Slavný film Vardové s takřka absolutní chronologickou přesností (charakterizuje ho rovnováha mezi fiktivním a reálným časem) zachycuje dvě hodiny ze života mladé pařížské šansoniérky, která se obává, že má rakovinu. Každý krok, dělící ji od chvíle, kdy se má v nemocnici dozvědět výsledek vyšetření, je tápáním ze životní osamělosti a úzkosti. Poutem, které si náhodně najde, je voják Antoine, se kterým se setkává v parku. I on je jakýmsi odsouzencem večer se vrací k jednotce do Alžíru, která je v bojovém nasazení. Možná proto, že je první, který s ní hovoří o všem a o ničem, i o věcech vážných s přízvukem opravdovosti v hlase, věnuje mu svou důvěru a dá mu nahlédnut do svého nitra. Všechny dějové fragmenty jsou přesně odpozorované, mezititulky zaznamenávají plynutí času a vytvářejí odstup od událostí. Jemnými filmovými prostředky se režisérce podařilo stmelit střízlivý dokumentární způsob vyprávění a subjektivnost pohledu, uměleckou stylizaci dosahuje metodou "cinéma-vérité".
Kdyby mi někdo řekl, že před smrtí mám možnost vidět už jen jeden film, nejspíš bych si zvolil tento. Nejen proto, že je nesmírně pravdivý, ale především proto, že se mi strašně (strašně moc) líbí ta proměna. Proměna z nevyrovnané ženy, jež chce jen kousek lidského štěstí, která si ho tak trochu upírá, aniž by si to přímo uvědomovala, v sebevědomou ženu, která už ví, co chce a kde v životě stojí. Přeměna duševního stavu ze zoufalství k naději. Přeměna z pouhé náklonosti k jednomu člověku v lásku k druhému, který je krásný proto, že je přirozeně lidský. Nechtěl bych žít v takové nejistotě ze zákeřné nemoci jako Cléo, ale kdybych zažil takové dvě hodiny jako ona, byl by to možná ten nejlepší úsek mého života. Až takto hluboce se mě ten film dotknul. Krásná Paříž šedesátých let, se svými kavárnami, se svým uměleckým životem, se svými parky a městskými zákoutími, kde najdeme klid, ale v případě Cléo i víc. Druhá polovina filmu je už jen majestátní pohled na to, jakým by měl být možná každý člověk. A nejlepší na tomto filmu je to, že poslední půlhodinka příběhu je jenom na domyšlení diváka, takže to vlastně skončilo tak, jak chtěl každý podle sebe. Florence (nikoliv už Cléo), nikdy na tvůj příběh nezapomenu. Když projekce filmu v kině skončila, přede mnou seděly dvě dívky, které se zvedaly z křesel a měly v očích slzy, přestože výsledek testů hlavní hrdinky (ne)dopadl špatně, přesto, že Antoine měl pomalu odjíždět pryč z Paříže. A proč? Proč měly ty dívky slzy v očích? Protože... podívejte se sami a pochopíte proč.
Pokud jste se divili, že film se jmenuje "Cléo od pěti do sedmi", ale trvá jen půl hodiny (tedy od pěti do půl sedmé), tak to není chyba. Film byl zamýšlen tak, že poslední půlhodinka je na domyšlení diváka.
Jean-Luc Godard, Anna Karina a Jean-Claude Brialy si zahráli v němém filmu, který je promítán Cléovi a jeho přátelům.
Americká zpěvačka Madonna chtěla kdysi natočit remake tohoto snímku. Když však přijela Agnes Vardová do Hollywoodu a viděla tamní způsob točení filmů, se znechucením odmítla.