martin-mickey-stusak
36 628 bodů •
3.5
Poéma o vítězství a prohrách lidí v osobním životě a práci. Tak zní motto dalšího výrobního filmu, který má kromě tradiční budovatelské výpovědi kupodivu také hodnotu dokumentární. Téma se tentokrát zabývá atomovým programem v ostravském hutnicko-strojírenském podniku, na kterém se pracuje jako o život. A to doslova. Práce je tak vyčerpávající, že inženýr mající stranický úkol na starost z toho všeho podle infarktu. A tak po něm pokračuje syn. No jo, co všechno se v tom socialistickém marastu nedělo. Tedy ve filmových příbězích. Režijně se na snímku podílel Jan Kačer a to s nadějí o vykoupení se ze stranické nelibosti vzniklé kvůli trezorovému snímku ´Den sedmý, osmá noc´ (1969). Práce na reaktoru a rešení problémů při výstavbě je doplněno také osobními starostmi některých jednotlivců, které ale vypadají tak vynucené, až jsou nezajímavé. Ona ani ta pracovní vývojářská část není zrovna lecjaká pecka. Inženýři prostě jen chodí od ničeho k ničemu, neustále něco řeší a divák v podstatě pořádně ani neví, o co se vlastně jedná. Kromě tedy toho jádra, neboť o tom se mluví neustále. V šedivosti ostravské doby jsou však zachyceny, z dnešního pohledu, dobové, tedy dnes už neexistující, unikátní místa. Nejrůznější budovy, ulice či hornické a ocelářské kolonie. Nechybí ani odstřel nějaké budovy, že prý starodávné hospody. Dále letecké záběry ostravských sídlišť a vůbec okolí, takže dohromady vlastně něco jako filmový odkaz jak z filmového týdeníku. Týká se to i záběrů přímo z oceláren. Technické nadšence možná zaujme malý parovláček. Zkrátka a dobře, ve filmu je zvěčněno Ostravsko 70 let v plné socialistické parádě, který věrně poukazuje na symbol doby. Scénář filmu je ale skutečně hrozný. Evidentně se nad koncepcí všeho, tedy jako to má a nemá vypadat, nijak zvlášť nepřemýšlelo. Dle historickým materiálů snímek nezaujal ani ve své době uvedení a z tohohle hlediska ani není divu. Takovýchto výrobních filmů, které byly stále na jedno brdo, vznikalo víc než dost a diváky už to prostě nezajímalo. Nic jiného z toho snad vydedukovat nelze. Snímek nyní může posloužit jako vzpomínka na 70 léta přímo Ostravákům, ale jinak jen z filmového historického hlediska, jak stranický orgán budoval socialismus prostřednictvím hraného filmu. A to je na celém tomto filmovém pokolení v podstatě vše.
Město mé naděje