Corbucci natočil Žoldnéře natolik dobře, tak ani nebije do očí, že filmaři nepoužili bullet hit squib (praktický pyrotechnický efekt výstřiku krve, jehož smyslem jest simulovat dojem zásahu kulkou, ačkoliv se ve filmech střílí slepýma). Mě třeba ona akční scéna s kulometem mitrailleuse v Djangovi příliš nestrhla, protože nepřátelé uměle popadali z koní, aniž by z kohokoliv vytryskla jen kapka krve, což stálo v rozporu se snahou nás přesvědčit, že je protagonista rozstřílel na maděru. Podobného failu se dopustil i Leone v Pro Hrst Dolarů. Corbuccimu se z toho ale povedlo vybruslit a nesnadno mi je rozpoznati, čím to jenom je: Snad vybalancováním kvalitativních aspektů, jimiž jsou záběrování, střih a praktické efekty výbuchů a kouře, které dalo spíše prominout tomu, že v přestřelkách chybí prskance krve.

Dodatečné informace