Zdeněk Tyc: „Smrt čeká nás všechny.“

Jaká je historie snímku Jako nikdy?                                                               Film Jako nikdy (2013) začal scénářem Markéty Bidlasové. Poprvé jsem ho četl asi před třemi čtyřmi roky. Scénář mě trochu vyděsil, protože se dotýká tématu smrti. Byl jsem trochu vyděšený z toho, že bych pracoval na něčem, co nebude veselé, divácky přitažlivé. Tolik práce pro takový výsledek, říkal jsem si má-li to vůbec cenu. Jenomže jak si člověk na tu látku zvykne, tak si na ní po čase vzpomene. Začali jsme se s Markétou scházet, scénář se posunul a mě to první vyděšení z tématu přešlo. Začal jsem ho brát jako něco, co je normální. Začal jsem mít pocit, že to je nějakým způsobem můj úkol, abych se něco takového pokusil natočit.

Cítil jste tam i nějaké osobní zážitky, kupříkladu co se zdraví rodičů týče? Řešení dilematu, jestli si je vzít k sobě domů, nebo je nechat v nějakém jiném opatrování…                                                                         Máte pravdu, něco z toho tam je, protože se s tím každý nějak potká. Ono to většinou funguje tak, že vlastně tím, jak to nikdo nechce prožívat, něco s tím mít, tak se vlastně vždycky s lidmi míjíte. Ten smutek, nebo nějaký zážitek, s tím máte vy. Okolí může být třeba cynické, nebo dělá vtipy, zlehčuje to, nebo odmítá. Ale v pauzách, v té přerušované čáře, si to každý vždycky nějak musí „vyžrat“. A nakonec si to „vyžereme“ všichni, protože nás to všechny čeká.

Jak jste pro film vybíral herce?                                                                      Herce jsem vybíral tak, aby byli uvěřitelní. Protože jde o komorní film, tak mi velmi záleželo na tom, aby hlavní představitelé, ten trojúhelník (Jiří Schmitzer, Taťjána Medvecká, Petra Špalková), byli co nejpřesnější. Od začátku jsem si přál, aby hlavní roli malíře Vladimíra Holase hrál Jiří Schmitzer. Bylo velmi složité ho získat, protože měl před časem nějaký obdobný osobní zážitek a nechtělo se mu do toho znova, což chápu. Protože to je role, která se nedá hrát úsměvem, herec si musí sáhnout do sebe. Jiří Schmitzer mi roli jednou dvakrát odmítnul, ale s lítostí. A já po čase, kdy jsem nenašel nikoho jiného, došel k názoru, že v podstatě nemá alternativu. Takže jsem pana Schmitzera znovu žádal, jestli by si to znovu nepřečetl, znovu nerozmyslel. A napotřetí řekl, že do toho půjde, že tu roli zahraje. A dělá to výborně.

  Co se týká žen v trojúhelníku, dřív jsem měl tu mladší, Karlu, kterou hraje Petra Špalková. Petru znám, hrála ve Smradech (2002), vím, jaká je. A nad tou starší ženou, která je taková – s prominutím – obyčejnější, jsem nějakou dobu váhal. Ale potom se mi na tu roli začala jevit Táňa Medvecká, která na to slyšela, líbilo se jí to a funguje tam krásně. Paní Medvecká hrála před mnoha lety s panem Schmitzerem ve filmu Marečku, podejte mi pero! (1976) milence, takže se znají, a to, že byli milenci, vyžaduje i náš scénář. Takhle ten náš trojúhelník drží.

Jak se vám spolupracuje s producentem Ondřejem Trojanem? Vaše filmy se zabývají sociálními a etickými tématy, což se v dnešní době hůř prodává, hůř se budou hledat diváci…                                                              Já byl, upřímně řečeno, dost překvapený, že se mně podařilo Ondřeje Trojana jako producenta pro tento projekt získat, protože on – tím,   že si velmi váží peněz, lidské práce a úsilí – velice zvažuje, do čeho korunu dá. A tohle se mi zdálo pro něj poněkud atypické, temné, komorní. Ale asi ho přesvědčilo

moje zapálení, kvalita scénáře a herecké obsazení. Už dlouhou dobu je fanouškem filmu, dělá pro něj, co může, sehnal finanční prostředky, což určitě nebylo jednoduché. Točíme v dobré, kvalitní produkci, s výborným štábem, kde všechno funguje, vše je profesionální.

Jak jste se ocitli na Podmokelském mlýně, téhle kouzelné lokaci? Zafungovalo štěstí, nedaleko na Zbirožsku mám chatu, takže to tu mám dost proježděné. A přestože ten mlýn neodpovídá tomu, co bylo původně ve scénáři, tak se mně podařilo autorku scénáře přesvědčit, že to tu látku nejenom nepoškodí, ale navíc pozvedne. Podmokelský mlýn má svůj charakter, i ta samota a velikost objektu, struktura, není to dům na kraji města, je to něco zvláštního. Jde o magické stavení s úžasnou historií. Komunisti to tady po roce 1947 úplně zmařili. Současní majitelé, Hradeční, jsou tak velkorysí, že nás tady nechají tak dlouho točit. Cítím k nim i k místu vděk.

Vy ještě chystáte film Červená knihovna. V jakém ta je stádiu?                 Já mám projektů víc. Bylo to v grantu, získalo to scenáristickou cenu, ale to není podstatné. Podstatné jsou peníze. Ale i tohle je něco, co má Ondřej Trojan v plánu časem natočit. Takže ano, natočíme Červenou knihovnu.

Ještě by mě zajímal nějaký váš filmový, kulturní nebo i mimokulturní zážitek.                                                                                                                     Měl jsem jich několik, viděl jsem spoustu pěkných filmů. Výborný film je Až vyjde měsíc (2012) režiséra Wese Andersona. To je výborná věc.