Tatiana Vilhelmová: „Žijeme ve společnosti, která je stále do něčeho tlačená.“

Miroslav Krobot film Díra u Hanušovic popsal mimo jiné i jako vyjádření respektu k těm, kteří zůstávají. Proč myslíte, že Maruna, kterou ve filmu hrajete, je jednou z těch, kteří v zapadlé vesnici zůstali, přestože najít si vhodného partnera se pro ni zdá být téměř neřešitelným rébusem?
Asi to pro ni není životně důležité, mít muže. Podle mě žijeme ve společnosti, která je stále do něčeho tlačená. Žena by se měla vdát, mít muže a dítě, anebo pracovat na své kariéře, a tím pádem nebude mít na manžela ani na dítě čas! Jenže jsou taky lidi, kteří netouží ani po manželství, kariéře, dokonce ani po městském životě. Jejich kořeny jsou srostlé s přírodou, domovem, kde se narodili, s rodiči, s místními obyvateli, s dobytkem, o který se starají… Můžeme se tomu vysmívat, stejně jako oni se vysmívají nám městským, nebo se na věc dívat z jiného úhlu a natočit o tom film.

Maruna se zdá být plná paradoxů – ač zdánlivě smířená s životem bez perspektiv, rozhodně nepůsobí rezignovaně. Popsala byste její vnitřní životní energii jako klíč ke ztvárnění její postavy? Jak se vám vlastně Maruna hrála?
Maruna má můj obdiv. Myslím, že kdybychom se spolu potkaly, a pokud by se se mnou vůbec dala do řeči, zírala bych na ni s otevřenou pusou. Řekla bych si: tak to je ženská. Jsem úplný ořezávátko!
Aspoň to mi běželo hlavou, když jsem četla scénář. A když jsme natáčeli, nechala jsem se vést od režiséra, scenáristy, herců… I Jeseníky jsou velmi inspirující místo; kdybych byla malíř nebo spisovatel, tak tvořím jenom tam.

Vzpomněla jste si v souvislosti s Marunou na jinou svou roli vesnické dívky, Božku z Divokých včel Bohdana Slámy? V čem se podle vás obě postavy liší?
Vzpomněla. Ale atmosféra v obou krajích je rozdílná a stejné to bylo i se scénáři. Řekla bych, že Vikantice jsou poetičtější. Navíc Divoké včely napsal Bohdan Sláma jako mladý muž a já v nich hrála dívku na pokraji dospělosti. Zatímco Díru psali dva zralí bardi o ženě, která je už dávno dospělá.

Jak byste srovnala spolupráci s Miroslavem Krobotem jako divadelním a filmovým režisérem?
Nevidím žádný rozdíl. Je hledačem pravdy. Nemá rád vlnky a ozdoby, patos a lacinost. Vždycky bude mít svůj osobitý rukopis, ať ve filmu nebo u divadla. Má rád lidi a ke všem se chová stejně, v tom je jeho velikost. Ale to je vše, co o něm můžu za třináct let, kdy byl mým šéfem v divadle, říct. Moc ho neznám, nikdy jsme si nějak sáhodlouze nepovídali, nerad rozebírá divadlo nebo psychologii postav a já vlastně taky ne.

Jaký vy sama máte vztah k divadelnímu a filmovému herectví? Tíhnete v současné chvíli více k jednomu či druhému, nebo vás rozkročení mezi divadlem a filmem naplňuje nejvíce?
Ne, z rozkročení mě už bolí nohy. To už jsem zažila, jednou nohou na natáčení, druhou v divadle a zadkem ještě v rozhlase nebo dabingu. Teď už takhle nepracuji. Má kapacita je plná. Oběma nohama stojím pěkně doma a užívám si svého krásného života. Vrtuli roztáčím, jen když přijde role zajímavější než je momentálně ta má osobní. A to je mi pak jedno, jestli jdu do filmu, nebo do divadla.

Jaké to je, potkat se ve filmu s letitými kolegy z Dejvického divadla? Je fakt, že se herecky důvěrně znáte z divadelního pódia, před filmovou kamerou výhodou?
Je to neustále zábavné. Při tomhle natáčení obzvlášť, protože jsme hráli v nářečí a mohli se z toho potrhat smíchy. Známe se herecky velmi dobře, můžeme se na sebe spolehnout, nebojíme se říct výtku, pomáháme si… je to fajn.

Díru u Hanušovic jste natáčela pár měsíců po porodu. Bylo pro vás v tomto ohledu natáčení náročné? Jak jste péči o miminko a práci na place zároveň zvládala?
Ano, byla jsem krátce po šestinedělí, ale vše plynulo v klidné harmonii. Jsem vděčná producentu Ondřeji Zimovi, že mi pro celou rodinu zařídil komfort k tomu, abych mohla v klidu natáčet a v pauzách být s dětmi. Prostě jsme se na šest týdnů nastěhovali do Vikantic a tam jsme s Vojtou a babičkami žili vesnický život. Dodnes na to u nás doma všichni s láskou vzpomínají.

Nově vás diváci mohou vidět v roli Boženy Němcové v divadle Viola. Zjistila jste o této na svou dobu nekonvenční ženě něco nového a je vám tato postava něčím blízká? Je podle vás náhoda, že vám tyto role silných žen z venkova vstupují do života?
Nic není náhoda (smích). Přeji si takové role hrát. Nejsem herečka proto, abych se každý večer objevovala v televizi v hezkých šatičkách, nalíčená a plácala zlato. Jsem kaskadér, potřebuji výzvy. Božena Němcová je jednou z nich. Uvědomuji si to při každém představení, kdy ji ve Viole hraju.
Je to další žena, před kterou se klaním. Velká spisovatelka, originální nadčasová žena a obrovská matka! Její přemýšlení o mateřství a výchově mě sráží na kolena. To byl například jeden z mnoha objevů při zkoušení této hry. Ale aby to nevypadalo, že toužím hrát jen Johanky z Arku, to ne. Pro mě je výzva hrát i v pohádce třeba lakomou královnu a úplně se znemožnit! Nebo natáčet s klukama improvizovanou Partičku, protože to je adrenalin – tady a teď.