Jiří Schmitzer: „Statečnost vyžaduje značnou dávku sobeckosti.“

Poslední týdny života svéhlavého malíře líčí Tyc bez příkras, velmi syrově. Scénář Markéty Bidlasové rozehrává vztahové drama, v němž se objevuje bývalá malířova žena (Taťjána Medvecká) , současná mladá milenka (Petra Špalková) a syn (Marek Němec). Přinášíme rozhovor s Jiřím Schmitzerem, který dle svých slov těžkou roli původně jednomyslně odmítl. Co ho nakonec přesvědčilo? I to se z rozhovoru dozvíte.

Hlavní hrdina Vladimír ve filmu Jako nikdy umírá. Neodchází ale tak, jak jsme většinou z filmu zvyklí, uklizený v nemocnici nebo se smířeným úsměvem na rtech v kruhu svých blízkých. Kde jste k němu hledal klíč?
V tom, co s člověkem dokáže udělat strach a beznaděj.

Jaký je Vladimír? Chlap, který se zuby nehty brání smrti, nebo nevděčný sobec, který i v posledních chvílích života svým blízkým dává zabrat? Jak ho vnímáte vy?
Jako sobce. Vždyť i statečnost vyžaduje značnou dávku sobeckosti. Například nepodřídit se komunistické diktatuře znamenalo ohrozit své přátele i rodinu.

Bojovná mladá Karla a starší konejšivá Jaruna, zasloužil si váš Vadimír, který jim život pod jednou střechou nijak neulehčoval, na konci svého života takovou péči?
Třeba jim Vladimír poskytl něco, co v životě od jiného člověka nedostaly.

Vychází charakter vaší postavy přesně ze scénáře, nebo nechal režisér Tyc jeho pojetí víc na vás?
Řekl bych, že je to kompromis. A idealní je kompromis vycházející ze spolupráce.

Jaké to je, celý film „umírat“? Řekl jste, že když je na place pohoda, tvoří se herci dobře cokoli… Ale stejně, opravdu je to práce jako každá jiná, nebo jste se třeba víc rozmýšlel, jestli takovou roli přijmout?
Odmítl jsem to bez přemýšlení. Trvalo několik měsíců, než mě udolali. Nejspíš nemohli sehnat nikoho jiného, kdo je tak hubený a vypadá, že během několika málo dní zemře.