David Vondráček: „V hraném filmu se věci dají napravit, v živé realitě nikoliv.“

Co pro vás znamenají ocenění dokumentu Lásky v hrobě? Máte Českého lva za nejlepší dokument, Cenu filmových kritiků a teoretiků za nejlepší dokumentární film. Ocenění snímek získal i na Cenách teoretiků a kritiků, dle recenzentů byl nejlépe hodnocen i mezi tuzemskými snímky loňského roku.                                                                      

           Nečekal jsem takový úspěch... Na druhou stranu jsem trochu tušil, že ten příběh lásky a smrti s návraty hlavních hrdinů do dětství – a vše v bizarní poetice hřbitova – je tak neobvyklý, že by mohl diváky a kritiku zaujmout. To se nakonec stalo. Moc si všech těch ocenění vážím. Je to ale i zavazující, abych příště, když nějaké bude, nenatočil průměr...

Jak těžké pro vás bylo získat si důvěru respondentů, v případě Lásky v hrobě mileneckého páru, dvou lidí bez domova?                      Autentičnost snímku opravdu stojí na přesvědčivosti Jany Chochláčové a Jana Boušky. Ta by nebyla, kdybych hlavní hrdiny neznal dlouhá léta. Zajímal jsem se o ně ještě dlouho před natáčením, kdy jsem za nimi do hrobky chodil jen tak na pokec o slastech a strastech života... To jsem ještě neuvažoval o natáčení.

Vámi zaznamenaný život za hřbitovní zdí skýtá jakýsi svět ve světě? Jak jste se v něm cítil vy osobně?                                                                         Zprvu mě osobitý životní styl hřbitovních lidí zaujal svou nezávislostí. Za zdí smrti v hrobce a v márnici žili lidé, kteří kašlali na civilizační normy, na sociální konformitu nás na druhé straně zdi. Po světě za zdí, v klokotajícím velkoměstě nic nechtěli... Pomáhali si, prostředí hřbitova kultivovali... Cítil jsem se mezi nimi dobře, i když jsem tušil, že za bezprostředností bytí se skrývá temnota „notoricky alkoholická“ a že ta hrdost na absolutní svobodu je trochu falešná a sebeklamná.

Někteří lidé bez domova mají tento způsob života jako de facto svobodnou volbu. Našel byste na takovém žití nějaká pozitiva? Svobodná volba je zdánlivá, ale pokud bych měl jmenovat jakási pozitiva, pokud se to tak dá vůbec nazvat, tak při vzdání se všech civilizačních konvencí a v důsledku nadměrného pití dochází k absolutní biologizaci člověka, kdy dochází ke změně vědomí a člověk pak ve své zvířeckosti prožívá smyslnost v absolutní intenzitě... Ale trvá to krátce. Erós (v řecké mytologii bůh lásky – pozn. autora) se pak už definitivně promění v Thanata (v řecké mytologii bůh smrti – pozn. autora) ... A z toho není návratu...
Pokusil jsem se právě – implicitně, skrytě nedidakticky – naznačit tu klamavost pozitiv zdánlivé svobody člověka na absolutním dně. A kruté uvědomění si té hrůzy ztráty jakékoli sebeúcty. Například, když Jana odmítá jet za Janovou matkou, protože je počuraná a nemytá... A nebo, když Jan mamince lže, že je placený správce hřbitova...

Jaký vztah jste měl k hlavním protagonistům snímku? Jak jste se vyrovnával s jejich smrtí?                                                                                  Janu a Jana jsme měli s kameramanem Honzou Kadeřábkem opravdu rádi. Nebyli jsme hyeny, které by se pásly s radostí na jejich hrůzné naturalistické sebedestrukci. Byli jsme zoufalí z té nemožnosti pomoci, když to nejde, i když se sebevíc snažíte. Jejich smrt nás vzala, na nějaký čas úplně ochromila...

Chybí lidem kontakt s realitou, proto ocení váš, nezlobte se za to označení, audiovizuálně nepříliš dobře technicky zvládnutý snímek? Jsou lidé přejedeni blockbustery z umělého prostředí? Chybí jim autentická „člověčina“, i když se smutným vyzněním?                        Člověk už je asi opravdu přesycený marketinkovými trháky podle umělých šablon. Krutá živočišnost, stříkající expresivita vášní, dotyky reality temné tak, jak ji běžně neznáme... To všechno jsou asi věci, které divák někdy očekává a odpustí tu technickou nedokonalost, která se paradoxně – ale pouze v tomto případě – ukázala jako přednost. Ta absolutní technická nedokonalost (malá kamerka se zvukem v objektivu) zvyšovala autenticitu. Ale jen v případě, když všechny jiné filmové složky dokonale fungují: promyšlené rozzáběrování, nepřímá situační charakteristika postav, dramatická výstavba, vypointované gagy.

Váš film trpěl značnými porodními bolestmi. Vše jste točil ve svém volnu za vlastní peníze, bez grantů, s lidmi, kteří natáčení propůjčili svůj čas. Jak to bude do budoucna? Už máte díky ocenění nějaké nabídky? Jaká témata vás zajímají?                                                                                           Mám nějaké nabídky díky úspěchu Lásky v hrobě. Myslím si, že zůstávám pokorný a pokouším se pečlivě připravovat. Mělo by jít též o styl situačního dokumentu s příběhem lidí v mezní situaci, kteří tak trochu hrají sami sebe... Opět pokus o jakousi poznávací antropologii.

Česká dokumentaristika je na vzestupu, když to srovnáme s hranými filmy. Odpovídají tomu i podmínky, co se financování týče?                   Mám zkušenost jen s televizními reportážemi a televizním publicizujícím dokumentem. V tom mi Česká televize celkem vychází vstříc.
Vůbec ale nevím, jak to chodí s financováním filmových dokumentů, kterým Láska v hrobě je, i když vznikla amatérsky, na koleně. Nikdy jsem žádný grant nebo jinou podporu nedostal.

Rizika jsou taková – ale to patří k věci –, že film ztroskotá, když s vámi z různých důvodů přestanou spolupracovat hlavní aktéři příběhu, na nichž stojí celé drama. Režisér si nemůže po lidské a psychologické stránce dovolit chybovat, špatně odhadnout situaci, mít špatnou intuici... V hraném filmu se věci dají napravit, v živé realitě nikoliv... Všechny plány se pak mohou ve vteřině zhroutit.

Jaký film nebo dokument vás v poslední době zaujal a čím?                   

Po dlouhé době jsem opět viděl Mefista (1981) od Istvána Szabó. Je to asi nejlepší film, který jsem kdy viděl. Příběh má sofistikovanou dramatickou výstavbu. Při jeho sledování jsem si uvědomil, že i v situačním dokumentu musí platit zákonitosti pevné struktury příběhu, aby nebyl určen jen pro elitářskou menšinu. Aristotelova Poetika je prostě nadčasově univerzální.