Státní vyznamenání filmařům aneb Rebelové v akci

Filip Renč se na tu slávu parádně vyšňořil. Aby ne. V jeho věku a mohutném přeskočení celé plejády umělců, kteří by si Medaili za zásluhy v oblasti umění bez nejmenších pochyb zasloužili, je důvod nehrát si na rebela a vyjít heavy metálu vstříc. V merku Jindřicha Šídla byl Renčův kolega - režisér Robert Sedláček. Tvůrce, který zaujal domácí filmovou veřejnost už svým celovečerním debutem Pravidla lži. I následujícími filmy Sedláček prokázal talent, schopnost vhledu, smysl pro (sebe)ironii, pronikavé přemýšlení nad tématy, poctivě a do hloubky.

Když natočil dokumentární portrét současného prezidenta „Miloš Zeman – Nekrolog politika a oslava Vysočiny“ (2007), mnozí recenzenti mu to měli za zlé. Přesněji, že příliš podlehl charismatu politika, což ovšem vedlo ke schizmatu umělce. Pak ale natočil filmy jako Muži v říji, Největší z Čechů a Rodina je základ státu (pomineme-li celou řadu dokumentů). Filmy, které spíše diváka utvrzují v tom, že Sedláček si svůj názor stále uměl vyvzdorovat, nepotřeboval k tomu vlezdoprdelství, zjevně nebyl klasickým filmovým oportunistou, který za to, aby mohl točit, prozradí nacistům klidně i úkryt vlastní matky.

Zkrátka Robert Sedláček svou tvorbou i projevenými mediálními výhřezy nezapadá do schematu a světa lidí, kteří by měli jít prezidentu Zemanovi na ruku. Obzvlášť když značná část diváků České televize sleduje jeho zdramatizované kapitoly z české historie (České století). Kolik času asi se spoluautorem scénáře Pavlem Kosatíkem strávili nad tím, jak uchopit postavy Beneše, Masaryka, Gottwalda, Dubčeka, Havla? Otázkám morálky, odpovědnosti, střetu dobra se zlem museli věnovat dlouhé týdny, měsíce. Robert Sedláček není z filmařů, před které když položíte zlatou cihlu, tak udělají a řeknou, co je třeba.

Po slavnostním ceremoniálu na Pražském hradě se ale zdá, že by nebylo od věci, aby si pustil Mefista od Istvána Szabóa (nepochybuji, že jej zná).
Robert Sedláček mnohdy sám přiznal, jak zápasí se svými pochybnostmi a slabostmi, což jen potvrzuje jeho vnímavost a sebereflexi. Ale tady jsme právě na hraně toho, co umělec buď zúročí ve své tvorbě, nebo se tím zotročí v procesu tvorby (aka realizace).

V rozhovoru pro časopis Nový prostor Robert Sedláček řekl: “Každý člověk umí rozlišit dobro a zlo.“ Takže se nyní – poté co si nechal udělit Medaili za zásluhy v oblasti umění od Miloše Zemana – musí sám ptát, zda tomu tak skutečně je. To, že na sobě pro tuto ceremonii nechá fleecovou mikinu (Petr Nárožný by zvolal „Je to rebel!“), lze interpretovat různě. Možná právě odběhl od natáčení Českého století (a safraporte, ironií osudu právě díl o Václavu Havlovi). Anebo do posledního okamžiku přemýšlel, jestli si ten metál má či nemá vzít (a bude-li v gala, patřilo v hierarchii priorit až někam na konec peletonu). Nebo chtěl alespoň naznačit, metaforicky, že nehodlá být tím, za koho jej dekoratéři mají. Že bude jakousi Chytrou horákyní. Ovšem kdo chce s vlky víti, musí s nimi jíti. A jdete-li, pak je jedno, jestli na sobě máte kárované sako ze sekáče nebo smoking od Armaniho. Anebo fleec-jacket.

Závěrem mého povzdechnutí ještě jeden citát z rozhovoru Roberta Sedláčka pro Nový prostor: „Často se dívám na svůj štáb a mnohdy ty lidi neznám ani jménem… Je to armáda lidí, co něco dodávaj, a já si říkám, že chci tvořit, a je mi jedno jakými prostředky a vlastně to ani nechci vědět. A tam někde je základ té nemorálnosti. Když zjistíte, že něco umíte, začnete považovat za přirozené mít možnost to realizovat. V tu chvíli se stávám do jisté míry slabým. Abych se mohl realizovat, jsem ochoten zavřít oči…“

Mým přáním je, aby se přemýšliví lidé, k nimž tento tvůrce nepochybně patří, realizovali právě skrze tvorbu a aby zůstali konzistentní ve svých postojích mimo ni. A aby jejich ochota zavírat oči měla jasně vymezené kontury. Podávat třeba jen prst ďáblu se nevyplácí. To musí Robert Sedláček už z pouhých rešerší pro seriál České století velmi dobře vědět.