Jojo, Dylan Moran se mi líbil i v Black Books, a na Monster jsem se těšil dlouho. Viděl jsem to dvakrát za sebou a pořád jsem se tlemil. Cynismus je mi blízký a Moran ho má na rozdávání. Rapování, Enya, fenomén irských vlasů a nespočet dalších scének a historek tak brilantně podaných, že jsem napoprvé ani nestačil všechno zaregistrovat a hlavně vstřebat. Jedině ty snímky za zákulisím mě nudily, ale byly krátké a hlavně jich bylo málo. Takže plnej počet a těším se na další jeho záznam. // Viděl jsem v originálním znění s titulky.