xxmartinxx
22 532 bodů •
8
Dneska už je tahle estetika trochu moc samozřejmá, aby to člověka opravdu strhlo... V tom vidím docela problém.
Komentáře a recenze 2
Dle počtu bodů
Hebda
3 232 bodů •
10
Kdyby mi někdo řekl, že před smrtí mám možnost vidět už jen jeden film, nejspíš bych si zvolil tento. Nejen proto, že je nesmírně pravdivý, ale především proto, že se mi strašně (strašně moc) líbí ta proměna. Proměna z nevyrovnané ženy, jež chce jen kousek lidského štěstí, která si ho tak trochu upírá, aniž by si to přímo uvědomovala, v sebevědomou ženu, která už ví, co chce a kde v životě stojí. Přeměna duševního stavu ze zoufalství k naději. Přeměna z pouhé náklonosti k jednomu člověku v lásku k druhému, který je krásný proto, že je přirozeně lidský. Nechtěl bych žít v takové nejistotě ze zákeřné nemoci jako Cléo, ale kdybych zažil takové dvě hodiny jako ona, byl by to možná ten nejlepší úsek mého života. Až takto hluboce se mě ten film dotknul. Krásná Paříž šedesátých let, se svými kavárnami, se svým uměleckým životem, se svými parky a městskými zákoutími, kde najdeme klid, ale v případě Cléo i víc. Druhá polovina filmu je už jen majestátní pohled na to, jakým by měl být možná každý člověk. A nejlepší na tomto filmu je to, že poslední půlhodinka příběhu je jenom na domyšlení diváka, takže to vlastně skončilo tak, jak chtěl každý podle sebe. Florence (nikoliv už Cléo), nikdy na tvůj příběh nezapomenu. Když projekce filmu v kině skončila, přede mnou seděly dvě dívky, které se zvedaly z křesel a měly v očích slzy, přestože výsledek testů hlavní hrdinky (ne)dopadl špatně, přesto, že Antoine měl pomalu odjíždět pryč z Paříže. A proč? Proč měly ty dívky slzy v očích? Protože... podívejte se sami a pochopíte proč.