Helena Třeštíková: "Naučila jsem se žít s konflikty před kamerou."

Jak těžké bylo najít producenta pro váš nový dokument, jehož protagonistou není tak vyhraněná osobnost jako byla narkomanka Katka nebo dlouho vězněný René?
Dlouhodobě spolupracuji s producentskou společností Negativ. Dohodli jsme i se na koprodukci tohoto projektu. Producenti z Negativu fandí časosběrným dokumentům a proto je take zaujal projekt “Soukromý vesmír”. Na filmu se pracovalo dlouho ve střižně a producenti se společně se mnou, střihačem i s dramaturgy aktivně  podíleli na jeho konečné podobě.

Upoutávkou k Soukromému vesmíru prostupuje řada archivních záznamů převážně politického charakteru. Jak moc dle vašeho názoru právě tyto okolnosti poznamenaly život hlavního protagonisty Jana?
Archivní materiály v tomto filmu byly použity jako obraz “velkých dějin”, na jejichž pozadí se odehrávají “malé dějiny” jedné rodiny. Velké dějiny zásadně  ovlivňují životy nás všech nezávisle na míře, s jakou si to přímo uvědomujeme. Použitím archivů se snažíme postihnout i kolorit doby, ve které se příběh naší rodiny odehrává.

Když vzpomenu na Manželské etudy, ve většině případů se vztahy natáčených odvíjely od materiálního zajištění, často se zde řešilo bydlení. Jak byste srovnala situaci z tehdejší doby s tou dnešní?
Já jsem zažila problém doby podobně jako moji hrdinové. Po svatbě jsme například s mým mužem bydleli sedm let v jednom bytě s mými rodiči. To byla vysoká škola tolerance, jakou si dnes nikdo snad ani neumí představit.

Ve vašich dokumentech se často objevují zlomové chvíle v životech protagonistů. Máte nějaký recept jak se s těmito situacemi, které jako filmařka sdílíte, vypořádat?
Naučila jsem se žít s problémy a konflikty, které se odehrávají před  kamerou. Myslím, že jsem tolerantnější a možná i imunnější než jsem bývala. To ale neznamená, že nejsem zasažená když vidím tragédie a katastrofy.

Co vám osobně přinesla práce na dokumentu Soukromí vesmír?
Je to můj nejosobnější film. Vidím v něm  i svůj vlastní život.

Stále zaznívají názory, že nejste nezaujatý režisér, že jste kupříkladu Katce půjčovala na drogy, živobytí. Je to pravda?
Každému z natáčených lidí, nezávisle na jeho sociálním postavení,  platím symbolický honorář za každý natáčecí den. U nikoho nezkoumám, co pak s těmi penezi dělá.

Jak byste argumentovala? Proč jste to dělala?
Katka byla  hrdá na to, že peníze od nás byly jejím legálním příjmem. Na tu situaci nebyla zvyklá a vnímala to vždy pozitivně.

Navázala jste s některými z protagonistů vašich dokumentů přátelství?
Se všemi mými protagonisty jsem v kontaktu. Ten by se dal nazvat i přátelstvím, které má různé podoby, ale tím, že trvá dlouho, má už svou tradici.