Werich řekl, že klasiku poznáte tak, že dílo nepodléhá změnám doby, vkusu atd. Tenhle film je starý přes čtyřicet let, ale pořád je stejně skvělý a málokterý ze současných filmů se s ním může rovnat. My Fair Lady patří do zlatého fondu světové kinematografie a písničky z něho jsou nesmrtelné.
S hlubokou znalostí brilantní rozhlasové verze Pygmalionu z roku 1968 s Kopeckým a Bohdalovou v hlavních rolích jsem k muzikálovému pojetí přistupoval s velkou rezervou a nedůvěrou. Kupodivu mě výsledek po většinu času bavil a zajímal víc, než bych si byl ochotný připustit, a dvě ústřední postavy nerudného Higginse a uštěpačné Lízy byly obsazeny dokonale, byť jsem o hereckém umění Audrey Hepburn nikdy bůhvíjaké mínění neměl. Ale její etudy při koupání nebo na dostizích fungovaly tak přesvědčivě, že jsem si o ní musel poopravit mínění. Choreografie, kamera a kostýmy vynikající, a tak mám vlastně jen tři drobné výtky, které mé hodnocení nepatrně srážejí pod plný počet hvězd: 1) Relativně málo chytlavé a v podstatě nedějové písně, u kterých jsem se občas těšil na to, až skončí. 2) Trochu přemrštěná délka, způsobená hlavně muzikálovými pasážemi. 3) Romantisující zakončení, ve kterém má navrch Higgins. Osobně preferuji Štěpánkovu méně jednoznačnou (a lépe přeloženou!) inscenaci, kde ve finále otěže drží Líza. Přesto zábavný a hodně povedený film, který bych hodnotil čtyřmi a půl hvězdami.
Skvělé zpracování Pygmalionu, až na pozměněný konec, který je ale takovým typickým Hollywoodovým happyendem. Je to super film, až na některé zdlouhavější části.
Chybí tanec, chybí dokonce i pořádný zpěv, filmaři jen rozhazují opulentními kulisami a hromadou komparzu, aniž by ale film jedinkrát propadl vlastní hudbě - která je většinou jen recitování slov do melodie a postávání nebo popocházení v kulisách. Je to neinspirativně strnulé a statické.