Miroslav Krobot: „Smích je úžasný katalyzátor.“

Film Díra u Hanušovic je váš filmový režijní debut. Kdy prvně jste si s myšlenkou na vlastní celovečerní film začal pohrávat? Jak dlouho trvaly práce na scénaři a kolik času uběhlo od první myšlenky ke vzniku filmu?
Napadlo mě to několikrát v momentech, kdy jsem byl u filmového natáčení jako herec. Ale teprve scénář „Díry“ jsme psali s tím, že by to mohl být film, a pokud by to nevyšlo, byli jsme připraveni přepracovat jej pro divadlo. Scénář jsme psali asi rok a od prvních schůzek nad scénářem po dokončení filmu to trvalo asi dva a půl roku.

Scénář jste psal se svým přítelem a spolužákem z gymnázia, psychologem Lubomírem Smékalem. Jak moc pro vás bylo důležité pracovat v tandemu? Měli jste oba od začátku jasnou představu o podobě i poselství filmu?
Jasnou představu o podobě a poselství filmu jsme neměli. Bavili jsme se společnými zážitky, situacemi, proprali jsme spoustu známých a kamarádů. To bylo v první fázi důležitější než téma. Teprve později jsme najednou pocítili cosi jako zodpovědnost dotáhnout to do konce. Samozřejmě včetně přemýšlení o podobě a tématu filmu. Obecně vzato se mi zdá profesní spojení divadelního režiséra a psychologa inspirativní samo o sobě, v našem případě k tomu můžeme přičíst i společná gymnaziální léta a snad i jistou blízkost pohledu na svět. Takže dobrý.

O Díře u Hanušovic hovoříte jako o filmu o lásce a naději a respektu k těm, co zůstávají, což lze nazvat tématy univerzálními. Prostředí Jesenicka, kde se děj filmu odehrává a odkud pocházíte, jistě ale hrálo určující roli… Jak moc je z hlediska motivace postav důležité, že žijí právě v zapadlé vsi kdesi na Jesenicku?
Luboš mluví v souvislosti s Dírou U Hanušovic o tématu moci a bezmoci především ve smyslu schopnosti dokázat rozhodovat či nerozhodovat o svém osudu. To je jednoznačně univerzální téma, ale bylo nám jasné, že nejlíp se k němu vyslovíme prostřednictvím maximálně konkrétního prostředí a věrohodných postav. Proto mluví postavy v nářečí a příběh se odehrává v tak konkrétním prostředí. Chtěli jsme se dopracovat univerzálnosti tématu zobrazením každodennosti, možná i banality a směšnosti. Svět malé vesnice je pro vyznění filmu zásadní, protože postavy jsou svou jednoznačností dostatečně radikální i průhledné a současně jsou – doufám – originální a například pro městského člověka i „exotické“.

Na začátku natáčení jste přiznal inspiraci Aki Kaurismäkim, bratry Coenovými, ale i bratry Mrštíky. Dovedl byste určit spojující linku mezi těmito tvůrci? V čem vás jejich poetika inspirovala? A v čem naopak vidíte svébytnost poetiky vlastní?
O svébytnosti své vlastní poetiky můžu těžko mluvit, ale obecně jde hlavně o odvahu být co nejupřímnější a o zúročení zkušeností nasbíraných v divadle, filmu a životě. Spojující linka Kaurismäkiho, Coenů a Mrštíků? Možná židovsko-finsko-moravský humor…? I když v případě Mrštíků jsem trochu na pochybách. Možná sociální cítění, což zase tak úplně nesedí u Coenů. Tak nevím, od každého nejspíš trochu.

Většinu rolí jste obsadil herci Dejvického divadla, jehož jste byl roky uměleckým šéfem. Nakolik sehranost a řekněme i umělecká spřízněnost herců a režiséra filmu a jeho realizaci napomohla? Věděl jste od začátku, že role obsadíte právě herci Dejvického divadla?
Předpokládal jsem, že během natáčení budu mít jako debutant dost starostí, takže obsazení herci Dejvického divadla byla sázka na jistotu. Jistou dobu jsem se zabýval možností obsadit herce, kterým nebude dialekt dělat problémy, protože pocházejí z Moravy nebo jsou v angažmá třeba v Olomouci či Šumperku, ale nakonec jsem se rozhodl pro variantu Dejvického divadla s tím, že jsem každému z herců s předstihem nahrál osobní CD a namluvil jejich role v nářečí. Naučili se to dobře.

Díru u Hanušovic jste označil za „načernalou komedii“. Jak vnímáte roli humoru v uměleckém díle obecně?
Smích je úžasný katalyzátor, který usnadňuje komunikaci. Takže humor je pro mě nezbytnou součástí díla, pokud vnímám divadelní inscenaci nebo film jako pokus o sdílení, porozumění a hru. Což vnímám. Mám rád humor, který netrčí v podtitulu jako zadání, ale je zdánlivě samozřejmý a nenápadný, humor, který dokáže být na hraně tragického, provokuje mozkové buňky a hravost.

Jak byste popsal sám sebe jako režiséra? Necháváte prostor pro okamžité nápady a improvizace, nebo se držíte striktně scénáře?
Představu o celku mívám dost jasnou, včetně jakéhosi lakmusového papírku, co tam patří a co už ne. Ale v procesu zkoušení nebo natáčení se vůbec nebráním momentálním nápadům od kohokoliv, protože momentální nápad mívá nesmazatelný punc autenticity.

Střihač s vaším filmem mnoho práce údajně neměl – ve filmu prý není skoro žádná vystřižená scéna…
Ale jo, jsou takové, ale ve finální podobě jsme je vypustili především z důvodu délky filmu. Ale jsou i takové, které byly zbytečně popisné nebo doslovné, což zpětně platí i pro některé dialogy.

Jak vnímáte kameru Jana Baseta Střítežského? Jsou naplněny vaše představy o vizuální podobě vašeho filmu?
Honzova kamera se mi moc líbí, protože se pohybuje přesně na hraně stereotypu a vyprahlosti světa lidí na jedné straně a krásy a síly hor na straně druhé.

Dokázal byste nyní, kdy za sebou máte filmový režijní debut, popsat rozdíl v režii divadelní a filmové? V čem spatřujete půvab a úskalí obou disciplín?
Film je oproti divadlu mnohem realističtější a není v něm tolik metaforického prostoru jako na divadle. Ale je docela možné, že jako nováček jsem tuhle svobodu filmové řeči zatím neobjevil. V každém případě mi filmový způsob vyjadřování docela vyhovuje, protože ani moje divadelní inscenace nejsou nijak zvlášť stylizované.

Láká vás filmová režie i do budoucna? Dovedete si představit, že byste se jako filmový režisér zhostil i jiného než vlastního scénáře?
Dám klasickou odpověď: uvidíme. Pokud se ukáže, že Díra u Hanušovic bude přijata jako banální a zapomenutelný film, nemělo by to smysl. Na druhou stranu mě práce na „Díře“ inspirovala a dovedu si představit, že bych si dokázal vzít poučení a lépe bych se pohyboval například ve způsobu vyprávění obrazem nebo v adekvátním filmovém uplatnění dialogů. V každém případě jsme si s Lubošem Smékalem už začali o něčem povídat. Což naznačuje, že dávám přednost autorským projektům a na cizí scénář bych se těšil jen v případě velkého zalíbení a souznění.

Kde vlastně dnes vidíte své umělecké priority? V divadelní režii, filmové režii, herectví, scenáristice?
Mám velké štěstí, že prioritou pro mě dnes může být obsahově i formálně vzrušující téma, které je mi blízké. Bez ohledu na to, jestli režíruji divadlo, film nebo funguji jako herec.