Extrémně dlouhá a tempem vyprávění pomalá sonda do života obyčejných lidí a jejich problémů v jedné naprosto obyčejné vesničce. Z celého filmu jsem si odnesl jen poutavé prostředí, které vlastně není ničím poutavé.
Mistrovská sonda do života těch nejchudších lidí, kteří v rámci přežití bojují s osudem den co den, od rána do večera. Život, jaký si dnes pohodlný člověk neumí ani představit. Příběh ve své podstatě v sobě nese marxistické poselství a protikatolické předsudky, které však hlavní myšlenku filmu nijak neovlivňují. Takovéto těžkosti života se může nepříznivě srovnávat s pronajímatelem vlastnící všechno. Domov, pole, plodiny a většinu hospodářských zvířat. Smysl pro komunitu a sdílenou zkušenost je však převyšující jednotící silou. Trochu je tu tendence romantizovat venkovské rodiny a jejich rolnický, negramotný a bohabojný život plný nesmlouvavých tradic. Děti hrající si v bahně, volně pobíhající husy a slepice, tradiční zabíjačka, zpěv během práce či každodenní modlitby. Je tu spousta citových scén hodné k zamyšlení v souběhu s dnešní dobou. Jako záznam života před emancipací, kdy dělníci na farmě měli méně práv než zvířata na polích, se jedná o poctu jejich ducha a povznášejícímu svědectví lidského úsilí. Neobvyklé dlouhá stopáž může odradit, ale o to víc je snímek smysluplnější. Po shlédnutí tohoto snímku je na místě se zeptat. Opravdu se dnes máme tak špatně?
Naladěn popisem a vzhledem k vysokému hodnocení jsem doufal v italskou variaci na Stíny zapomenutých předků, film úžasný po všech stránkách (a trvající jen necelých sto minut). Tři hvězdičky neznamenají, že jde o špatný film, naopak, je natočen velice dobře a místy je i docela zajímavý. Zabíjí jej ale šílená táhlost - člověk by mohl půlku prospat a o nic důležitého nepřijít. Tři hvězdičky jsou za to, že mě jako diváka neuspokojil - ukázkovým případem budiž třeba romantická složka filmu. Nejprve se on a ona potkají na cestě a on jí prosí, jestli by jí mohl pozdravit. Pak se potkají na statku, dokonce několikrát, aniž by si vyměnili něco jiného než pohledy. Pak ji na cestě překvapí znovu a tentokrát chce hubičku. Ona odvětí, že všechno má svůj čas. A pak svatba. Tato dějová linie mi přišla stejně důležitá jako ty ostatní a přitom je tak odbytá. Svatební cesta na lodi a do kláštera to nespraví. A nechce se mi věřit, že by při natáčení nebylo použito umělé dosvětlování. Drtivá většina scén na to rozhodně nevypadá.
Strom na dřeváky je autentickým okénkem do částečně přežitého způsobu života, který ještě před sto lety svíral většinu populace. Nejsme ušetření ani dost hraničních výjevů z reálné prasečí porážky a Olmi důrazem na prostou každodennost víří paměť lidu, která je dost neúplná směrem k dobovému kontextu – národní události mimo statek se po většinu stopáže odehrávají mimo dosah venkovského prostředí, které zde působí současně krutě i melancholicky. Efekt znásobuje zapojení neherců z daného regionu, kteří zhmotnili téměř zapomenutý odkaz svých předků.