Režisér filmu Frank Leonard Abrahamson: „Nasazujeme si masky a schováváme se před druhými.“

K natočení filmu Frank vás inspirovala skutečná hudební postava, Frank Sidebottom. Jeho příběh zaznamenal Jon Ronson. Co vás na něm zaujalo?
Už je to pár let, co jsem příběh četl. Natočit o takové zvláštní postavě film, to byla výzva. Protože, jde o člověka, který na své hlavě nosí další, umělou… Ale musím se přiznat, že šlo jen o volnou inspiraci. V našem filmu je všechno, co se kolem Franka děje, fikce. Nezajímalo by mě točit životopis. Mám rád svobodu, představivost.

Jak jste dospěl k rozhodnutí, že si Franka zahraje Michael Fassbender?
Trvalo to poměrně dlouho… Potřebovali jsme herce s opravdu silným, až nenasytným charismatem, někoho, jehož samotná přítomnost vás strhne. Přesně případ Michaela. Scénář se mu zalíbil, Frankova postava ho velmi zaujala. Když jsme se potom setkávali, bylo jasné, že o Frankovi přemýšlíme ve stejném duchu. Natáčení bylo poměrně bezstarostné, samozřejmé.

Režírovat Michaela Fassbendera s maskou na hlavě, jaké to bylo?
Byl to požitek, protože jsme na tu masku poměrně rychle zapomněli. Michael má talent co se týče práce s tělem a hlasem. A jednal velmi přirozeně, což mi při natáčení pomohlo. Musím říct, že to bylo mnohem příjemnější a zábavnější, než jsem si ze začátku myslel.

Podělíte se o nějakou vtipnou historku z natáčení?
Těch bylo… Točili jsme různě v ulicích, často se to seběhlo jen tak mimochodem. Bavilo nás pozorovat výrazy lidí, kteří viděli utíkat chlapíka v téhle pozoruhodné masce. O legraci nebyla nouze, jamovali jsme, přehrávali punkové klasiky z osmdesátých let.

Viděl jsme někdy Franka Sidebottoma naživo?
Ne, nikdy. Ale vzpomínám si na něj. Když jsem byl malej kluk, viděl jsem Franka v televizi. Na něco tak zvláštního jako dítě nezapomenete.

Umělec pod maskou… Proč si myslíte, že se tak prezentoval?
Víte, co je agorafobie? Jde o to, že se lidé bojí opustit svůj dům, bezpečný prostor. Frank byl možná agorafobik. Možná jediná možnost jak vyjít ven byla vzít si malý domek s sebou. Možná se tak cítil v bezpečí. To je jeden pohled, jak jsme se o Frankově charakteru bavili.

Já jsem si z filmu vzal hlavně to, že podivnost a pohled na ni je relativní. Obyčejní, nudní lidé jsou často mnohem podivnější než Frank, který si nasadil druhou hlavu.
Ano, s tím souhlasím. Kupříkladu Jon (Domhnall Gleeson), co hraje klávesáka kapely, je fakt o poznání divnější než Frank. Většina z nás si nasazuje masky, schovává se před ostatními. To je pro mě téma filmu.

Ve Frankovi jde o chronologicky vyprávěný příběh. Nechybí dramatický oblouk - krize, katarze. Měl jste možnost natáčet chronologicky?
Nikoli. V tomhle ohledu bylo natáčení šílené, skákali jsme mezi scénami. Tu poslední jsme natáčeli jako první. Začali jsme v USA a teprve potom se přesunuli do Evropy, kde filmový příběh začíná. Všechno kvůli logistice. Ale samozřejmě bych rád točil chronologicky, bylo by to úžasné. Téměř nikdy to ale nevyjde – kvůli natáčecímu plánu, penězům. Je to mnohem nákladnější.

Když jste mluvil o té závěrečné scéně, v té Michael Fassbender naživo zpívá song I Love You All. Navíc tam vystupuje skutečná bubenice, kytarista… Jak náročné bylo tuhle scénu natočit?
Trvalo nám to den a půl. Herci byli velmi dobří hudebníci, takže to vždycky zahráli skvěle, vážně se na to soustředili. Takže my filmaři jsme se zase mohli soustředit na dramatickou povahu scény. Ale musím se přiznat, že to bylo dost stresující, hlavně kvůli důležitosti té scény.

Myslím si, že by bylo fajn sestříhat k I Love You All videoklip. Co vy na to?
Rád bych. V portfoliu mám dost reklam, ale videoklip jsem nikdy netočil. Takže možná, někdy…

Jak moc je pro vás důležitá hudba?
Frank pojednává o hudbě, takže je samozřejmě důležitá. Pokud jde ale obecně o hudbu ve filmech, nemám rád přístup, kdy se používá k dovysvětlování scén, umocnění emocí. Hudba je zkrátka další výrazový prostředek. A může být velmi mocná.

Vaše filmy obecně balancují na hraně dramatu a komedie.
Ano, máte pravdu. To je život. Mám rád filmy, které střídají různé emoce. Život je také takovým mixem všeho možného.

Jak se na hrdiny vašich filmů vlastně díváte?
Dobrá otázka. Když je vytvářím, snažím se od nich i něco naučit. Jinak v zásadě hrdiny nemusím, protože nikdo nejsme dokonalý. Každý se sebou bojuje.

Frank se u nás v České republice zatím promítal na festivalu v Karlových Varech a Uherském Hradišti. Oficiální kinopremiéru bude mít 6. listopadu. Přijedete?
Doufám. Často do Prahy jezdím, dělal jsem tu řadu reklam ve spolupráci se společností Filmservice. Takže, když to půjde, na premiéru rád dorazím.

Říkají mi, že mi zbývají dvě minuty… Ale otázek mám ještě dost. Přijde mi, že vaše filmy jich dávají víc, než odpovědí…
To je fakt. Mám za to, že je dobře, když se lidé ptají, když si něco na vlastní kůži prožijí.

Třeba kult osobnosti, o jehož zrádnosti Frank také pojednává?
Přesně tak. Vytvářejí to sociální média, provokují lidi, aby na sebe nahlíželi jako na někoho přitažlivého, sexy. A pak je pohltí virtuální svět. Souvisí to s hrdiny, o kterým jsem mluvil. Stal se z toho fetišismus. Což není nikdy dobře.

Poslední otázka. O čem budete točit příště?
Půjde o adaptaci románu Pokoj od Emmy Donoghue. Film bude vyprávět o ženě, která je spolu se svým pětiletým synem uvězněna v bytě. Půjde o složitý a temný snímek.